Ještě moment

Švihl kosou. Jen tak, cvičně. Ještě chvilku.
"Prosím, pomoz mi!" vykřikl muž, zoufale se držící kusu plovoucího dřeva. Mrakoplaš neuznával hrdost. Což mělo svou logiku - být na dně společnosti je rozhodně praktičtější, než být na dně moře.
"LIDÉ DOŠLI K ZÁVĚRU, ŽE SMRT JE PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ ŽIVOTA. MOŽNÁ BY SES S TÍM MĚL SMÍŘIT."
"A myslej si to i v okamžiku, kdy k tomu závěru fakt došli?!"
"TO-"
Náhle se z hlubin vynořily bubliny.
A potom... Spousta nožiček.
Antropomorfní personifikace nemohou cítit zklamání. Ani rozmrzelost. Takže jestli si ten den brousil kosu obzvlášť ostře, bylo to jen z čiré profesionality.