Neviditelnost

Fandom: 
Rok: 
Rok 2 008

Přístupnost: Od 12 let
Varování: Nekanonická postava na přání
Prohlášení: Nic jsem nikomu neukradla, abych se finančně či jinak obohatila!
Poznámka: Mafalda se původně měla vyskytovat v Ohnivém poháru, ale nakonec byla nahrazena Ritou Holoubkovou. Neměla ji ráda dokonce ani paní Weasleyová!
Více informací tady: http://harrypotter.wikia.com/wiki/Mafalda

Věnováno Lianne od Ježíška. A já vím, no... příště už to fakt zkusím začít psát dřív než 22.

Mafalda Prewettová zkoumala bílo-zlatou výzdobu místa, kde si její takřka neznámý bratranec a Francouzka, která před třemi lety přiměla půlku mužského osazenstva Bradavic přestat myslet, měli říct své ano. Tahle kombinace se jí nelíbila.

Upravila si víceméně neexistující výstřih svých černých šatů. Neodvážila by si obléct něco, co by končilo níže než u jejích klíčních kostí, od chvíle, co ve svém prvním ročníku zaslechla, jak před vánočním plesem Montague říká jedné havraspárské dívce: „Slečno, kde jste nechala prsa?“ Mafalda je totiž zjevně nechala ještě dál než ona zmíněná havraspárská dívka. Tyhle šaty se jí nelíbily, naposledy je měla na promoci vzdáleného bratrance – samozřejmě z matčiny strany, protože otcovy příbuzné nikdo neznal, dokud jí nepřišel ten dopis - když jí bylo dvanáct, ale jelikož za poslední dva roky u svého těla beztak nezaznamenala převratnější změny, nic nebránilo jejich dalšímu využití. Navíc matka, uznávaná lingvistka, momentálně neměla na nákupy čas, protože zrovna dokončovala publikaci o délce samohlásek ve skotské angličtině, a jít nakupovat šaty s otcem nebo babičkou by mohlo mít následky ještě tragičtější.

Koutkem oka zahlédla tetu Molly, jak upravuje poslední drobnosti na slavnostní tabuli. Zdálo se jí, že střihem tyrkysového společenského hábitu snad naschvál zdůrazňuje každou tu pohybující se ženskou křivku, což ji rozhořčilo, neboť poté, co poznala otcovu rodinu – protože otcovy příbuzné nikdo neznal, dokud nedostala ten dopis – zdálo se jí ještě míň pochopitelné a víc iritující, že zrovna ona, Mafalda, má jedinou pozornostihodnou křivku uprostřed obličeje. Dědeček, dokud ještě žil – slíbil, že vydrží do příští chanuky, ale nevydržel – babičce i matce často se smíchem říkal, že mají ten správný židovský zadek. Mafalda měla tak maximálně ten správný židovský frňák. A po otci zrzavé vlasy – alespoň co se dalo soudit z těch pár pozůstatků na jeho lebce – a po matce zase kudrnaté vlasy, které si matka rovnala jen v okamžiku, kdy pravidelně odjížděla s jedním profesorem do Skotska zkoumat tu délku samohlásek. Mafalda to považovala za zradu vlastních genů. V biologii se vždycky vyznala, vedle matematiky a chemie to byl jeden z jejích oblíbených předmětů a určitě by se jí věnovala dál, kdyby nepřišel ten dopis.
Teta Molly přestala upravovat slavnostně prostřený stůl, protože se k ní přihnala stařena v příšerném růžovém klobouku a začala jí cosi vysvětlovat. Ačkoliv je nikdo nepředstavil, Mafalda věděla, že je to tetička Muriel. Protože si dokázala věci odvodit. A to uměla proto, že byla dobrá v pozorování. A dobrý v pozorování se stanete, když jste neviditelný. A neviditelným se stanete, když se najednou místo v lepší londýnské škole ocitnete uprostřed zmijozelské společenské místnosti.

