Na vedlejší drážce zpívají šťastné pražce

Banalita rozkladu ubíjela, ďábel rutinně nudný, zlovolně pozvolný, Honzo vstávej!, kolik je hodin?, tři slepičí. Ach, ty trapně stejné příběhy umořených mouřenínů, sestupů do údolí, zatímco z vrcholů (už budu!) za se drolí kamínky kravin a vin do zavilých lavin, počáteční přehlédnuté prko- a kokotiny přerůstají v všeprostupující stín v a na všem, co ten druhý; k tomu vyhlížení pročnejá? terna, ještě žít a užít. Když najednou sám aktérem špatně natočeného, klišoidního, zdegenerovaného melodramatu, štípal se, aby utekl do probuzení, vystoupil z postmoderní hry. Hry doopravdy. Připadal si jak přeskakující jehla na škráblé gramofonové desce. Přidělená drážka drtila, kolovrátek kroutil.