Scéna: vědecká knihovna, veřejná studovna, pět hodin odpoledne. První aktér usilovně buší do klávesnice, druhý o kus dál už nějakou dobu sbírá odvahu.
Komunikace tělem si nevšiml, čas změnit taktiku.
"Hezká taška. Hvězdná noc, že?"
"...jo? Díky?"
Ticho. Dobře, komplimenty nefungují, čas se blejsknout.
"Věděl jsi, že v tom obrazu je prý vidět turbulence?"
"Jo, je to úžasný! Četl jsem takhle jeden článek kde se ho pokoušeli namodelovat na-"
Úspěch, konverzace navázána. Jakmile dořekne větu... nebo souvětí... počkat. Proč pořád mluví.
---
"...a to je talent."
Konečně je zticha. Teď anebo nikdy.
"A nechtěl by sis zajít třeba na kafe?"
Už je zase otočený zpátky k počítači. Ale počkat, zaklapává skripta, možná-
"Já kafe nepiju, ale jestli ho chceš tak támhle je automat. Zdarec."
Tu tašku tahám do teď, cizí lidi v knihovnách stále ignoruju a trvalo mi asi devět let, než mi došlo že ne opravdu to nebyla jenom nabídka dojít se napít.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To se tak někdy stane. Asi to
Aries
To se tak někdy stane. Asi to nemělo být