Přestože si Mafalda byla jistá, že její mozek má na to být autorem mnoha brilantních teorií, na teorii neviditelnosti nepřišla ona sama. Když byla malá, slyšela babičku vyprávět, že když ještě žila ve Frankfurtu – předtím, než utekla do Anglie a poznala dědu a měli mámu – taky se snažila být neviditelná. Historické knihy byly jedny z mála, které Mafalda četla bez většího odporu – před písmeny dávala přednost číslům a v historických knihách byl tok textu alespoň častěji přerušován letopočty – a tak pochopila, že babička musela být v neviditelnosti opravdu dobrá, jinak by tady teď nebyla ani její máma, ani Mafalda. A protože Mafalda zase byla dobrá v biologii, zvažovala, že možná existuje gen neviditelnosti, který se v případě potřeby projeví. Byla vděčná, že ho evoluce neodstřelila jako zbytečný a přes její matku se dostal až k ní, protože máma tedy rozhodně neviditelná být neuměla, zato Mafalda být neviditelná potřebovala. Tedy samozřejmě až ve chvíli, kdy dostala ten dopis. Po Zařazování začala všechno chápat velmi rychle. Během prvního měsíce ve škole možná i párkrát zalitovala, že na letní prázdniny nejela k otcově rodině - kterou nikdo neznal, dokud nedostala ten dopis - čemuž zabránila jedním ze svých proslulých záchvatů vzteku. Otec to vzdal, protože si byl vědom faktu, že Mafalda má potíž s uznáváním autorit a jeho za autoritu nepovažuje už v žádném případě, a matka neměla čas se o to zajímat, protože zrovna začínala se svým zkoumáním délky samohlásek ve skotské angličtině. A tak si schopnost neviditelnosti Mafalda osvojila sama a za pochodu a i přes jisté utržené šrámy byla toho názoru, že je tak v neviditelnosti mnohem lepší. Jako se její babička kdysi dávno ve Frankfurtu možná snažila, aby ostatní neviděli její židovský nos, v jejím případě možná spíš židovský zadek, Mafalda se naučila, aby ostatní viděli jen zmijozelský hábit a ne tu, která ho nosí.

Kolem proběhla skupinka hlučných zrzavých dětí. Mafalda byla ráda, že už není ve věku, kdy by ji dospělí nutili „jít si hrát s ostatními dětmi.“ Děti mladší deseti let jí připadaly věčně ušpiněné, vytvářely příliš rámusu a kladly nesmyslné otázky a jejich hry byly podle ní stupidní. Na svatbě jedné sestřenice z máminy strany – protože otcovy příbuzné nikdo neznal, dokud jí nepřišel ten dopis – slyšela, jak se jedna z tet ptá, jestli Mafalda – poté, co na své poměry pouze s umírněným záchvatem vzteku odmítla hru na slepou bábu – není tak trochu asociální. Když si to slovo později našla ve slovníku, usoudila, že na tom být asociální, není nic špatného. Svou asociálnost dokonce uvítala, protože když se po škole pohybuje jenom zmijozelský hábit, nemáte moc příležitostí k seznámení. A pokusy o kontakt s někým mimo vlastní kolej vzdala, když se setkala s reakcí svých kolejních spolužáků na to, že si koupila odznak SPOŽÚS od té kamarádky svého bratrance, která dnes taky byla na svatbě.

Po obřadu někteří lidé začali tančit a jiní se vrhli ke stolům plným jídla. Mafalda si nabrala plný talířek nekošer jídla, ale babička tu nebyla, takže to nevadilo, a vymotala se z hladového davu. Davy neměla ráda, vlastně moc neměla ráda ani lidi a byla přesně ten typ člověka, který, když v autě někdo řekne, že tahle písnička se mu líbí, má chuť přeladit na jinou stanici. Posadila se blízko k parketu, ne snad proto, že by doufala, že ji někdo vyzve k tanci, ale protože se v duchu smála směšným pohybům nešikovných tanečníků. Vévodil jim její bratranec Ronald. Harryho Pottera na parketu neviděla, ale všimla si ho o kousek dál, jak mluví s nějakým mužem. Prý „bratránek Barny.“ Potter neuměl být neviditelný ani po půl litru mnoholičného lektvaru, ještě štěstí, že měl ten svůj neviditelný plášť. Když jste neviditelný, dozvíte se mnohem víc věcí. Lidé samozřejmě mluví víc, než kdyby vás viděli. A pak se diví.

