Hrst vzpomínek (originální fandom)

Bětka na venkově odvykla rámusu. Nemůže usnout. Nejposlednější hodiny posledního dne prázdnin ji ruší pouliční hluk, z druhé strany pískání a hučení vlaků. Kdykoliv nějaký projíždí kolem, rodný dům se lehce otřásá. Má podmáčené základy. Prasklinu ve štítě drží několik kramlí připomínající jizvu.

Vzpomíná… Jednou, když byla nemocná, přijel doktor. Jakmile ucítil otřesy, pádil pryč. Ve zmatku nechal lékařskou brašnu u nich na stole. Myslel, že je zemětřesení.

Dřív to chvění nevnímala, byla na něj zvyklá. Teď jí připomíná, co dneska zažila. Taky se díky tomu chvěla.

Zítra ji do školy doprovodí maminka. Jako prvňáčka, aby se tak nebála vojáků.

Tramvaj nejede. Čekají na ni tak dlouho. Každá vteřina je delší než nezáživná hodina branné výchovy. Maminka je jako Popelka. Bosá noha ušpiněná od dlažby. Pro střevíc se za nic nechce vrátit.

„Doběhnu pro něj,“ ohleduplně se nabízí Bětka. Má pocit, že mamka slyší, jak jí srdce zvoní na poplach.
„V žádném případě! Co tě to napadlo?“ maminka ji chytí za ruku. „Nikam nepůjdeš!“ pevně ji drží. Úleva se Bětce rozlévá tělem. „Jsem sobec,“ pomyslí si. Nepřizná, jak moc ráda poslechne.

Už pochůzkář rozsvítil plynové lampy. Jejich záře konejší. Električka stále nikde. Podivná dvojice na refýži se alespoň může vydýchat.

Sláva! Maminka si pro ni přijede. Bětka se raduje. Moc se těší domů.

Dědoušek jde s nimi. Vede kolo, přes řidítka objemnou tašku. Nízké paprsky sluníčka se odráží od skla svítilny. Na silnici tančí odlesky. Bětka zvesela poskakuje v reji prasátek.

V Mechově strne. Na zastávce autobusu stojí plno lidí. Míří na ně hlaveň tanku. Zlověstné ticho. Ani děti nedutají. Nacpaly se s maminkou do vlečňáku. Celý vibruje. Setřásl všechny pasažéry. Jsou natěsnaní. Cestou nikdo nemluví. Strach jako roubík. Dusno. Bětka okénkem vidí silnici obroubenou z obou stran tanky a obrněnými vozy. Všichni mlčí, jako by mohli hovorem vyprovokovat střelbu.

Bětka se nudí. Všechny knížky přečetla. Nikam nesmí. Vrstevníci tady nejsou. Bratránek odjel domů.
„Nejlepší, jak zahnat nudu, je práce,“ směje se babička. A tu máš! Musí natrhat rybíz. Roste u cesty. Červené bobule lákají k jídlu. Brrr, nejsou sladké. Někdo zahoukal. „Fuj! To jsem se lekla!“ odplivne kyselost z pusy. „Který trouba troubí, na cestě přece nikdo není?“ zvedne hlavu.
On to Krůťa. Dneska čistý. Bílé zuby září z opálené tváře. Nemá brýle. Významně mrkne. Zamává.

Brrrrrm. Za traktorem oblak prachu.
Od té doby s ním prožívá nejkrásnější chvíle.
A v tom je zakopaný pes, že jenom v představách.

„Bětuš, jdi na vzduch, ať máš apetit. Nechoď ale mimo ves!“ zdvihne babička varovně prst. Přísný zákaz se rovná domácímu vězení. Bětka se chce rozběhnout k malému remízku. Představu vůně borky a smoly ale přehlušuje pronikavý zápach prasečáku. Fuj! Nemá před ním kam utéct.

