Renardien

Květnový soumrak těžce voněl květy a pryskyřicí. Stromy černě čněly proti růžovému nebi. Dívka kráčela horským hvozdem. Proti ní stanul muž.
"Hola, krásko! Putujete sama v tomto překrásném večeru?"
"Zachovejte slušnost, pane, i vzdálenost," vydechla. "Nepůsobíte věrohodně, spíše coby chuligán."
"Nezrodil jsem se pod Venuší. Chci vás toliko ochránit na osamělé cestě," odpověděl neznámý a ve stínu se zableskly jeho zuby v úsměvu.
Polapená jeho zrakem, neprchla, když k ní přistoupil.
"Kde bydlíte?" zeptala se.
"Můj dům nenajdete, je to hrad na horách."
"Jaké vaše jméno?"
Smekl klobouk. Byl mladý, ale zrzavé vlasy mu na skráních a zátylku bělaly.
"Reynardine."