Miluji mazlíčky

S překvapeným výrazem se dívám do malých korálkových očí. Hladím ho od čumáčku, přes ouška, až po ocásek.
„Musíš se starat lépe.“
„Ano, dědo.“

Brácha vešel do pokoje: „Další králík?“

Vytřeštila jsem oči. On zná mé tajemství. Ví, jaká jsem. Ví, co dělám. A proč u mě zvířata „záhadně“ umírají a mizí.

Děda si povzdechl: „Ano, další. Nemůže za to, že pošel… jen se musí lépe starat. Je to naše milá, hodná tichá holčička.“

„Joooo tichá holčička... Úplná tichá voda. Voda, co semele všechno….“
„Drž hubu, nebo to schytáš!“
„Už se bojím, co uděláš? Probodneš mě šroubovákem jako minulého mazlíčka?“