Tma 3 - Svědkové

Sousedka pana Vadila má zahradu plnou maliníků a pozve Karla do domku na kafe.
„Na chatu jsem se stěhovala před třemi roky, nechala jsem pražský dům mladým. Čím jsem starší, tím víc nesnáším města. Já toho moc neviděla, všechno znám spíš z doslechu. Tihle dva jsou každou chvíli v sobě. Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, asi proto se tak nesnášej. Jednou Hrášek pustil Vadilovi slepice na zahradu a Vadil na ně pustil psa. Týden nato pes dostal takovou koliku, že do rána umřel. Vadil pak vynadal Hráškovi a přetáhl ho lopatou přes záda a nadával, že za toho psa by si zasloužil chcípnout. Přesně tohle prosím řekl. Hrášek pak tvrdil, že ho Vadil proklel, ale kdoví, já nic neviděla. On Vadil se až moc zajímal o černou magii, chápete. Dokonce tvrdil, že v lese má někdo fantoma a že toho holomka chytí. Hrášek tvrdil, že do toho lesa fakt večer šel. Jenže nikdo jinej ho tam jít neviděl, a lidi si tady myslej, že se s Vadilem zase pohádal a vzal ho něčím po hlavě. Pořád čekáme, kdy na něj přijdou policajti. Teda, pardon. Vy jste z kriminálky, že? Myslíte, že to udělal Hrášek?“

Fabiana Křesomyslová se vypotácí z toalety, opláchne si obličej, vyčistí si zuby a vymění kožené kalhoty a hedvábnou halenku za volné šaty. Nejradši by zalezla do postele, ale musí udělat ještě jednu věc. Mít jistotu.
Když odměřuje přísady na lektvar, pomyslí na Evana. Je to přesně dva měsíce, jeden den a osmnáct hodin, co ho viděla naposledy. Dva měsíce a dva týdny, co ignoruje příznaky a ty jsou čím dál výmluvnější. Evan měl podezření od začátku. Zmínil se o tom, když se Fabiana vrátila od dalšího únavného stání u soudu. Vylítla, pohádali se a Evan se šel projít a na jedno do hospody.
V hospodě ho ten večer nikdo neviděl.
Fabiana zamíchá lektvar, otře si slzy, špičkou nože se píchne do prstu a nechá kapkou skanou do lektvaru.
Lektvar zfialoví. Fabiana zadoufá, že pak dostane bezpečnou zelenou barvu.
Místo toho dostane červenou.
Fabiana si musí sednout. Mechanicky vezme cigaretu a škrtne sirkou. Pak obojí odloží. Musí přestat kouřit.
Když se rozezní zvonek u dveří, Fabiana zjistí, že už dvě hodiny zírá do stolu. Ztěžka se zvedne a otevře dveře.
Za nimi stojí Kryštof s bílou růží. Už zase.
Fabiana se opře o dveřní rám. „Aby věděl, čekám dítě s Evanem. Pořád mě tolik chceš?“ vyplivne na něj.
Kryštof na ni několik vteřin zírá jako na zjevení. Pak zkroutí tvář, jako kdyby se před ním Fabiana proměnila ve švába.
„To nemyslíš vážně.“
„Myslím. Vypadni a už mě nech na pokoji.“
„Obtěžkal tě a opustil.“
Fabiana mu vrazí facku. „Takhle už o něm nikdy nemluv, ty impotentní idiote!“
Kryštof ji popadne za zápěstí. „Já tě toho hnusu zbavím,“ vydechne. „Abys byla čistá.“
Fabiana mezi zuby rozdrtí první kletbu, která ji napadne.

