Předchází: http://www.sosaci.net/node/43798 V Praze
Tramvaj nejede. Čekají na ni tak dlouho. Každá vteřina je delší než nezáživná hodina branné výchovy. Maminka je jako Popelka. Bosá noha ušpiněná od dlažby. Pro střevíc se za nic nechce vrátit.
„Doběhnu pro něj,“ ohleduplně se nabízí Bětka. Má pocit, že mamka slyší, jak jí srdce zvoní na poplach.
„V žádném případě! Co tě to napadlo?“ maminka ji chytí za ruku. „Nikam nepůjdeš!“ pevně ji drží. Úleva se Bětce rozlévá tělem. „Jsem sobec,“ pomyslí si. Nepřizná, jak moc ráda poslechne.
Už pochůzkář rozsvítil plynové lampy. Jejich záře konejší. Električka stále nikde. Podivná dvojice na refýži se alespoň může vydýchat.
Konec srpna 1968
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Skvělé dopovězení předchozí
Faob
Skvělé dopovězení předchozí akce (ono vůbec se zapomíná na to, že když někdo utíká nebo někoho honí, musí se následně vydýchat!), i téma vpleteno moc pěkně, tak bychom chtěli být ohleduplní, ale strašně vítáme, když naše nabídka odmítnuta...! (A ta radost potom: nabídl jsem pomoc, byl jsem ohleduplný, nebude zapomenuto, ale zároveň: uf, to bych skoro nedal!)
Děkuju moc za milý komentář.
Aplír
Děkuju moc za milý komentář. Hezky jsi to shrnul. Bětce nešlo o to, aby se na nabídku nezapomnělo. Spíš po reakci matky se o to víc bála záchranu boty uskutečnit. Nějak jí došlo, že za ten risk to nestojí.
A nejede to a nejede, zrovna
Killman
A nejede to a nejede, zrovna když to nejvíc potřebuješ.
Přesně. To je zákon
Aplír
Přesně. To je zákon schválnosti. Když má člověk naspěch, tak to většinou nejede.