Poslední na seznamu

Fandom: Harry Potter
Přístupnost: bez omezení
Použité páry: Hermiona/Ron, Severus Snape/OC Maggie Black
Odehrává se: 22 let od Poslední bitvy
Upozornění: téma lidského utrpení a smrtelnosti; respektuji Epilog, jediné, co neodpovídá kánonu, je Snapeovo "zmrtvýchvstání"

Harry z toho neměl dobrý pocit, ale nakonec zvítězila jeho odvaha. Zvedl ruku k bíle natřeným vchodovým dveřím a zaklepal.
Dlouho se nic nedělo. Nechtěl klepat víckrát, neboť tušil, že by to mohlo být považováno za neomalenost. A tak dál postával na vrcholu přístupového schodiště a čekal.
Ve chvíli, kdy už se smiřoval s neúspěchem téhle mise, zaslechl za sebou známý hlas, který však zněl výrazně jinak, než jak si jej pamatoval ze svých školních let. Když se za ním otočil, spatřil bývalého profesora hovořit ke dvěma malým dětem. Ve stejný okamžik zaznamenal také přítomnost ženy po jeho boku, což bylo další z řady šokujících poznání, s nimiž nepočítal a která ho náhle uvrhla do rozpaků. Pocítil silné nutkání zmizet.
Užuž se chystal přemístit, když se jejich pohledy střetly. Harry pochopil, že na útěk je pozdě.
„Co tu chcete?“ zasyčel Snape a jeho hlas byl najednou tichý, výhružný, předpovídající nebezpečí. Zkrátka normální.
„Dobrý den,“ pronesl Harry co nejklidněji. „Opravdu nerad vás vyrušuju, ale jde o nálehavou záležitost. Mohli bychom si promluvit?“
Nejprve se pokusil věnovat úsměv jemu, když ovšem narazil na nulovou odezvu, usmál se alespoň na jeho děti. Starší děvčátko na Harryho zíralo s pusou dokořán, mladší chlapec zvědavě vykukoval zpoza sestřiny sukně.
„Margaret, běžte prosím dovnitř,“ požádal Snape ženu vedle sebe, aniž by jí Harryho představil. „Až to vyřídím, přijdu za vámi.“
Margaret, žena s tmavými vlnitými vlasy, podmanivýma šedýma očima a širokou, veselou tváří, přikývla, darovala Harrymu okouzlující úsměv, odvedla ratolesti domů a po několika vteřinách znovu vykoukla ze dveří.
„Jsi si jistý, že to chceš vyřizovat venku? Je příšerné horko a ten mladý muž vypadá, že by mu osvěžení přišlo vhod. Mám v lednici vychlazené pivo,“ mrkla šibalsky.
„Zůstaneme tady,“ odpověděl Snape a svou příkrost vzápětí zmírnil úsměvem. „Díky, Maggie.“
Jakmile Maggie zalezla dovnitř, Snape se obrátil na Harryho.
„Nezajímá mě, co máte na srdci. Přeji si, abyste odsud odešel a už se sem víckrát nevrátil. Rozumíte mi?“
„Rozumím, proč o kontakt se mnou nestojíte,“ odpověděl Harry a snažil se, aby mu hlas nezakolísal. „Ale nepřišel jsem kvůli sobě.“
„Je jedno, kvůli komu jste přišel. Odejděte.“
„Dokud vám nepovím, proč jsem – “
„Dost!“ přerušil ho Snape ostře. „Mlčte! Jak se vůbec opovažujete? Víte, jak dlouho trvalo, než jsem konečně na všechno zapomněl? Kolik úsilí, času a peněz mě stálo dát se dohromady a začít znovu? Patnáct let psychoterapie! Pitvání něčeho, co zoufale toužíte pohřbít, skupinová sezení, výklady snů, konstelace, ozdravné pobyty. A vy si sem klidně nakráčíte a máte tu drzost po mně něco žádat!“
„Mrzí mě, čím jste si prošel – “
„Ne! Nemáte ani ponětí, čím jsem si prošel, a už vůbec nemáte páru, jak moc jste mě právě vytočil!“
„No, upřímně řečeno, už jste mě taky párkrát vytočil do nepříčetnosti, a co si budeme povídat, nejste sám, kdo to měl v životě těžký. Sedm let po mně pásl vyšinutej narcistickej psychopat, kterej se nerozpakoval postupně vraždit lidi, na nichž mi záleželo. Pronásledovali mě, ponižovali, mučili a nakonec zabili, třebaže jen dočasně. A to v pouhých sedmnácti letech. A vlastně jen proto, že vy jste mu to dovolil. Jasně, chápu, byl jste tenkrát taky čerstvě dospělej, zraněnej a zahořklej a nedomyslel jste důsledky. Nehodlám vás odsuzovat, život vás koneckonců potrestal dostatečně. Ale netvrďte laskavě tváří v tvář člověku, kterej byl sedm let ve Voldemortově hledáčku, že neví, co je bolest, utrpení, zoufalství a vztek.“
Harryho upřímnost zafungovala jako studená sprcha a připomněla Snapeovi léta, kdy navštěvoval svého terapeuta. Ten k němu byl často také zdrcujícím způsobem upřímný a pomohl mu nahlédnout na věci z jiné perspektivy.