Je horko. Touží si zaplavat. Ve strouze se koupou jen kachny. Zanechávají v žabinci zvláštní klikyháky. „Můžeme si jet zaplavat?“ chystá mládež plavky.
„Bětkó?! Opovažte se! Vzpomeň si na Mechov,“ mračí se babi. „Neriskuj! Nedovolím, abys nechtěně podpořila porodnost. Čert vem vojáky!“ láteří.
„Ach jo,“ odhání Bětka myšlenku na koupání jako dotěrnou mouchu.
Netroufne si neposlechnout.

„Bětunko, dojdeš s dědou na trávu?! On pokosí, ty naložíš, pomůžeš táhnout,“ dává babi strategicky pokyn zároveň dědečkovi. Ten se ztěžka zdvihne. Odevzdaně jde pro kosu. Bětka zatím vyveze vozík. Kromě obručí je celý ze dřeva.

Louka krásně voní. Děda se ohání, kosa sviští, obloukem kmitá jako stěrač, tráva se poslušně skládá do řádků. Sluneční paprsky a stíny z nich tvoří magické proužky.
„Dědóó,“ škemrá Bětuš, „nauč mne kosit.“
„Kdepak!“ zhrozí se děda. „Posekáš se.“
„Prosíííím.“
„Co řeknu, to platí.“

Dědoušek opatrně uchopí léčivou rostlinu. „Tohle je jehlice trnitá, aneb babí hněv. Pozor, píchá,“ potutelně se usměje a lišácky mrkne.

Televizor jako dalekohled přibližuje, co se děje v dálce.
Nebarevný obraz, chce se věřit, že není skutečný. Černobílé záběry předvídají šedivou budoucnost a děsí: převrácená tramvaj tvořící část barikády, kličkování mužů mezi střelbou. Tank, rozvalený jak obrovská ropucha, hyzdí ulici. Zapojit se do bojů je sázka na smrt.
Jména Dubček, Svoboda, Smrkovský se opakují jako zaklínadlo.
Vlajka, symbol národa teď splihle, nemohoucně visí z okna. Ponurý obraz, žel prorocký.

Zprávy jí obklíčily mysl.
Jako děti brání své výtvory z písku, Bětka hlavou v písku brání své poslední zákoutí dětství, jeho bezstarostnost. Realita zvítězila. S neúprosnou razancí ji vrhla do dospělosti.

„Necháte se ostříhat,“ rozhodla babička. Ke kadeřníkovi museli několik kilometrů do Mechova.
„Vašku, dávej na ni pozor!“ starostlivě nakazuje.
„Nedáme se,“ holedbal se, když odjížděli na kolech.

Okraj městečka poházený letáky. Na obzoru zlověstné obrysy tanků. Stísněný pocit zastínil slunce.

„Koukám, že máš strážce,“ hodila hlavou kadeřnice směrem k Vaškovi.
„Kolik tu máte okupantů,“ vyzvídal.
Ostříhané vlasy padaly mezi slova.
„V Brázdě je jich spousta, tady míň. Jeden ale neví, co je napadne. Nikde se nezdržujte. Hned domů.“

Venku banda vojáků se samopaly. Ukazují na ně. Pokřikují.
Honem. Mžik. Opřeli se do pedálů.
Oba ten den překonali osobní rychlostní rekord.

„Zdravý a výborný. Mňam ,“ hladí si břicho Vašek. „Jdu si přidat,“ odstrčí se na židli. Nesouhlasné zavrzání.
Babička se přidá k protestu: „To néééé!“ Její prodloužené éé se výhrůžně vlní nahoru a dolů.
„Mám hlad,“ nedá se odbýt Vašek. Hrne se k hrnci. Nazdvihne pokličku. „Vždyť je tu ještě dobrá polovina!“
„To bude večeře. Musíme šetřit. Viděls sám, že v krámě koupíš leda mýdlo. Kdoví jestli,“ vraští čelo hospodyně.
„Chceš mojí porci?“ vzdychne Bětuš. „Už nemůžu."
„Kdepak! To dojíš, Bětko!“ zasáhne babi. „Jsi jako lunt.“
Oba pubescenti vzdychnou.
Děda má před sebou křížovku. Na luštění nemá ani tužku ani pomyšlení.