Výtah desetipatrového panelák, kam se manželé Bouchalovi odstěhovali hned po svatbě, stále nejede. Od sousedů napravo se ozývá štěkot psa. Od sousedů nalevo fotbal.
Sousedka s uštěkaným psiskem bydlí nalevo od nich patře. Mladší vyšetřovatel Vratislav Skála kývne na svého kolegu Jeremiáše Ditricha. Jeremiáš je mladší a těch osm pater vyběhl jako laňka. Vratislav už toho má plné zuby.
„Beru si sousedy s čoklem,“ oznámí Vratislav.
Bába otevře, jako kdyby už natěšená čekala u dveří. Vratislav vychrlí pár otřepaných frází, upřesní, proč přišel, a zeptá se na Bouchalovy z osmého.
„Už jsem tady bydlela, když se přistěhovali, to ano,“ spustí babka ochotně a zvýší hlas, místo aby toho hystericky štěkajícího ratlíka zavřela někam do kuchyně.
„Znáte je dobře?“
„Ale docela ano. On se s ní musel přestěhovat, protože se chovala jak praštěná, pořád samí kamarády a večírky, pečená vařená u rodiny, prohýřila všechno, co domů přinesl. Já říkám, že ženská má být doma a starat o manžela a poslouchat. Tak to vždycky bylo a tak to má být. Pak se nemůže divit, že dostane pár facek, když neví, jak se k manželovi chovat.“
„Co jste viděla v den, kdy zmizel?“
„Zase se pohádali a on vztekle odešel a něco na ni řval o tom jejím milenci. Prej je snad nachytal, chápete, jak to myslím. Divím se, že ji už dávno nevyhodil z bytu. Prej že ho zabije a mlel něco o zatracenejch liškách či co. Asi měl krapet nakoupíno. Slyšel ho celej barák. “
„Můžu mluvit s vaším manželem?“ zeptá se Vratislav.
„Žádného nemám.“
V tu samou chvíli Jeremiáš pozorně naslouchá sousedce ze čtvrtého, která zavřel dveře od bytu, protože manžel zrovna kouká na hlasitě puštěný fotbal.
„Manžel vám nic neřekne, je hluchej jak poleno, po těch letech na pile,“ sdělí Jeremiášovi hned na začátek. „On je hodnej, na rozdíl od toho debila z osmého. Víte, když ten její kámoš volal policajty, já myslela, že ji ten magor zabil. Chápete, ona je zdravá jak řípa, já jí nevěřím, že pětkrát týdne padá ze schodů. Měla se už dávno odstěhovat. Jenže ona tvrdila, že nemá kam, že nikoho nemá. Prý i rodinu vídá jen jednou ročně a manžel ji nespustí z očí. Prý že ani peníze už nemá, protože jí nedal na domácnost, z věna jí nezbyla ani koruna a on prochlastá všechny peníze, co doma najde. Já nechápu, proč už dávno neutekla s tím chlapem, co za ní občas tajně chodí. Byl tam naposled dva tři dny předtím, než ten magor konečně vypadl nafurt. Doufám, že už se tady neukáže.“