„Hermiona je nemocná,“ oznámil Harry věcným tónem. „Začalo to jako svalová únava a skončilo upoutáním na lůžko. Nevím, jestli ještě má nějakou naději nebo kolik jí zbývá času, ale vím, že kdybych se pro ni nepokusil udělat všechno, nedokázal bych s tím vědomím žít. Jste poslední na mém seznamu. Poslední, koho jsem ještě nežádal o pomoc.“
Snape naslouchal zdánlivě nezúčastněně, v jeho očích už se však neodrážel hněv.
„Prý by za tím mohla být nějaká ošklivá kletba. Kdybyste si to rozmyslel, zavolejte mi.“
Harry mu podal vizitku a Snape ji beze slova převzal. Vypadal, jako by nevěděl, co jeho ruka vlastně dělá.
„Horká linka Ministerstva kouzel?“
„Tak nějak. Hovor spadne přímo ke mně do kanceláře. Takže, kdybyste si to rozmyslel –“
„Jistě, to už jste říkal,“ přerušil ho Snape netrpělivě. „Sbohem, pane Pottere.“
„Nashledanou, pane Snape.“
Harry se otočil, seběhl schodiště, zmizel za nejbližším rohem, tam se opřel o zaprášenou fasádu činžovního domu a hlasitě vydechl.
Už neměl tak špatný pocit. Snape určitě zavolá. Jinak by si tu vizitku nevzal.

Uplynulo čtyřiadvacet hodin, během kterých Harry v pravidelných intervalech hypnotizoval starý vidlicový telefon na svém psacím stole a byl pevně rozhodnutý v této činnosti setrvat, dokud nezazvoní a neozve se hlas, který potřebuje slyšet.
Jakmile přístroj zadrnčel, Harry leknutím nadskočil, poněvadž to byl jeden ze vzácných momentů, kdy se na něj nedíval. Okamžitě hmátl po sluchátku.
„Potter. Kdo volá?“
„Já,“ představil se lakonicky Snape. „Jestli mám zjistit, co se jí stalo, potřebuju ji vidět.“
Harry se úlevou málem rozesmál.
„Samozřejmě. Co třeba zítra v deset dopoledne? Vyhovuje vám to?“
„Kde?“
Harry mu nadiktoval adresu, načež Snape zavěsil.
„Fajn. Taky se budu těšit,“ zamumlal Harry do hluchého spojení a vrátil sluchátko do vidlice. „Patnáct let psychoterapie a ten člověk je pořád stejnej sociopat.“

Hermiona se obvykle probouzela v devět, dnes ráno však rozrušením nemohla dospat. Zpráva, kterou předchozí večer obdržela od Harryho, ji vytrhla z letargie a vlila do jejích žil novou vlnu energie.
Zazvonila na Ginu a ta se okamžitě objevila ve dveřích. Před sebou tlačila vozík s hygienickými potřebami.
Pečovatelku si zaplatili před půl rokem, kdy už bylo jasné, že Ron další soustavnou starost o Hermionu nezvládne. Jako jediný v domácnosti momentálně vydělával a Weasleyovic obchod s žertovnými rekvizitami na Příčné ulici bylo nutné udržovat v chodu. Představoval totiž zásadní příjem celé početné rodiny.
„Vidím, že jste se dobře vyspala,“ usmála se Gina zářivě a jala se vykonávat své ranní povinnosti. „Máte dobrou náladu.“
„Ano. Harrymu se podařilo přesvědčit profesora Snapea, aby se podíval na můj případ. Dnes dopoledne se tu oba zastaví.“
„To je skvělé!“ vypískla Gina a samou radostí málem upustila mísu, kterou spěchala vylít. „Chcete, abych vás převlékla do šatů?“
„Budu moc ráda. A kdybyste mohla něco provést s mými vlasy...“
„Ale ovšem. To je maličkost.“
„Díky, Gino. Ron už je v práci?“
„Ano. Odcházel před šestou. Na stole nechal vzkaz. Mám ho tady pro vás.“
Předala Hermioně pergamenový svitek převázaný červenou stuhou a odběhla do skříně pro šaty, aby jí poskytla soukromí. Věděla, co bude následovat po rozvinutí pergamenu. Když se poprvé stala svědkem Hermioniných tichých slz, zpanikařila a začala ji utěšovat, ke svému překvapení však shledala, že o to Hermiona nestojí, ba co víc – že je to jakýsi každodenní očistný rituál.
Protože usínala už v pět hodin odpoledne a vstávala kolem deváté, netrávili s Ronem prakticky žádný čas. Jeho dopisy, které každé ráno psával před odchodem do práce, představovaly jediné vřelé spojení, které z jejich manželství zůstalo. Obvykle v nich stálo, co předešlý den dělal, o čem se mu v noci zdálo a co má dnes v plánu.
„Gino?“
„Ano, paní Hermiono?“
„Půjdeme dnes dolů do obývacího pokoje.“
„Jste si jistá, že to zvládnete?“
„To nemám ponětí, ale stoprocentně vím, že tohohle hosta nechci přivítat ve své ložnici.“

Dorazili jen s drobným zpožděním, zapříčiněným špatnou dostupností Hermionina a Ronova domu, zvláště, pokud jste byli jako Snape odkázáni na mudlovské způsoby přepravy.
„Odlehlejší místo pro život už je jen Antarktida,“ poznamenal a sklepával si prach z bot.
„Neříkejte, že zrovna vás by takové bydlení nelákalo,“ rýpnul si Harry a provedl ho železnou brankou do zoufale neudržované zahrady.
