Stella splendens in monte ut solis radium

Kolik je tu lidí. A hluku.
Otevírající se rozesmátá ústa.
Údery do bubnu. Trubky.
Zvon na kostele Panny Marie.
Brzy spustí orloj. Dvanáct úderů, kohout a smrt.
Mám v hlavě své vlastní hlučné ticho.
Do mysli se mi vplíží ona. Jako stín. Němé prokletí.
Nepromluvila na mě rok. A už nikdy.
Bezhlesně si zpívám. Co mě naučila, moje stella splendens.
Z mých úst vychází ticho.
Vykročím vpřed.
Jsem na řadě.

A ona stojí přímo pod lešením a dívá se mi zpříma do očí.
Svět potemní a ztichne.
Mlčící srdce vydá poslední táhlý tón a pukne.
Přišla se podívat, jak zemřu.