Domů

Tolikrát si představoval, co všechno by na ni naplival, kdyby mu ji osud znovu přivál do cesty. Roky střádal všechnu zlobu, hněv, osamění, výčitky, opuštění, samotu. Všechna slova, kterými by ji pořezal. A ona teď stojí na prahu jeho domu, předčasně zestárlá, pokorně skloněná s němou otázkou v očích. A on zdvihne ruku, lehce se dotkne její tváře a přehrada nevyřčených slov se vylije do řečiště tenkých vrásek od smíchu kolem očí, pokračuje dál v hlubokých korytech na tváři vyrytých bolem, ztracenými láskami, životem, až skončí v něžném pohlazení v deltě u jejích úst a on ji mlčky odvede domů.