„Je vidět, že mě neznáte, Pottere. Já jsem městský člověk. Na tohle Bohem zapomenuté místo bych neodešel bydlet, nýbrž v tichosti zemřít.“
Harry na to nic neřekl, došel ke dveřím a zazvonil.

Hermiona právě s Ginou popíjela čaj, když zazněl domovní zvonek. Gina běžela otevřít a po chvilce už s sebou přiváděla netrpělivě očekávanou návštěvu.
„Dobrý den,“ pozdravila Hermiona jako první a pokusila se natáhnout ruku v uvítacím gestu. Ta ji však neposlechla a zůstala mrtvě ležet na opěrce kolečkového křesla.
Zatímco Harry se k ní vrhl, aby ji políbil na tvář, Snape se držel zpátky. Stál těsně za prahem dvoukřídlých dveří a omezil se na zdvořilé kývnutí.
„Mohu vám nabídnout něco k pití?“ zeptala se Gina usměvavě.
„Ne,“ odbyl ji Snape, aniž se na ni podíval. „Nechte nás prosím o samotě. Vy i Potter.“
„To je v pořádku,“ uklidnila ji Hermiona.
„Gino, dal bych si vaši vyhlášenou kávu,“ prohlásil Harry nadšeně a zamířil do kuchyně.
Jakmile osaměli, Snape pokročil dál do místnosti a zkoumavě si Hermionu prohlížel. Byla vyhublá, látka zelených sametových šatů, která měla obepínat její břicho, jí volně spadala do klína, a ze zápěstí položených na područkách zřetelně vyčnívaly klouby. Pleť měla bledou a našedlou, víčka tmavá a těžká, pod očima temné stíny. Přesto se statečně usmívala a vyzařovalo z ní cosi, co se Snape odvážil interpretovat jako nevyhasínající naději.
Hermiona se svou vlastní analýzou nijak nezaostávala. Mezitímco on zkoumal ji, ona si pečlivě prohlížela jeho. Už nebyl tak štíhlý, jak si ho pamatovala, tmavě zelenou košili měl v ramenou poněkud těsnější a kontury obličeje méně ostré. Vlasy mu prokvétaly stříbrem, stejně jako vousy, jejichž konec sahal až ke spodnímu okraji krku a které vypadaly neudržovaně. Přesto kdyby měla dát na první dojem, řekla by, že se mu daří mnohem lépe než kdykoli v minulosti.
„Dovolíte?“
Přistoupil až k ní a dvěma prsty promnul její vlasy. Strnula, ale nikterak nedala najevo nelibost. Za posledních dvanáct měsíců si zvykla na nejrůznější metody vyšetření. Tohle aspoň nebolelo. Dotkl se kůže na tváři, šíji a dlaních. Prohmatal klouby jejích prstů. Potom ji požádal, aby otevřela ústa. Zkontroloval stav chrupu a dásní.
„Pracovala jste s radioaktivním materiálem nebo těžkými kovy?“
Hermiona mlčela. Nepřítomně hleděla kamsi do dálky.
„Co jste dělala, než jste onemocněla? Kde jste pracovala?“
Stále totéž zaryté mlčení a absence očního kontaktu.
„Pokud ke mně nebudete otevřená, nemá moje přítomnost smysl. V tom případě mě těšilo. Sbohem.“
Obrátil se k ní zády a zamířil pryč.
„Počkejte!“ zastavila ho, když už se opíral do dveří. „Ten výzkum byl soukromý. Nikdo o něm neví. Věnovala jsem se mu po večerech.“
Snape spustil ruce podél těla a otočil se zpátky k ní.
„Co to bylo za výzkum?“
„Slibte mi, že to nikomu neprozradíte,“ naléhala. „Hlavně Ron se to nesmí dozvědět. On nesouhlasil s tím, abych takhle riskovala.“
„Do vašich osobních záležitostí mi nic není,“ opáčil chladně. „Nevím, proč bych o tom měl komukoli vykládat. Tak ven s tím.“
„Objevila jsem způsob, jak z měsíčního kamene extrahovat stříbro, které spolu s dalšími aktivními látkami dokáže léčit lykantropii. Trvale, bez vedlejších účinků. Ten lektvar je momentálně ve fázi testování a brzy by měl být dostupný všem vlkodlakům, kteří o něj projeví zájem.“
Byla tou souvislou řečí vysílená, ztěžka dýchala a na čele jí vyrážel studený pot. Navzdory tomu působila hrdě a neochvějně, připravena bránit své velkorysé počínání a mimořádné dílo.
„Použila jste purpurový oheň a měď. Po roztavení kamene se za pomoci oxidu vápenatého začaly na dně měděné nádoby srážet krystaly stříbrné soli. Během procesu tavení se odloučila i rtuť, která má nižší bod tání. Za tohle nemůže kletba, ale otrava rtutí. Potřebujete chelataci výluhem z pelyňku a Copperův roztok.“
„Obojí jsem aplikovala hned, jak mě napadlo totéž,“ namítla.
„Pak máte trvalé následky, je mi líto.“
„Ne. Nebyla to rtuť,“ stála si za svým. „Vím to, protože jsem sama sebe testovala na přítomnost těžkých kovů. A přestože hodnota rtuti byla pouze lehce zvýšená, neprodleně jsem provedla chelataci a Copperův roztok užívala po dobu dvou měsíců.“
Snape vypadal zaraženě. Uhnul pohledem ke krbové římse s rodinnými fotografiemi. Na jedné z nich byly dvě malé děti v zimních kombinézách, stály na lyžích a mávaly do objektivu. Zrzavé a pihaté. Dívka a chlapec. Snape od nich odvrátil zrak a promnul si čelo.
