O učiteli a posunu paradigmatu krásy

Obrázek uživatele Julie
Fandom: 
Rok: 
Rok 2 009

Název: O učiteli a posunu paradigmatu krásy
Shrnutí: Cosi mezi pohádkou O krásce a zvířeti a Pygmalionem.
Pár: Severus Snape/Hermiona Grangerová
Varování: Ono se tam sice neděje nic nepřístojného, ale je to celý trochu na hlavu.
Poznámka: Postavy povídky jsou majetkem J. K. Rowlingové. Autorka prohlašuje, že se na této povídce nehodlá žádným způsobem obohatit.
Milá Jacomo,
Já vím, že si zasloužíš daleko hezčí a smysluplnější povídku, než je tahle. Také jsi ji původně měla dostat (možná ji dokonce i někdy dopíšu). Jenomže já pak nějak neměla dost času, a tak jsem více méně napsala první pitomost, která mě napadla. Jsem si vědoma pochybné literární úrovně tohoto díla, ale snad tě alespoň trochu pobaví.
Přeji ti hezké Vánoce
Julie

Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žil byl bohatý kupec a ten měl tři syny. Nejstarší Lucius byl velice parádivý. Vlasy si odbarvoval skoro na bílo a často je mazal vzácnými mastmi, aby byly hebké a nelámaly se. Vždycky se velice rozčiloval, když mu padaly a zachytávaly se na jeho oblíbených zelených sametových pláštích. Mladší syn - Sirius – měl pro změnu slabost pro dívky. Nenechal na pokoji jedinou sukni. Nabíhal jim, zahrnoval je lichotkami, a když mu pak podlehly, bídně je odvrhl. Ovšem nejmladší syn se od nich lišil jak den od noci – ne snad, že by nebyl krásný (mnozí sice říkali, že má mastné vlasy, ale ve skutečnosti byly jen jemné), ale před zrcadlem se jen málokdy zastavil, plášť za ním vlál stále ten samý černý a mírně ošoupaný a ze všeho nejraději se soustředil na svou práci. Celé dny i celé noci trávil ve své laboratoři, či mezi svými knihami a s rozkoší odhaloval další a další tajemství přírody.
Jednoho dne se kupec chystal do města, protože se měla s penězi vrátit loď, která vezla jeho zboží do dalekých zemí.
„Co chcete, abych vám přivezl?“ zeptal se kupec svých dětí.
„Chtěl bych dvacet stop zeleného sametu na nový plášť a dvacet saténu na podšívku. A masku na vlasy, abych je neměl mastné a slizké jako tady Severus. A mohérový svetr,“ poručil si starší.
„Patnáct stop hedvábí na trenky, krabici kondomů a tubu masti na intimní partie,“ ozval se Sirius.
Kupec si jen povzdechl nad zkažeností svých synů.
„A co ty, můj nejmladší, co mám přinést tobě?“
Severus jen pokrčil rameny, protože měl mimo jiné i rozsáhlé znalosti ekonomie a moc dobře tušil, že otec na svém zboží prodělal 18,7 % a nemůže si tedy dovolit kupovat zbytečnosti.
Jenomže kupec měl svého nejmladšího syna ze všech nejraději a tak naléhal a naléhal.
„Tak mi přineste něco na čtení, tatínku,“ požádal nakonec rezignovaně Severus, přestože znal tragickou dezorientaci svého otce v oblasti literatury.

Ve městě kupec odečetl od svých příjmů výdaje a s hrůzou zjistil, že tratí 18,8 %. Nemohl tedy koupit ani samet, ani satén a ba ani hedvábí. Jen mast na intimní partie koupil, protože své syny přece jen miloval.
Smutně se vracel lesem, když tu zčista jasna potemněla obloha a z mraků se začal sypat déšť a kroupy velké jak křepelčí vajíčka. Vítr bičoval houštiny jako velký kartáč, kupec se vyděšeně choulil pod stromem a finanční krach mu najednou nepřipadal tak hrozný. Tisknul se k promočenému kmeni a vyděšeně mumlal jedinou modlitbu, na kterou si vzpomněl.