Jaromíra Zlatá se ve třiadvaceti vdala za úspěšného muže o devatenáct let staršího. Nebyla hloupá ani vypočítavá. Byla jen pragmatická. Proč by měla odmítat po čertech přitažlivého chlapa a dobré živobytí bez starostí? Vesnické drbny ať si klidně puknou závistí. Jaromíra neměla velké ambice. Chtěla mít syna a dvě dcerky a hezký dům se zahradou. Ivo je architekt a má vkus. Bude skvělý táta. Jednou, někdy. Pět let snažení, návštěvy lékaře, nejasné krčení rameny. Obviňování sebe sama, obviňování toho druhého, první manželská krize. První podezřelá služební cesta za zákazníkem. Jarmile bylo jasné, že dokud Ivovi nepovije zdravé dítě, může to kdykoli udělat jiná a Jarmile zbudou jen oči pro pláč. Jarmila byla pragmatické děvče. Spojila příjemné s užitečným a důkladně po sobě zametala stopy. Manžel rok nic netušil. Očekávaný výsledek se nedostavil. Jarmila vyměnila milence.
Měsíc nato ji pozval na čaj ten nevkusný vyděrač a požadovat sto tisíc, jinak vše řekne manželovi.
Vylila mu víno do obličeje, hodila po něm příšernou broušenou vázu, kterou ho netrefila, zato rozbila zrcadlo včetně lacině zlaceného rámu, vysypala z police knihy a jednou ho vzala po hlavě a pak diskrétně vběhla rodina a zabránila jí zabořit prsty do toho tučného krku.
Milenci dala okamžitě kvinde.
Manžel nic netušil a vyděrač dva dny na to zmizel.
Další tři týdny se nic nedělo a zdálo se, že si Jaromíra může oddechnout.
Dodnes.
Dopoledne přišla dvojice vyšetřovatelů z kriminálky. Vyptávali se Jaromíry, paní na úklid i kuchařky, dokonce si vyžádali adresu zahradníka, který chodil jednou týdně. Když konečně vypadli, Jaromíra se musela projít a vyčistit si hlavu.
Ještě teď se jí třesou ruce.
Přidá do kroku, přejde z lesní cesty na asfaltku a ztuhne uprostřed kroku.
Ivo na ni čeká na chodníku za zatáčkou. Má světle hnědou flísovou mikinu. Sluší mu to.
„Kdepak jsi byla?“ prohodí.
„V lese u štoly,“ odpoví Jaromíra.
„Už jsem tam nebyl ani nepamatuji.“
„Zničíš si boty.“
„Tyhle něco vydrží.“
Ivo mlčí, dokud nejsou mimo dohled vesnice. „Přišli za mnou do kanceláře policajti,“ řekne pak. „Dost divně se vyptávali na tvoji návštěvu u toho parchanta Vybírala.“
„Byla jsem tam,“ odpoví Jaromíra s knedlíkem v krku.
„Co ti napovídal? Nedalas mu doufám nějaké peníze?“
Jaromíra zavrtí hlavou.
„Co ti chtěl prodat?“
„Neprodal mi nic. Poslala jsem ho do háje.“
Ivo si povzdechne. „Řekl ti, že pokud dáš víc, bude držet jazyk za zuby, že?“
Chvíli oba mlčí.
„Je to starý prolhaný podvodník,“ řekne pak Ivo.
„Já vím.“
„Nikdy bych tě nepodvedl.“
„Já vím,“ odpoví ona. „Já tebe také ne. Nestojí to za to. Ale teď nám dá pokoj. Doufám, žes mu nezaplatil.“
„Nezaplatil. Ale už nám dá pokoj.“

Karel sedí v zasedačce oddělení vražd a zírá na tužkokresbu ze stolu Svatopluka Hodomysla. Pečlivě vystínovaná lidská lebka. Výrazné nadočnicové oblouky. Příliš velké zuby. Přesně jako na lebce kostlivce ve vzpomínce netopýří Agentky.
Karel potřese hlavou a nalije si zelený čaj.
„Je to ono, že?“ řekne zbytečně Kaminski.
„Ano,“ odpoví Karel. Taky zbytečně.
Zbytek mordparty po sobě hází nejisté pohledy.
„Možná to viděl v lese. Chodíval tam zkoušet kouzla.“
„Jaká kouzla?“ nadhodí Vratislav Skála.
Jeremiáš Ditrich se zavrtí. „Fantom na ochranu domů? Kdybych takového vyráběl, bude mít tvar stokilového dobrmana.“
„Vypadá to tedy, že na místo činu přišli všichni pohřešovaní sami,“ přeruší neplodnou diskuzi Karlova zástupkyně Helga Millerová. „Tedy ti čtyři, které jsem tam našli. Je tam jen jedna sada ostatků staršího muže, takže buď Vybíral nebo Vadil není mezi oběťmi.“
„Co dalšího je spojuje?“ zeptá se Karel.
„Zájem o černou magii,“ odpoví Jeremiáš. „Aspoň teoreticky. Kaminski u každého doma něco našel. Jen u Bouchalů ne, ale kolegové z Brna byli u toho jejich kamaráda Bojase a ten měl doma zajímavou sbírku knih. Živí se čistěním a zabezpečováním objektů, takže se to dá očekávat.“
„Zabezpečení objektů?“ ožije Vratislav. „Tím se Hodomysl živí taky.“
„Na druhé straně republiky,“ opáčí Jeremiáš. „Bojas je liškomág. Ti pracují jinak než lidé.“
„A špatně se po nich hledají magické stopy,“ ozve se Kaminski. „Budu potřebovat výpomoc nějakého liškomága, až půjdu hledat magické stopy.“
„O někom bych věděl,“ řekne Jeremiáš.