"V pradenách interpretácie" & "Pražské přízraky"

Panstvo, toto je na dve básne, lebo medveď...

1

Prečo tam, kde jeden vidí lásku,

druhý hľadá upíra,

prečo zármutok a útechu

podrobením nazýva

a živú červeň, náruč šíro-šíru

podozrenie oškliví?

Ak smrť ber autora 

a dielo je dialóg,

potom vravím ja,

čas je na úkrok

do strany a v ľavom ostrom uhle,

skrátka na ďalšiu perspektívu.

Vdova to a vzkriesiť pokúša sa márne

muža, čo chladne jej v náručí.

2

V mém snu živá jsi,

rudá jak krev a pod kůži žhnoucí,

jak zlato svíčky a v krčahu víno,

dál, dál se ve mně rozléváš.

Vrzají dveře a sténá rám lože,

tam kdesi dolu sladká kolomaž,

pochyby rychle vzaly za své.

A kdo větším bláznem byl,

pozdě je se ptát.

V mém snu živá jsi,

a já ve dne mrtvola,

cosi se svírá pokaždé, 

když se někde provaz rozhoupá

a na něm a na něm...

V mém snu živá jsi

a stisk máš pevný,

pevnější než já.

A zda chci od tebe, 

nebo za tebou,

ví jen Vltava.