Krupobití neustávalo a on už se pomalu rozžehnával se životem, když tu najednou zahlédl v dálce mezi stromy malé světélko. Chvíli zmateně pomrkával, aby se ujistil, že ho skutečně nešálí zrak a pak se nadechl, vystoupil zpod relativní ochrany větví a vyrazil statečně do nepohody. Probíjel se promočeným houštím, hlavu si před kroupami chránil deskami s účetnictvím a nohy mu v blátě klouzaly. Ale vytrval a dál se statečně probojovával provazy deště.
Už už se bál, že světélko bylo skutečně jen přeludem a že nepohoda nad ním přece jen zvítězí, když tu najednou se před ním rozevřela mýtina, uprostřed které stál nádherný zámek. I v té nejhorší plískanici zářil světly tisíce svící a pohostinně otevíral kupci svou bránu.
Muž udiveně vstoupil do paláce a pohybem, který po něm zcela jistě zdědil jeho prostřední syn si vyklepal vodu z vlasů a vousů. Vyděšeně s sebou trhnul, když spatřil jaké množství jí popadalo na drahocenné parkety.
„Nelamte si s tím hlavu,“ ozvalo se nad ním. Když zvedl hlavu, uviděl, že po schodech schází žena zahalená do dlouhého černého roucha, které zastíralo nejen její postavu, ale i tvář.
„Omlouvám se,“ zablekotal zmateně, „jsem nucen poníženě vás požádat o pohostinství…“
„Jak říkám, to je v pořádku,“ odpověděla mu postava přátelským (možná zbytečně vysokým) hláskem mladé dívky. „Venku je to učiněná slota. Jen pojďte dál. Dáme si trochu čaje.“
Postava mávla rukou a kupcův údiv se ještě zvětšil, když otevřenými dveřmi zahlédl, jak se v jídelně sám od sebe prostírá stůl. Jako omámený se se svou hostitelkou posadil k šálku výborného čaje.
„Dejte si sušenky,“ podala mu talířek. „Buďte tu jako doma, mívám hosty jen málokdy a o to větší je má radost z nich.“
„Děkuji,“ kývnul a vzápětí se málem zadusil masou drobečků. Jeho hostitelka si totiž z tváře odhrnula závoj, aby se mohla napít z drobného porcelánového šálku.
Její obličej byl příšerný, vypadal jako porcelánová soška rozbitá a pak chybně slepená. Zcela mu scházela souměrnost. Pravé oko bylo o několik palců výše než levé a jedno z uší bylo obráceno boltcem dopředu. Ústa byla děsivě zkřivena zlomem, který procházel přímo jejich středem. Jedna tvář prakticky neexistovala a brada hrozivě trčela do prostoru. Kupcova hostitelka byla učiněným netvorem.
Kupec přidušeně vykřikl a ke svému ještě většímu zděšení zasypal dívku sprškou drobečků.
„Ach jo,“ povzdechla si, „neděste se tolik. Prostě jen následek magické nehody. Jsem poměrně slušná kouzelnice, abyste věděl.“
Její prohlášení uvedlo kupce do stavu naprosté paniky. Jakkoli věděl, že se jeho nejmladší syn o magii (stejně jako o všechno) živě zajímá, on sám se jí stejně jako všichni prostí smrtelníci k smrti děsil.
