Přijít a odejít

Přicházení - Crowley & Azirafal (1405)

Když jsme se naposled viděli, zařekl jsem se, že nepůjdu pod třicet. Počkám třicet let - třicet let bez společných večeří, procházek v parku, vzájemné pomoci a zachraňování se z průšvihů. Nechci za ním dolézat. Vydržím třicet let a pak ho zase někde úplně náhodou potkám, jako jsem to udělal už tolikrát.
Budu se chtít usmát, ale zarazím se právě včas, aby to ještě mohlo být považováno za úšklebek. Zeptám se ho, co tam dělá, zapředu ten povrchní rozhovor o knihkupectví, pokušeních, jídle a nadřízených. Ani gestem nenaznačím, že by se za každým slovem mohlo skrývat mnohem víc. Nikdy, nijak, ani náhodou.
Pořád mám naději, že to i tak pochopí. Je to přece jenom anděl.

Zbývalo mi ještě deset let, když jsem si jednou večer uvědomil, že už ne, vzdávám se, končím, nechci být sám ani minutu.
Objevil jsem se uprostřed Prahy, kousek od kamenného mostu, kde zrovna lampář rozsvěcel světla. Zkontroloval jsem papírek, kam mi kdysi krasopisně poznamenal adresu. Netušil jsem, jestli ještě platí, ale on naštěstí neměl ve zvyku stěhovat se často.
Zaklepal jsem na bytelné dřevěné dveře. Ve vzduchu byla cítit pečeně a za oknem stála zapálená svíčka.
„Crowley?“ ozvalo se překvapeně, když se dveře otevřely. Azirafal vypadal úplně stejně jako před lety, jen účes trochu změnil a oblečení přizpůsobil nejnovější módě.
„Můžu?“ zeptal jsem se a mávl rukou směrem dovnitř. Přikývl a pootevřel, abych mohl vejít.
„Dáš si víno?“ nabídl s úsměvem. Jen tak, jako by nebylo nic zvláštního na tom, když se vám najednou za dveřmi zjeví někdo, koho jste dvacet let neviděli. Jako by to bylo… v pořádku.
Ano, možná že bylo.

In hoc anni circulo,
vita datur saeculo,
nato nobis parvulo
per virginem.

Za okny se ozval zpěv koledy a Crowley si ze zvyku zacpal uši. Ale pak jen zavrtěl hlavou, spustil ruce dolů, opřel se do křesla a zhluboka nasál vůni křížal a ořechů.

Spolu - Remus & Sirius (1975)

Byla středa ráno a James Potter a Lily Evansová spolu chodili dva dny, čtrnáct hodin a dvacet tři minut přesně. Remus seděl u snídaně, hypnotizoval pohledem svou misku s kaší a usilovně se snažil nevnímat mlaskavé zvuky na druhé straně stolu. Po chvíli se vedle něj na lavici sesunul Sirius.
„Dobré ráno,“ pozdravil všechny s úsměvem, který mu však brzy zamrzl na rtech.
Po chvíli drkl do Remuse a pod stolem mu podal maličký papírek.
To už se zase líbají???
Remus ho opatrně přečetl a pousmál se. No alespoň nejsem jediný, kdo z toho šílí.
Nemyslím, že by měli v plánu jen tak přestat, naškrábal opatrně odpověď a předal lístek zpátky.
„Umřu. Určitě,“ zaartikuloval opatrně Sirius a Remus útrpně přikývl. Určitě.

Ten večer zrovna Remus dodělával úkoly, když se na pohovku vedle něj svalil Sirius.
„Co bys říkal na malý výlet do kuchyně?“ nadhodil s úsměvem.
„Teď?“
„Ne, za půl roku,“ ušklíbl se ironicky.
„Pochybuju, že by James chtěl… Kde vlastně je?“
„Asi někde se slečnou dokonalou zkoumají přístěnky na košťata. Nikdo přece neříká, že musí jít taky.“
Sirius se opatrně rozhlédl a když se ujistil, že se nikdo nedívá, vytáhl z kapsy cíp neviditelného pláště.
Remus se vyděsil: „Sebral jsi mu ho?!“
„Půjčil, Remi, jenom půjčil.“