„Jaké další objevy jste podnikala?“
„Přípravek na likvidaci běhnic, čistič krbových roštů, žehlicí sprej, šampón pro narovnání vlasů, lektvar proti kocovině...“
„Ten vymysleli před devadesáti lety v New Yorku a jmenuje se Bloody Mary. Dobrá, takže s toxickými látkami jste přicházela do styku poměrně často. Mohu vidět vaši laboratoř?“
„Beze všeho,“ svolila. „Gina vám dá klíč. Jestli si opravdu myslíte, že to bude užitečná prohlídka, obraťte to tam třeba naruby. Byla bych ale ráda, kdybyste nezavrhoval možnost prokletí. V uplynulých letech jsem se netajila záměrem kandidovat v ministerských volbách.“
Tentokrát Snape vyhlížel doslova ohromeně. Nemohl popřít, že od ní něco takového čekal, ostatně jako všichni, ovšem slyšet to přímo z jejích úst...
„Máte někde své zdravotní záznamy?“
„Řekněte Gině. Vydá vám všechny odborné zprávy, které jsem za poslední rok získala. Předpokládám, že si je budete chtít prostudovat v klidu doma?“
„Důvěřujete mi natolik, že mě odsud necháte odejít s tak citlivými materiály?“
„Vaše jméno jsem na Harryho seznam připsala já,“ objasnila s unaveným úsměvem. „Profesor Brumbál vás ke konzultacím ohledně černé magie zval vždy bez výjimky a také vám naprosto důvěřoval.“
„Ano. Taky ho to nakonec stálo život.“
„Já už o svůj život přišla,“ prohlásila tvrdě. „Budu vděčná za jakoukoli snahu, kterou prokážete, byť by nikam nevedla.“

Gina Snapeovi zpřístupnila Hermioninu laboratoř, do níž se vcházelo dveřmi ukrytými ve sklepním prostoru. Ani v nejmenším ho nepřekvapil úzkostlivý pořádek a čistota, které zde panovaly. Veškeré toxické materiály byly neprodyšně uzavřené v začarovaných nádobách, přísady nebezpečné povahy zamčené ve speciální skříni, na niž také seslala ochranná kouzla. Připomněl si fotky dětí na krbové římse a bylo mu jasné, že kromě její vrozené pořádkumilovnosti je role matky dalším důvodem k dodržování přísných bezpečnostních opatření. Ne, takový člověk by se svým zdravím nehazardoval. Moc dobře věděla, s čím zachází, a přesně podle toho se při práci chovala. Dávala na sebe pozor. Tady žádnou indicii nenajde.
Když se vrátil do vstupní haly, Gina v rukou držela tlusté desky se vším, co souviselo s Hermioniným stavem. Beze slova mu je podala a on je beze slova převzal.
„Vrátím se teď domů,“ oznámil Harrymu, držícímu porcelánový šálek s espressem a omámeně vdechujícímu vůni kávy. „Musím se na to podívat. Zítra bych chtěl provést pár detekčních kouzel. Což mě přivádí k otázce – kde mám hrob?“
„Co prosím?“
„Kde jste mě pohřbili?“ zopakoval trpělivě. „Předpokládám, že tam bude moje hůlka.“
„Ach tak,“ dovtípil se konečně Potter. „No, víte, nechal jsem si ji u sebe,“ přiznal a lehce přitom zčervenal. „Kdybyste se třeba rozhodl vrátit. Někdy. Jednou.“
Snažil se příliš nevnímat intenzitu Snapeova pohledu, v němž se odráželo nefalšované rozčarování.
„A kde je teď?“
„Kdo?“
„Má hůlka.“
„Jistě. Vaše hůlka. U mě v kanceláři. Můžeme ji tam vyzvednout.“
„Pane Pottere, nejsem si jist, jak by ministerští zaměstanci reagovali na přítomnost muže, který je už dvaadvacet let po smrti.“
„No, pokud jde o tohle, můžu vás ubezpečit, že po těch letech už vás nikdo nezpozná. Ani se za vámi neohlédnou.“
„Poslyšte, vy umíte zalichotit.“
„Proboha, tak jsem to nemyslel, ale viděl jste se v zrcadle? Vždyť si vůbec nejste podobný. Vypadáte jako ten chlápek, co jsme ho minulý týden sebrali na Příčné za obchodování s opiem.“
„Nevylepšujete to. Raději toto téma opustíme, ano? Tu hůlku vyzvednete sám a doručíte mi ji ještě dnes.“
„Samozřejmě. Jak si přejete.“

Harry zaklepal přesně ve dvě hodiny odpoledne a doufal, že rodinu právě neruší při obědě. Otevřít mu došla Margaret a byla stejně okouzlující jako předešlého dne. Na sobě měla letní šaty baklažánové barvy ve spojení s koženým sakem, kanadami a černým trojcípým šátkem, kterým si stáhla vlasy z čela. Nebyla vůbec namalovaná, přesto působila jiskřivým dojmem. Někoho mu matně připomínala, nemohl však přijít na to koho.