„Co je tohle za módu?“ uslyšela nečekaně tetičku Muriel. „Není dost peněz na pořádný kus látky?“ Mafalda s dalším pudinkovým košíčkem spolkla i odpověď a snažila se šaty zakrýt vyzáblá kolena. Celé to bylo absurdní. Absurdní od chvíle, kdy jí přišel ten dopis. Celý první rok byl absurdní. Draci a mrtví studenti. A pak se začalo mluvit o válce. Sice jenom potichu, ale Mafalda jako neviditelná… Železná opona dávno padla a oni mluvili o válce. Absurdní. Přesto doufala, že by díky takové absurditě mohla z kouzelnického světa nenápadně vyklouznout stejně jako před lety její otec. Tentokrát se však jakýkoliv záchvat vzteku minul účinkem. A Mafalda věděla, že jestli tenkrát bylo pozdě, teď bylo ještě později. A proto se učila hrát neviditelnost ještě lépe. A nebyla sama. Všimla si, jak každým měsícem neviditelných přibývá. Začalo to v Mrzimoru, šířilo se to Havraspárem a Nebelvírem a pak jednou po vánočních prázdninách Theodor Nott začal v přítomnosti Draca Malfoye předstírat, že neexistuje. Corrieta Warringtonová dokonce v předstírání neviditelnosti došla tak daleko, že po večerech, když v ložnici pozhasínaly všechna světla a Dominique Montagueová s Anitou Crabbeovou začaly probírat, kdo se kdy s kým líbal a jestli s jazykem nebo bez, Corrieta mlčela.
Neviditelní se navzájem dokázali rozpoznat. Střetávali se pohledem, když se míjeli na chodbě, nebo potkávali v knihovně, v učebnách, v Prasinkách nebo na tribunách famfrpálového hřiště. Vzájemným pohledem se ujistili, že druhý ví, že první ví a že bude mlčet a pak si dávali pozor, aby se na sebe nedívali příliš často, nebo aby se nápadně často nepotkávali. Žádná viditelnost není dokonalá, a když je jí víc pohromadě, může být vidět. Na rozdíl od ostatních si neviditelní nemohli dovolit vytvářet koalice.
Jen jednou, když ho potkala v sovinci, jí Theodor Nott řekl, že mu u Munga umřel táta, a pak se líbali. Bez jazyku.

Být neviditelný ve Zmijozelu se Mafaldě zdálo ještě o něco těžší. Když jste ve Zmijozelu a jste neviditelný, dozvíte se mnoho věcí. A skoro vás to nutí k rozhodnutí. Jenže neviditelní nemají na rozhodování právo. Učinit volbu znamená ztratit neviditelnost. Ztratit neviditelnost znamená být v nebezpečí. Mafalda si nebyla jistá, s čím to souvisí víc, jestli s odvahou nebo s rozumem – nechtít být v nebezpečí. Ona v nebezpečí nebyla, protože ze zásady neodpovídala na nevyřčené otázky. Mohla Harrymu Potterovi říct mnoho věcí. Nebo mohla říct spoustu věcí Dracu Malfoyovi. Ale ani jeden z nich se neptal. Proto před Potterem mlčela o Rozplývací skříni, před Malfoyem o Fénixově řádu a před otcem o tom, jak viděla matku líbat se s profesorem, co s ním pracuje na publikaci o délce samohlásek ve skotské angličtině. S jazykem.
Jiní lidé zase odpovídali i na otázky, na které se jich nikdo neptal. Takové lidi neměla ráda. Třeba Pansy Parkinsonovou. Ta měla větší prsa než mozek.

Bratranec Ronald pořád tančil s Grangerovou a Potter se přesunul ke stolu s jídlem. Mafalda byla zvědavá, jestli se ti tři tenhle rok do Bradavic vrátí. Nebo jestli se vrátí Malfoy. Nebo jestli se vrátí třeba Longbottom. Neviditelný, co se rozhodl stát se hrdinou. Jeho situaci mu nezáviděla. Ale hlavně doufala, že se vrátí Theodor.

Válka nemohla trvat věčně. Ani ta babiččina netrvala. Babička přežila, protože uměla být neviditelná. Zbytek její rodiny ne. Možná nepřežijí Weasleyovi, protože neumí a nechtějí být neviditelní. Neviditelní možná nemají právo na rozhodnutí, ale právo na přežití ano. A ona přežije. Když bude mít štěstí, i s Theodorem.

Zničehonic uprostřed tančících párů přistál stříbrný, zářící rys a promluvil hlubokým hlasem Kingsleyho Pastorka: „Ministerstvo padlo, Brousek je mrtvý. Přicházejí sem.“

Komentáře (archiv): 

So, 2010-07-10 11:28 — Esclarte
Teda, to je paráda.

