Obtížné vystřízlivění

Lucius opatrně pootevřel levé víčko. Hlava ho bolela jako střep. Ruka ho bolela jako… jako když je Temný pán hodně nevrlý.
„Lektvar proti kocovině máš na stole. Zůstaň tady, dokud se nevrátím,“ ozval se Severusův nechutně probuzený hlas.
„Odkdy tomu velíš?“ zmohl se na zachroptění.
„Někdo musí…“ odmávnul námitku jako nepodstatnou a přemístil se.
Když si Lucius loknul lektvaru, začal se cítit skoro jako člověk. Když se pak ale podíval do zrcadla, málem leknutím uskočil. Jeho ušlechtilá tvář nebyla k poznání, plná podlitin, modřin a šrámů.
Copak jsem se snažil přeprat vrbu mlátivou?
Propátrával mysl vzpomínaje na dění uplynulé noci…