IV. zastavení

Chvíli trvalo, než na ně bolest dolehla, ale když k tomu došlo, budili se někdy slzami a dlouho zírali do noční tmy, než se jim podařilo přes úzkostnou bezmoc znovu usnout. Čtvero zraněných, čtyři tóniny smutku.
Ale když pak našli mezi směsí vyčkávajících očí ty jediné, na malou chvíli všechna bolest ztraceného království i ponížení jejich nedětských duší zmizela, protože tam měli skoro všechno, ale tady měli matku. Petr se ani nesnažil skrývat slzy, když ji sevřel v náručí (připadala mu teď mnohem drobnější), a všichni měli pocit, že v té písni zmaru je snad přece ještě čeká nadějnější sloka.