Na konci cesty

Jeho tělo pokrývala jednolitá vrstva potu, teď už mohl téměř s jistotou říct, že nejde o výplod strachu.

Mrazení v zádech vystřídalo neodbytné horko. Posadil se do stínu hájku, vytáhl z vaku kus chlebové placky a ometl z ní nitky z plátna, které se na ní zachytily.

Srdce mu stále bilo jako zvon. Myslel si, že překonal i to, ale s přibližujícím se městem za hrdými hradbami se ho opět zmocnil neklid. Bolestivé tepání v nohách na chvíli polevilo. Zamyšleně jedl a masíroval si nerovnou kůži na chodidlech a kolem kotníků. Za nehty mu zůstávala směsice prachu a odloupnuté kůže.

Co ho čeká?

Osud si s ním pohrával. Jednou nahoře, jednou dole.

Zabil a málem byl zabit.

Nechtěně, nevyhnutelně. Opakoval si, že neměl na vybranou, jenomže zrnko pochybností, které se mu uhnízdilo v hlavě už v raném dětství, dostalo další živnou a výživnou půdu a hrozilo, že vypučí do velikosti tykve.

Aspoň že v tom druhém případě měl jasno. On a snad i bohové.

Mohl být zabit, ale tentokrát se neviditelné váhy sklonily na stranu hrdinství.

Střetl se s nestvůrou a přežil.

Hrdina… Kdo jiný zbavuje svět příšer?

I když tahle z něj odešla dobrovolně.

Kdyby ne, mohla ho zabít tak jako tak.

Nebo se k němu připojit jako družka na cestách a obveselovat ho hádankami… dokud by jednoho dne neodpověděl špatně.

Unaveně se zasmál. Začínal plácat sám před sebou.

Vstal a oprášil se. Nohy zaprostestovaly, ale nezradily.

Nesly ho do města, kde snad zjistí, kým je – vrahem, pohozencem, dobrodincem...

V podobných úvahách dospěl do Théb, načež jejich obyvatelům přinesl šťastnou zprávu, že sfinga požírající poutníky už nebude ohrožovat okolní cesty.

Jako bohy seslaný hrdina přinesl radost do města truchlícího pro krále Láia a snad vykouzlil i pousmání na tváři královny-vdovy.

Po pár dnech se zde cítil pomalu jako doma.

Oidipovo jméno znamená "oteklá noha". Když ho jeho otec Láios nechal pohodit, protože mu bylo předpovězeno, že ho zahubí jeho dítě, ještě novorozenci nechal zmrzačit nohy.