„Tak v tom případě vás tu asi nechám samotného,“ prohlásila rezignovaně, po té co chvilku pozorovala jeho bezmocný třas. „Bouřka by už neměla trvat dlouho, tak pak počkejte až trochu uschnete a jeďte. Loučit se nemusíte.“
Ještě chvíli seděl kupec jako zkamenělý hrůzou sám v jídelně, ale pak se přece jen trochu vzpamatoval, podlehl své přirozené zvědavosti a začal prohledávat místo, kde se tak podivným řízením osudu ocitl. Zámek byl nádherný i zevnitř. Jídelna byla možná na jeho vkus zařízena poněkud jednoduše (jedna z mála věcí, na které se se svým prostředním synem shodl, byla láska k tapisériím s loveckými výjevy), ale nábytek se zdál být cenný a kvalitní. Všetečně nahlédl i do vedlejšího pokoje, který skrýval obrovskou knihovnu. Až ke stropu se táhly police plné těžkých svazků vázaných v kůži. V prostředku místnosti stálo pohodlně vypadající křeslo doplněné diskrétním svícnem. V té chvíli si kupec vzpomněl na svého nejmladšího syna a rychle vytáhl z police jeden svazek. Ani nestudoval přebal a chvatně si knihu strčil za opasek.
„Jak se opovažujete!“ rozlehl se náhle celým palácem rozhořčený hlas. „Přijala jsem vás v nouzi, napojila, nakrmila sušenkami a vy kradete moje knihy!“
Zámecká paní v mžiku stála před ním, divoce šermovala rukama a její znetvořená tvář se chvěla hněvem. Vytrhla mu knihu a něžně ji hladila.
„A navíc jste ji namočil! Měla bych vás proklít až zčernáte.“
Zoufalý kupec klesl na kolena.
„Prosím, nezabíjejte mě,“ blekotal zoufale. „Mám tři syny. Jsou na mě úplně závislí, oni by se vlastníma rukama nikdy neuživili. Možná Severus, ale právě pro Severuse jsem tu knihu ukradl. Tak rád čte.“
Dívka zkoumavě pohlédla na obálku knihy.
„Brumbál?“ kdyby to vzhledem ke stavu její tváře bylo možné, tázavě by zvedla obočí. „Docela ráda bych se s vaším synem seznámila.“
„Cokoli, cokoli,“ drmolil servilně kupec, „jen mě nezabíjejte.“
„No jo no,“ mávla dívka rukou, „tak běž a syn ať se tu příležitostně staví, pokud se mu bude chtít.“

Když kupec přijel domů, stále se ještě klepal strachy. Se sinalou tváří spíše spadl než sestoupil s koně a první, co udělal, bylo, že se svému nejmladšímu synovi vrhl s pláčem kolem krku.
„Ach, Severusi,“ vzlykal mu na rameni, zatím co ho Severus, který samozřejmě nelatinské skloňování svého jména nenáviděl, rozpačitě poplácával na zádech. „Udělal jsem strašnou věc, způsobil jsem hroznou tragédii.“
Zajíkavým hlasem pak Severovi se značnou dávkou přehánění vypověděl, co se v lese událo. Bohužel si slova zámecké paní vyložil poněkud chybně, a tak se stalo, že druhého dne opouštěl Severus svůj domov fatalisticky smířen s osudem doživotního společníka paní, jež si žádala jeho služeb výměnou za otcův život.
Severův fatalismu měl poměrně silné opodstatnění. Nejen, že mu otec vylíčil zámeckou paní jako děsivé a kruté monstrum, ale navíc ho i opomněl vybavit jakýmikoli konkrétními instrukcemi, které by mu ukázaly cestu k hradu. Musel se tedy spolehnout jen na svou intuici, busolu a štěstí.
A bylo to právě štěstí, co k němu naklonilo svou laskavou tvář a poslalo mu nečekaného pomocníka. Do zámku ho dovedla překvapivě dobře vycvičená vydra.
Severus zdaleka nebyl zámkem ohromen tak jako jeho otec. V první řadě považoval použitou směs klasicistní, secesní a řekněme eklektické architektury za poněkud nevkusnou. Navíc mu bylo okamžitě jasné, že umístění stavby ve středu bažinaté mýtiny ji předurčuje k silné vnitřní vlhkosti, která rozhodně nemohla svědčit vzácné knihovně, o které otec tvrdil, že se zde nalézá.
