Ve spárech Raků - XLVIII.

Všichni v jeskyni v šoku pozorovali Colleen, jak nepřestává bodat. Byla jak smyslů zbavená.

„Col, no tak. Můžeš přestat,“ pronesl do ticha Hora. „Už je po něm. A navíc, to není on.“

Až poslední slova dokázala Colleen přivézt zpět k rozumu. Podívala se na své zakrvácené ruce a v šoku upustila nůž.

„Já,“ vydechla a odskočila od těla.

„Udělalas jen to, co bylo nutný. Zabila si jednoho parchanta,“ vydechl Dryn. „A další ho bude brzy následovat.“

Balík přiskočil k Drynovi, aby se podíval na ránu. Ten mu ale odstrčil ruce.

„Je to zbytečný. Z tohohle by mě nedostali ani draci. Ne, že bych v ně věřil,“ zasmál se Dryn a zkroutil se bolestí. „Nechci umřít,“ vydechl po chvíli a v očích se mu zaleskli slzy.

„To nikdo z nás, chlapče. A stejně nás to všechny čeká,“ pronesl vážným hlasem Balík.

„Přísahal jsem, že ho zachráním,“ vzdychl Dryn.

„Taky že ho zachráníš!“ odpověděl mu rázně Hora. „Řekni mi, kde jsou a já pro něj dojdu.“

„Schováváme se u dračích skal.“ Už jen ta slova stála Dryna moc sil. Tušil, že nemá dostatek času, aby jim řekl, kde přesně má chlapce najít. „Sleduj stopy raků. Čím jsou dál, tím líp.“

„Rozumíš tomu?“ otočil se Balík na Horu s nechápavým pohledem.

„Doufám, že jo,“ přiznal Hora.

„Prosím. Ukonči to. Zabij mě,“ vydechl Dryn a už se ani nesnažil zakrývat slzy. Vnitřek těla měl jako v jednom ohni a netušil, jak dlouho ještě vydrží nekřičet.

„Nemůžu. Promiň. Nedokážu to,“ zakroutil Hora hlavou, a byť se za to nesnášel, otočil se ke svému příteli z dětství zády.

„Prosím,“ opakoval Dryn, ale nebyl nikdo, kdo by jeho prosbu vyslyšel.