„Takže teď už je nejspíš načase, abychom se představili,“ podala mu ruku a pevně stiskla tu jeho. „Já jsem Margaret. Přátelé mi říkají Maggie.“
„Harry. Přátelé mi říkají Harry.“
„Výborně.“
„Uznávám, že v mojí hlavě to vyznělo mnohem vtipněji. Promiňte. Raději přejdu k věci – profesor Snape – tedy on už zřejmě není profesor, ale kdysi býval – to už je dávno – vlastně ani nevím, jestli o tom víte... – Co vlastně víte? Chci říct, zmiňoval se vám někdy...? – Proboha, co to tady plácám, ovšemže se vám zmiňoval, jste jeho žena. Nebo nejste... manželé? Pochopil jsem to špatně?“
Zatímco Harry se do svých úvah beznadějně zamotával, Maggie ho vedla vnitřkem domu, který – jak si stačil povšimnout – byl zařízený ve skandinávském minimalistickém stylu, díky sytým barvám jednotlivých detailů z něj však nečišel chlad. Zastavili před dubovými dveřmi v horním patře a on konečně zmlknul.
„Jste vážně rotomilý,“ řekla s tajeným smíchem. „Pochopil jste to zcela správně, jsme manželé. Už sedm let. Poznali jsme se v podpůrné skupině pro lidi zatížené minulostí, čili ano, o jeho předchozím životě vím. Mimochodem jsem to byla já, kdo ho přiměl, aby vám zatelefonoval. Řekla jsem mu, že jestli se na tu ženu vykašle, není ten, za koho jsem ho považovala. Navrch jsem přidala něco o zbabělosti, načež popadl telefon a vytočil vaše číslo.“
„Klobouk dolů,“ ocenil Harry. „Zdá se, že ho máte vážně přečteného. Čemu se teď vlastně věnuje? Doufám, že to není pedagogická činnost.“
„Pracuje v chemické laboratoři našeho forenzního oddělení.“
„Vašeho forenzního oddělení?“ užasl. „Vy jste od policie?“
„Zřejmě jsem se nepředstavila dostatečně – inspektorka Margaret Blacková, Scotland Yard, protidrogové oddělení.“
„Vedoucí bystrozorů Harry Potter. Takže jsme něco jako kolegové.“
Jejich přátelskou konverzaci přerušil Snapeův hlas, který k nim pronikl z pracovny.
„Pojďte dál, Pottere. Stejně jste slyšet až sem.“
Margaret překřížila prsty, spiklenecky na něj mrkla a postrčila ho dovnitř. Opět tím Harrymu někoho připomněla.
„Zdravím vás,“ usmál se Potter a opatrně položil na Snapeův stůl jedenáctipalcovou hůlku z ebenového dřeva.
Snape si ji dlouho nehnutě prohlížel a mračil se. Pak ji hodně váhavě uchopil a pohladil její tělo. Pod prsty ucítil dokonalou hladkost opracovaného dřeva, teplo a jemné chvění.
„Pečoval jste o ni...“
„No, jestli setření prachu jednou za rok považujete za péči...“
„Díky,“ vyslovil Snape zřetelně, schoval hůlku do šuplíku a víc už to nerozebíral.
Harry za to byl vděčný. Sám nevěděl, co ho vedlo k tomu, aby tu věc každého 2. května vytáhl ze sejfu a přeleštil. Cítil k tomu nějaké podivné nutkání, kterému nerozuměl a zároveň mu nedokázal odolat, a vůbec se mu nezamlouvalo, že to Snape poznal.
„Povězte mi o Grangerové něco,“ vyzval ho poté, co odložil stranou svazek na svém stole a sundal brýle na čtení.
„Jmenuje se teď Weasleyová,“ podotkl Harry.
„Formalita,“ odmávl to rukou Snape. „Má hodně přátel? Je oblíbená?“
„Myslím, že počet jejích přátel se od školních let moc nezměnil. A co se týče té oblíbenosti, tak třeba na Ministerstvu – tam dřív pracovala – rozhodně oblíbená nebyla. Dokonce si za svoji kariéru pořídila i pár nepřátel.“
„Nepovídejte. Čímpak je naštvala?“
„Mám dojem, že odpověď znáte.“
„Byla příliš iniciativní.“
„Jo. A taky moc upřímná a čestná. Dělala sice na odboru záhad, ale neustále se snažila pronikat do agendy jiných oddělení.“
„Jinými slovy strkala nos do cizích záležitostí a hledala problémy tam, kde nejsou.“
„Trefně řečeno. Ale pokud jde o to, že by na ni někdo z bývalých kolegů seslal kletbu, aby se jí pomstil, tak to si nemyslím.“
„A co si myslíte?“
„Že to udělal někdo jiný.“
„To je dost vágní odpověď od náčelníka bystrozorů. Máte přece nějakou teorii, ne?“
Harry přijal nabízenou sklenici vychlazeného piva a klesl do pohodlného křesla, na které Snape naznačil.
„Buď je to dílo nějakého vyšinutého maniaka nebo pokus zbavit se konkurence. Hermiona měla letos kandidovat na post ministryně. Dlouhá léta vedla kampaň za práva humanoidních kouzelných tvorů a rasových menšin. To byla aktivita, které se naplno věnovala, kdykoli zrovna nebyla zaměstnaná výzkumem.“
„Proti komu chtěla kandidovat? Kdo je teď ministrem?“
„Ani tohle nevíte?“ podivil se Harry.
„Řekněte mi jediný důvod, proč bych to vědět měl,“ kontroval Snape. „K čemu by mi ta informace asi byla?“
„Já třeba vím, kdo je současný ministerský předseda...“
„Protože udržujete kontakt s oběma světy. Já to v zájmu svého duševního zdraví nedělám. Zbavil jsem se všeho, co mě spojovalo s kouzelníky.“
„Magie se ale zbavit nemůžete,“ argumentoval Harry. „Je vaší nedílnou součástí. Vaše děti pravděpodobně budou kouzlit. Na to přece musíte být připravený.“
„Kdo je v současnosti ministrem kouzel?“ ignoroval Snape Harryho pokusy o hluboký rozhovor.