„Konec hlášení národního výboru,“ zachraptěl amplion. Dozněly poslední tóny dechovky a ticho prostoupilo náves.

Vedle zděné čekárny na autobus je vývěsní tabule, reklamní plocha socialismu. Dříve bývala vyšňořená hesly:
Čest socialistické práci!
Se Sovětským svazem na věčné časy.
Bojujeme za celosvětový mír.

Dnes je obnažená až na tmavě zašedlá prkna. Na nich bije do očí silná vrstva červené křídy. IVANE TÁHNI! GO HOME! Chybí nápis azbukou. V pravém rohu se třepetá torzo ručně psaného plakátu. Rozpité barvy na něm vytvořily duhu. Z ní vystupuje jediné čitelné slovo „Šibřinky“. Plakát mává, jako by dával sbohem okupantům.
Ukvapeně. O desítky let předčasně.

Brýle paní Johnové se každou chvilku svezou na špičku nosu. Krčí ho, aby je postrčila zpět. Častý pohyb připomíná nervózní tik, ale prodavačka je klidná. Mezi regálem a pultem má kbelíky, hrnce, naplněné pytle. Rozvážně, obezřetně se kolem prodírá, aby se její korpulentní postava v úzké uličce nezasekla.

Zákazníci netrpělivě přešlapují.

„Hrůza,“ šeptá paní Růžičková. „Prý budou vozit potraviny jen jednou týdně.“
„No hlavně, ať je to levně!“ odvětí sousedka.
„Prosím vás, ženský,“ zahučí jezeďák Novák. „Za chvíli stejně nebude mít nikdo co do huby.“

Zanedlouho s jiným chlapem řeší politiku. Přestřelka slov. Rvačka na obzoru. Naštěstí je dělí dav.

Babička zažila válku, tak hned ví, co dělat.

„Bětuško, rychle dojdi do obchodu. Tady máš seznam,“ otře si ruce do zástěry.
Bětka mrkne na konec dlouhého sloupce:
2 bochníky
mouku každý druh po třech kilech
2 kila cukru, rýže
bandasku mléka.
„Páni, to neunesu,“ bezradně popotáhne a smrkne.
„Vášo! Pomoz Bětce. Nákup bude móóc těžký. Vezmi si tyhle velké tašky.“ Vnuk se přiklátí se zarputilým mlčením.
„Tady máš na útratu,“ vyloví našetřené peníze babi. „Nezdržujte se, běžte,“ strčí do Bětky.
„Aúúúú,“ řve dvoumetrový výrostek. Ve spěchu zapomněl, že přerostl futra.
„Vašku, neloudej se tak!“ vlaje za nimi výzva místo rozloučení.

Bětka rozespale, bosky vstoupí do kuchyně. Dlaždice studí do chodidel. Promne si nevyspání z očí. Chvíli je dezorientována v čase. Je ráno, nebo večer?
Den se prodírá oknem spolu s kokrháním kohouta. Ach tak, je jitro.

Babička nervózně pobíhá po místnosti, děda zhrouceně sedí u stolu s podepřenou branou, sleduje televizi. Ale vždyť ráno televizor na diváky poulí jen monoskop podobný kyklopovu obrovskému oku. Takže je večer? To tak dlouho spala?
„Co se děje?“ nechápe.
Na černobílé obrazovce přejíždějí tanky. Je slyšet střelba. „Jsme okupováni!“ odpoví děda.
V Bětce pulsuje panika.
„Zachovejte klid!“ hlásí televize.
„Zachovejte paniku!“ opakuje rozrušením popletená.