Je pátek večer

Je pátek. Povaluju se na pohovce v dobrém rozmaru, usrkávám ze sklenice vína a z ruličky jointa, a dívám se, jak cvičíš v domácích podmínkách. Mám chuť vstát a přivonět si mokrého podpaží, ale jsem na to příliš líný. Za chvíli možná dokonce začnu mňoukat.
Myslím na to, že mám vedle sebe spíš spolubydlícího než partnera, že mě ve skutečnosti nemiluješ, a proto naplňuju éter blábolením, jako to dělám vždycky, když tě mám na dosah a přece daleko.
„Myslíš, že se dá umřít na zlomené srdce?“
Něco funíš na trenažeru a pořád vesluješ jako zběsilý. Rád se na tebe dívám, ale nebaví mě, že se se mnou nebavíš. To srdce se asi láme mně.
„Přestaň už. Stačí. Už konečně docvič a pojď ke mně.“
Prý ještě pár temp.
„Pojď, nebo se přesunu do postele a budu si představovat, že mě tam ze tmy přepadává Pavel Batěk.“
„Já myslel,“ supíš, „že miluješ mě.“ Pár desítek temp.
„Miluju tebe i Pavla Baťka.“
„No, ale místo je jenom pro jednoho.“
To rozhodně odmítnu. „Moje srdce je široké. Pojmul bych vás oba.“ (Jednoho do zadku, druhého do pusy.)
Trénink je ukončen. Já vždy dosáhnu svého. Nahneš se nade mne jako uřícené zvíře a vezmeš mi jointa z prstů. Potáhneš a rozkašleš se, ještě pořád udýchaný. Ach, ty čerstvý padesátníku, kapacita plic už ti nestačí na cvičení a neřest. Snad tě nebudu muset křísit.
Svalíš se na mě a zamkneš mě v objetí. Cítím ho, jak mi buší do boku, je to trdum, trdum, trdum koně řítícího se po dostihovém závodišti. Hladím tě po vlhkém čele tam, kde kratičké vlasy ustupují zubu času.
Promiň mi, že jsem se před pár řádky tak rouhal. Nejsi pouhý spolubydlící a křísil bych tě tím nejpoctivějším dýcháním z úst do úst.
Je pátek večer a chci prostě jenom milovat.