„Carl McLaggen,“ odvětil Harry. „Znáte ho?“
„Po Carlu McLaggenovi převzal váš otec titul bradavického hezounka. Byl o tři ročníky výš. Nebelvírský odrážeč, talent na přeměňování, zoufale tragický v lektvarech.“
„Myslíte, že by byl schopný proti někomu použít černou magii?“
„Použití černé magie je schopen každý. Doufám, že v tomhle smyslu už si nic nenalháváte.“
„Víte, jak jsem tu otázku myslel.“
„McLaggen není typ člověka, který by špinavou práci odváděl sám. Pokud má Grangerovou na svědomí on, někoho si najal.“
„Nájemní černí mágové jsou snadno dohledatelní. Každý z nich zanechává specifickou stopu.“
„Dohledatelní možná jsou, ale většina z nich je pod ochranou někoho mocnějšího, než jste vy, pane Pottere.“
„Nikdo není nedotknutelný,“ prohlásil Harry přesvědčeně. „Ke každému se lze dostat.“
„Jak myslíte,“ ušklíbl se Snape. „Koneckonců, tohle je váš ring. Já vám – doufám – budu moci sdělit, jaká kletba byla použita, pokud nějaká použita byla. S původcem už si dělejte, co uznáte za vhodné.“

Druhý den dopoledne se opět sešli v domě manželů Weasleyových. Tentokrát je však Hermiona neuvítala v obývacím salónu. Gina je v tichosti zavedla do její ložnice, kde se v šeru vznášel těžký opar lidské bezmoci smísený s vtíravou stopou přípravků proti bolesti.
Hermiona ležela na posteli nehybně a víčka měla spuštěná. Nespala, jen odpočívala a její mysl brouzdala někde mimo tělo.
„Dostala opiáty?“
Gina přikývla.
„Řekla si o ně sama. Nedělá to často, ale dneska fakt nemá svůj den.“
Teď pro změnu přikývl Snape.
„Kdy jste provedla aplikaci?“
„Před deseti minutami.“
„Čisté opium?“
„Ano.“
„Takže mluvit s námi bude nejdřív za půl hodiny. To se hodí.“
„Co prosím?“ vykulila Gina oči.
„Chci provést několik kouzel a nechci si u toho povídat,“ vysvětlil Snape. „Můžete nás nechat o samotě?“
„Nevím, jestli bych tu raději neměla zůstat.“
Gina se nervózně kousala do rtu. Představa, jak tu svoji klientku zanechává v tak zranitelné pozici s cizím mužem, ji přiváděla k šílenství.
„Můžete být bez obav,“ ujistil ji Snape. „Nevzrušují mě choré zdrogované ženy na smrtelné posteli.“
„Samozřejmě vám plně důvěřujeme,“ pronesl Harry a pohled přitom soustředil na mladou pečovatelku. „Půjdeme zatím do kuchyně a dáme si kávu.“
Nečekal, až se Gina uvolí opustit místnost. Jemně ji vyvedl na chodbu a zavřel za sebou dveře.

Původně zamýšlel odejít ještě dřív, než se Hermiona probudí a bude schopna s ním mluvit. V průběhu kouzlení však změnil názor. Věci, které svými detekčními zaklínadly odhaloval, mu postupně začínaly dávat smysl a rozkrývaly pozadí celé téhle záležitosti. To, co zjistil, ho mírně řečeno vyvedlo z míry a znemožnilo opustit scénu.
Posadil se do křesla pod oknem a trpělivě počkal, až Hermiona rozlepí těžká, oteklá víčka. Mezitím se snažil zklidnit zjitřené emoce. Jakkoli mu tahle ženská hnula žlučí, jakkoli se ho svým záměrem dotkla, nechtěl dávat najevo vztek a ukazovat jí svou zranitelnost. Ne, jí a Potterovi už nikdy. Dávno minuly doby, kdy mu tahle drzá nebelvírská děcka ovládala život.
„Promiňte, dneska nemám zrovna nejlepší formu,“ usmála se slabě a poslala mu omluvný pohled.
„Jak dlouho už víte, co vám doopravdy je?“ rozhodl se, že půjde rovnou k věci.
Chvíli se snažila vypadat zaskočeně, ale jeho tvrdé oči ji přiměly přestat předstírat.
„Šest měsíců.“
Snape skousl na zadní zuby, aby nepustil ven rozhořčení.
„Pověděla jste to někomu?“
„Ne.“
„Tvrdila jste, že je za tím kletba, abyste upoutala mou pozornost. Nechala mě odejít se všemi těmi materiály, abych si opravdu pečlivě pročetl, co jste musela absolvovat, co jste si vytrpěla a že to nikam nevedlo. Předpokládám, že na Potterův seznam jste mě také přidala před šesti měsíci?“
„Ano.“
„Neměl jsem být vaše poslední naděje, ale poslední rána. Ta z milosti. Ta, co ukončí vaše trápení.“
„Ano,“ přitakala znovu.
V jejím tónu nebyla ani špetka citu. Ani o ten náznak úsměvu se nepokusila.
„Už chápu, proč jste v našem předešlém rozhovoru zmínila Brumbála.“
Zněl hořce a zklamaně.