Teda, to je paráda. Věčná škoda, že tohle není na potterpovídkách, tady jsem to objevila úplně náhodou. Mafalda se moc povedla, skoro začínám litovat, že se do knih nedostala. Anebo radši ne. Podle popisu paní autorky to vypadalo na docela protivnou holku, která by byla na scéně jen proto, aby ostatním otravovala život, a takový postavy vůbec nemusím, stejně je jich v HP jak naseto. Zato tahle Mafalda je moc zajímavá holka a vypadá i sympaticky. Tak trochu mi někoho připomíná, ale nemůžu si vzpomenout, koho vlastně, tuším, že se jmenuje nějak podobně...
Povedená je taky myšlenka, že pro někoho příchod do Bradavic vlastně znamenal podstatnou změnu k horšímu. I když znalost magie určitě není k zahození ani těm neviditelným.

Út, 2009-01-06 12:18 — Jacomo
Jak to

že jsem tuhle povídku ještě neokomentovala? Asi proto, že po jejím přečtení (už asi pátém) vždycky jen hledím nepřítomným pohledem na monitor a nechápavě vrtím hlavou.
Všichni umíme abecedu. Všichni umíme používat klávesnici. Všichni jsme četli Harryho Pottera. A přesto jsou mezi námi tací, kteří umějí ze všech těch známých věcí stvořit zázrak. Možná, že Slečna Neviditelnost potřebuje učesat, namalovat a sem tam cáknout voňavkou, ale i bez toho je jasné, že je to dáma s velkým D. A ta, jak známo, má své osobité kouzlo i v pytli od brambor.

Po, 2009-01-05 19:30 — Mathilda
Rebelka, Ebženka, Danae:

Děkuju, dámy (dost zbržděně):). Já jsem moc vděčná Lianne, že jsem tuhle postavu mohla využít, protože ji mám ráda od chvíle, co se o ní Rowlingová zmínila, ale pořád jsem nevěděla, co s ni přesně udělat.

Ne, 2009-01-04 18:09 — neviathiel
Povídka je spíchnutá naychlo,

Povídka je spíchnutá naychlo, to vidím. Ale už tak je dobrá:) takové shrnutí jednoho života včetně výhledu do budoucna, to není žádná hračka.

Po, 2009-01-05 19:32 — Mathilda
Díky, nevi.

Taky díky za to, že konečně někdo uznal, že je poznat rychlá práce:o) Ještě bych se k tomu chtěla vrátit a něco předělat, něco přidat..., protože to nepovažuju za úplně blbou myšlenku, akorát potřebovala dýl uzrávat a já jsem do poslední chvíle myslela, že budu psát úplně jiné téma.

Pá, 2009-01-02 23:42 — Danae
Ajvaj!

Děsně se mi to líbilo. To umanuté kroužení a opakování motivů a myšlenek, které kousek po kousku vystaví jeden neviditelný osud. Je skvělé tě zase číst.

So, 2008-12-27 20:11 — Ebženka
Super!

Moc se mi to líbilo. Právě ta ponurá atmosféra a jisté nenápadné zbabělství a prostřednost, které v těch postavách je, je zatraceně uvěřitelné a životné. Tohle by Rowla nevymyslela. Napsat velkého, tragického, hrdinského hrdinu je totiž mnohem snadnější než napsat malou figurku z normálního života tak, aby měla sympatie čtenáře...

So, 2008-12-27 13:19 — Rebelka
uchvácená

A jestli říkáš, že je tahle povídka jen mrzáček, tak tě obdivuju ještě víc. Mafalda byla tak strašně uvěřitelná a tak strašně ze života, že jsem se do ní dokonale vcítila hned v prvním odstavci.
A myšlenka neviditelnosti mě dorazila úplně.

St, 2008-12-24 23:54 — Lianne
povídka

Taky děkuju za povídku :) Líbila se mi, i když působí poměrně ponuře. A Mafalda jako hlavní postava nebyla špatná. Ještě jednou díky a hezké svátky :)

Čt, 2008-12-25 14:34 — Mathilda
Já sama vím, že povídka je

Já sama vím, že povídka je mrzáček - pokusím se s tím do příštích Vánoc něco udělat;o)

-A A +A