Bylo po půlnoci, když se konečně doplížili do kuchyně. Kromě dvou posledních skřítků v ní nikdo nebyl, večerní úklid už skončil a příprava snídaně byla daleko. Sirius se opatrně rozhlédl, jednu ze židlí v koutě přeměnil na pohodlnou pohovku a pak se vydal sehnat něco dobrého. O pár minut později už seděli vedle sebe a pochvalovali si plný tác jídla.
„Chutná jinak,“ poznamenal najednou Remus a podezřívavě si začal prohlížet svůj hrnek s čokoládou.
„Nesmysl,“ odporoval mu Sirius.
„Chutná,“ trval na svém Remus. Naklonil se přes spolužáka, aby mohl hrnek odložit na stůl, ale Sirius zničehonic sevřel jeho ruku.
„Ukaž,“ vyprostil mu hrnek z dlaně, položil ho na stůl a pak, než se Remus stačil vzpamatovat, měl najednou jeho rty na svých, líbali se, tiskli se k sobě, opatrně i žádostivě, málo, bylo to málo!
Po chvíli se Sirius odtáhl, lehce zadýchaný a červený, na jazyku zachytil poslední slabý závan čokolády a rumu. Opatrně se usmál.
„Je skvělá. Měli bychom na ni chodit častěji.“
Remus omámeně přikývl.

Odcházení - Patroklos & Achilles (13. století před n. l.)

Patroklos přecházel po stanu, pod očima temné kruhy a halenu nasáklou krví. Nebyla jeho, tentokrát ne, ale přesto měl pocit, jako by někde hluboko uvnitř krvácel. Může předtucha bolet? Na chvíli se zastavil, podíval na Achillea. Vypadal neporazitelně - jak tam stál, odlesky plamenů mu tančily po tváří a odrážely se v očích.
„Trvá to už příliš dlouho,“ řekl, víc pro sebe než pro kohokoliv jiného.
Starší muž přikývl.
Patroklos se najednou zastavil, poprvé opravdu odhodlaný uspět, sevřel Achillovu dlaň ve své. „Musíš mi půjčit zbroj.“
„Nemůžu.“
Patroklos se mu upřeně zahleděl do očí. „Musíš. Je čas.“
Setrvali tak, jako dvě sochy vytesané do kamene, pohledem sdělovali vše, co nemohli vyslovit. Trvalo to věčnost, než Achilles konečně nepatrně kývnul.

Krunýř a přilbici si nasadil mlčky, starší muž mu pomohl, pečlivě utáhl řemínky. Každý pohyb jako by najednou byl nesmírně důležitý, vyžadoval plnou pozornost, nekonečnou pečlivost. Když mu Achilles podával svůj oštěp, jen zavrtěl hlavou. Nejsem jako ty, nikdo není, copak to nechápeš? Nechal ho na místě, vzal místo něj dva jiné. Nakonec štít, poslední snaha bránit se nevyhnutelnému.

„Ukaž se jim a hned se vrať. Nenechej se strhnout bojem, nepodléhej tomu zápalu. Tahle bitva není pro tebe, rozumíš?“ šeptal Achilles naléhavě.
Patroklos přikývl, usmál se, vyslovil svou největší lež: „Vrátím se.“
„Já vím.“

Konec

„To jako vážně?“ vykřikl naštvaně Voldemort, doteď poklidně sedící u okna.
Celé osazenstvo se k němu jako na povel otočilo a já jsem začal hledat vodku.
„Proč prostě nejsou spolu? To má bejt šťastnej konec?“
V očích se mu objevily slzy. Zvedl se, vyběhl ven a zhroutil se na pařez, ze kterého se ani neobtěžoval odstranit vrstvu sněhu.
V chaloupce nastalo nervózní ticho.
„Já to věděl, že to takhle dopadne,“ ozval se po chvíli Vlk, „vždycky mu říkám, že ty knihy s červenou obálkou číst nemá.“
Ježibaba nejistě přikývla. „Dá si někdo perníček?“
Santer odmítavě zavrtěl hlavou. „Určitě to napsal ten prašivej rudokožec,“ zamumlal naštvaně, vyšel z chaloupky a dveře se za ním s prásknutím zavřely.

„Nemělo to skončit tak špatně,“ popotáhl Voldemort, když si ho všimnul.
Santer se jen usmál, vykroutil mu knížku ze zoufalého sevření, s rozkoší ji otevřel na první stránce a začal trhat na mikroskopické kousíčky.
„Lepší?“
„Mnohem.“