„Byl to podprahový vzkaz,“ přiznala.
„Myslíte, že se s tím mé svědomí dobře popasovalo? Nebo že žádné nemám? Jste přesvědčená, že člověk s mou minulostí nebude mít potíže přidat k jedné vraždě ještě druhou? Koneckonců, je to přece jakýsi akt milosrdenství, ne? Tím se dá všechno překrýt.“
„Takhle o vás ale – “
„Víte, Grangerová,“ nenechal ji domluvit, „nikdy jsem vás nešetřil a měl vůči vám řadu předsudků, ale teď slušně vyrovnáváte skóre.“
„Nechtěla jsem vás urazit,“ promluvila nezvykle tiše a bezbarvě. „Vůbec si nemyslím, že byste neměl svědomí. Nevybrala jsem si vás proto, že nic neucítíte, ale protože věřím, že se s tím vyrovnáte. Ne proto, že bych byla přesvědčená, že to pro vás bude snadné, ale proto, že máte odvahu dělat i to, co snadné není.“
„Za stávajících okolností to ve mně sotva vzbudí dojetí,“ pronesl chladně. „Vážně se domníváte, že má člověk právo druhému beztrestně zkrátit nit života, kterou sám neupředl?“
„Tahle filosofie je vám blízká?“ vyhnula se odpovědi. „Věříte ve vyšší moc? V Boha?“
„Jste příliš osobní,“ upozornil ji nesmlouvavě.
„Kdybyste věřil, chápala bych to jako překážku, kterou nelze obejít. Jenomže já vím, že vy nevěříte v nic, co by řídilo naše osudy. Člověk je sám strůjcem svého štěstí i své mizérie.“
„To jste řekla moc krásně,“ ocenil s ironickým úsměvem. „Mohla byste přednášet na hodinách ateismu.“
„Žádám vás tedy, abyste mi poskytl svou asistenci.“
„Vaší žádosti nevyhovím.“
„Smím znát důvod? Pokud to není víra, pak –“
„Máte dvě děti. Všiml jsem si fotografií. Nevím, jak jsou staré, ale určitě ještě chodí do školy. Jsou ve věku, kdy svou matku potřebují, nemyslíte? Měla byste tu pro ně být, dokud je to možné.“
V jeho hlase se najednou ozývalo něco, co tam dříve nebylo. Hermiona to nějakou dobu nemohla identifikovat. Pak si vzpomněla na zlatý kroužek, který včera s mírným překvapením zaznamenala na jeho levé ruce.
„Vy máte děti,“ dovtípila se.
„Ano,“ potvrdil stručně.
„Tak jsem se přece jen mýlila,“ povzdychla si. „Očekávala jsem, že přede mnou bude stát tentýž muž, jakého si pamatuji, ale už hovořím s někým jiným. Máte pravdu, nemám právo vás o něco takového žádat. Omlouvám se. A děkuji za čas, který jste mi věnoval.“
Takový závěr Snape upřímně nečekal. Předpokládal, že někdo jako Grangerová bude za své rozhodnutí bojovat do posledního dechu, že vytáhne minimálně další tři argumenty a těmi ho jednoduše umlátí. Zjevně i on měl před sebou jinou ženu, než jaká mu uvízla v paměti. Musel přiznat, že cítí určité zklamání. Ačkoli v téhle diskusi zvítězil, připadalo mu to nesprávné. Šokovalo ho, jak snadno se vzdala, a když se nad tou myšlenkou pozastavil, uvědomil si, že vůbec nechtěl odmítnout. Jen potřeboval, aby před ním jasně obhájila svůj postoj, aby nemohlo být pochyb o tom, že pramení z opravdového přesvědčení, vnitřního smíření a zralé úvahy.
„A to je vše?“ pozvedl obočí. „Děkuji, ráda jsem si popovídala?“
„Už jsem se omluvila. Co byste ještě chtěl, abych udělala?“
„Pokud jste přesvědčená o správnosti svého úmyslu, omluva přece není na místě. Nebo za co se vlastně omlouváte?“
„Já nevím.“ Vypadala zaskočeně. „Chápu, že má žádost byla příliš troufalá, a akceptuji vaše stanovisko. Chtěla jsem být zdvořilá.“
„Umíráte a trápíte se a chcete být zdvořilá?“ užasl. „To myslíte vážně?“
Teď k němu vzhlížela doslova nechápavě, v unavených očích absolutní zmatek.
„Měla bych být naštvaná? Měla bych vás nenávidět?“
„Měla byste být neústupná! Protože taková jste! Vás přece můj nesouhlas nemůže zastavit. Tím méně pak zmínka o tom, že jste morálně povinna zůstat kvůli dětem. Proboha, Grangerová, vždyť ten argument je tak chabý, že jste ho ve své hlavě vyvrátila dávno před tím, než jsem ho vyslovil. Nebo se pletu?“
Zavrtěla hlavou. Oči jí zalily slzy. Rty měla úplně bezkrevné, jak je křečovitě tiskla k sobě.
