Hostinné břehy

Už sedm let si dovoluji zavřít oči jen s odvarem z divizny pro bezesný spánek. Bráním se tomu, abych ho viděla. Cítila jeho bolest, věděla, kde je.
Už sedm let každou noc unikám poutu, jež nás svazuje.
Ale teď je den a Martin je tady.
“Jsi přelud,” říkám roztřeseně.
Usmívá se, trochu pokřiveně jako vždycky. “Jsem,” odpovídá zvonivě. “Ale jsem tvůj přelud.”
Iluze podpořená mou mocí je dokonalá. Je cítit ocelí a rdesnem, jeho dlaň na mojí tváři hřeje.
Není to skutečné. Tvoje mysl tě obelhává, šeptá můj rozum.
Ať si. Sny mě dohnaly a já už dál utíkat nechci.