Nyní vidíme jako

Sotva se po ránu rozednilo, myla mu zaprášenou hlavu.
„Ty bestie,“ proklela pohledem.
Neláteř, mlčel jak beránek vedený na porážku, když s křivou hubou od ucha k uchu!
Za každý bílý vlas odsouzen, to on oráčem v její zbrázděné tváři…
Nelebedil si, dobré bydlo ho pálilo, až jednoho strašného dne sotva zvedla zrak, nevyčítala, vrásky neretušovala.
Kdeže loňské sněhy jsou, pozdě bycha honil, ustrnut až do morku skla nad zlhostejnělým uvadáním. Odejmi ode mě tento kalich, modlil se se svítáním, kdy čekal na zas o něco sešlejší škleb.
Přibit na zdi, pojídá chléb vezdejší den ode dne s tvrdší kůrkou.