„Tak bojujte,“ vyzval ji. „Postavte se za sebe a dokažte mi, že to myslíte vážně, anebo mlčte a projděte tou bolestí až na samý konec.“
„Je moje svobodné právo zvolit si smrt,“ řekla po krátkém a silném pláči, který Snape jen s obtížemi zvládl sledovat. „Já už takhle nechci žít. Pomalu čekat, až ze mě nezbyde nic než prázdná a nehybná schránka. Moje nervová soustava se rozpadá rychleji, než by ji kdo stačil rehabilitovat. Až to zasáhne mozek, přestanu být schopná jasně myslet, nebudu poznávat lidi, které miluji, možná zapomenu mluvit, možná přestanu vidět. A bolest se nakonec stane tím jediným, co budu vnímat. Nebojím se smrti, děsí mě to, co jí předchází. A nechci, aby se toho jakkoli účastnili moji blízcí. Nechci je tomu vystavovat. Co bych jim v takovém stavu mohla nabídnout? Utrpení z bezmoci, pocity odporu, frustrace a zoufalství? Vy byste o něco takového stál? Hugo a Rose mě milují a já vím, že si mé vysvobození přejí stejně jako já.“
Byla tou řečí vyčerpaná. Lapala po dechu a celá se chvěla. Po tvářích jí tekly slzy smísené s horkým potem. Snape ji tiše pozoroval. V jejím obličeji už nevisel výraz ženy, která rezignovala, ale ženy, která ví, co chce, a je ochotna udělat cokoli, aby to získala.
„Až budete připravená, pošlete pro mě. Udělám, co je třeba.“
Hermioně pár okamžiků trvalo, než si naplno uvědomila, co právě slyšela. Částečně znecitlivělým tělem projela vlna obrovské úlevy, tváře jí zalil ruměnec.
„Děkuji vám. Moc to pro mě znamená.“
„Já vím. Jinak bych odmítl.“

Když procházel vstupní halou a míjel pootevřené dveře do kuchyně, Harry ho tou škvírou zahlédl, zavolal na něj a zabránil mu tak odejít bez rozloučení. Snape zdráhavě vešel za ním a uviděl ho sedět u stolu s Ginou, která v ruce žmoulala kapesník.
„Tak co? Co jste zjistil?“
„Její stav nemá na svědomí žádná kletba. Jde o agresivní formu roztroušené sklerózy.“
Harry i Gina se na něj nechápavě mračili, zjevně jim nebylo úplně jasné, o čem mluví. Snape na moment zavřel oči a přinutil se k trpělivosti.
„V kouzelnickém světě se jí říká Rowenina nemoc, protože právě na ni zemřela Rowena z Havraspáru. Jedná se o degenerativní onemocnění centrální nervové soustavy. Velmi zjednodušeně řečeno vám odumírají nervová vlákna. Dochází k rozmanitým obtížím. Od bolestí hlavy, náladovosti a zhoršeného vidění, přes ochrnutí různých částí těla až po naprostou ztrátu fyzických i mentálních schopností.“
„Dá se s tím něco dělat?“ zeptal se Harry, zatímco Gina si zděšeně zakrývala ústa kapesníkem.
„Za určitých okolností se dají projevy nemoci zmírnit a celý proces rozpadu zpomalit. Nikoli však v tomto případě. Bohužel.“
„Takže nemá šanci na uzdravení?“
„Bohužel,“ zopakoval Snape a pocítil silné nutkání odtamtud co nejrychleji odejít a už se do těch očí nikdy znovu nepodívat. „Je mi líto, pane Pottere. Vaše přítelkyně umírá.“
„Mluvil jste s ní? Probrala se? Ví o tom, co se s ní děje?“
„Je s diagnózou i prognózou srozuměna.“
Harry složil hlavu do dlaní a snažil se přemoct pláč, který už se nezadržitelně dral na povrch. Gina ten svůj ani v nejmenším neskrývala. Její slzy padaly do šálku od kávy.
Snape usilovně přemýšlel co dalšího říct, ale v hlavě měl dokonalé prázdno. Z trapné pozice přihlížejícího byl naštěstí brzy vysvobozen. Venku zahřměl šestiválcový motor baggeru, ozval se zvuk smykem rozhrnutého štěrku a následovalo ticho přerušené jedním pronikavým hvízdnutím.
„Můj odvoz je tady,“ konstatoval Snape a Harry nemusel ani vyhlížet z okna, aby pochopil, kdo přijel.
„Vyprovodím vás,“ navrhl a zamířil se Snapem ven.
Jeho domněnka se potvrdila. Na obrovské německé motorce seděla Maggie, hledí přilby měla zdvižené a dívala se na něj jiskřivýma šedivýma očima.
Snape stiskl Harryho nabízenou pravici, kývl mu na rozloučenou a převzal si od Maggie helmu.
„Měl byste si s Grangerovou pořádně popovídat,“ řekl ještě. „Mám dojem, že už jste to dlouho neudělal.“
„Máte pravdu, udělám to hned teď,“ přislíbil vážně Harry a najednou zničehonic pobaveně zavrtěl hlavou, obraceje se přitom na jeho ženu. „Pěkná motorka, Maggie. Mimochodem, už jsem přišel na to, koho mi připomínáte.“
„Koho?“ křikla na něj přes burácení startovaného motoru.
„Jednoho moc fajn člověka, kterému by se tahle mašina taky líbila,“ odpověděl tajemně Harry a znovu nad tím prazvláštním výjevem potřásl hlavou.
„Už ani slovo, Pottere,“ utnul ho Snape preventivně, nasadil si helmu, posadil se za Maggie a pevně ji objal v pase. „Jedeme, kočko. Chci se cestou zastavit v práci.“
„Sbohem,“ zamával jim Harry.
„Na viděnou,“ odpověděl Snape, ale to už Harry v ohlušujícím rachotu akcelerujícího motocyklu neslyšel.