Nevyvedený šlofík

„Hej,“ sykla jsem a žduchla do Vendy. Ta se ale jen zavrtěla a ospale zabručela.
Znovu jsem upřela pohled na profesora chemie, který konečně s jedničkou propustil našeho spolužáka a vybíral si druhou oběť ke zkoušení.
Pořádně jsem s Vendy ležící na lavici zatřásla: „Kámo, vzbuď se! Dívá se sem!“
„Co?“ cukla sebou Vendy a při zvedání shodila rukou své pouzdro. Chemikář, doteď hledící do klasifikačního sešitu, se otočil za zvukem.
„Tak pojďte, Vendulo,“ vyzval moji spolusedící. Ta se pomalu zvedla a zpražila mě napůl naštvaným, napůl zoufalým pohledem.
Ve smířlivém gestu jsem zvedla ruce: „Sorry, já tě budila včas.“