S tichým povzdechem zaklepal. Otevřela mu černá postava zahalená od hlavy k patě a nejméně o půl stopy menší, než ji otec popisoval.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně, leč uměřeně, „mé jméno je Severus Snape. Od svého otce jsem vyrozuměl, že si žádáte mých služeb.“
„Jé,“ temná postava málem povyskočila radostí. „To je skvělé, já už jsem si tak dlouho nepopovídala s nikým, kdo by měl rád Brumbála.“
„Bohužel vás musím upozornit na jistý omyl,“ zavrtěl hlavou chvatně Severus. „Považuji Brumbála za starého blázna a jeho filozofii za nesnesitelně optimistickou a naivní. Nemluvě o tom, že svým osobním životem zcela popíral idealistické teze, které propagoval.“
„Doufám, že nejste jeden z těch, co tvrdí, že svou orientací podrýval rodinné hodnoty, které kázal,“ dupla si zlostně nožkou.
„Ani v nejmenším,“ oponoval Severus, „ale jeho role šedé eminence v období velkých procesů zcela popírá jeho pojetí spravedlnosti. Existují nepopiratelné doklady toho, že v zájmu vyššího dobra zatajil důkazy, které by mohly vést k omilostnění osob, který byly dlouhodobě uvězněny a v jednom případě i popraveny.“
„Víte co? Pojďte dál,“ otevřela dveře doširoka. „Jsem zvědavá, jak se vám podaří upřít mu jeho zásluhy ve vedení Fénixova řádu.“
„Myslíte ty jeho machiavelistické machinace?“ Severus znechuceně zavrtěl hlavou, ale do zámku přece jen vstoupil. „Tak ty byly v první řadě ostudně hloupé.“
V podobném duchu probíhala většina jejich debat v následujících několika dnech. Severus shledal, že Hermiona (zhruba po pěti hodinách se téma života a doby A. Brumbála vyčerpalo natolik, že se konečně dostali k formálnímu představování) je nepopiratelně bystrá. V oborech pokrytých literaturou nacházející se místní knihovně (mimochodem výrazně méně ohromující, než by se z otcova líčení mohlo zdát) měla dokonce velice hluboké, i když trochu školometské, znalosti. Bohužel toto vzdělání bylo nesystematické a v jejích vědomostech zely propasti.
Dívka svou znetvořenou tvář po několik dní pečlivě ukrývala, ale když konečně u jejich první společné večeře (které se předtím několikrát vyhnula) odhalila obličej, shledal Severus, že se mu její rysy nezdají odporné, ale spíše invenčně bořící klasické stereotypy krásy a nastolující nové paradigma půvabu. Severovi – na němž jeho buržoazní rodina snící o, leč postrádající šlechtický původ přece jen zanechala jisté stopy snobismu – mnohem více vadila její okatá neschopnost použít správnou skleničku na červené víno. U onoho prvního jídla to Severus ještě netušil, ale postupem času se ukázalo, že právě toto bude určujícím faktorem jejich vzájemného vztahu.
Jakkoli musel obdivovat nespornou inteligenci své společnice, byl totiž Severus vysloveně pohoršen její nevycválaností. V prvních týdnech jejich soužití jej toto pohoršení dokonce dovedlo k několika vysloveně zlomyslným až krutým poznámkám, za jejichž vyslovení se posléze hluboce styděl.
Hermiona se sice o svém dětství a předchozím živote zmiňovala pouze zřídkakdy, ale i z těchto drobných indicií si Severus záhy složil přibližný obraz její minulosti. Dívka podle všeho pocházela z majetkově i intelektuálně chudých poměrů. Její otec sice zastával funkci v rámci své společenské třídy prestižní – byl kovářem - nicméně rodina byla prakticky negramotná. Nehoda, která se stala jejich dceři disponující neobyčejným nadáním, je k smrti vyděsila. Bylo sice možno připsat jim k dobru skutečnost, že Hermionu nenechali upálit, jak bylo zvykem, ale přece jen dceru vyštvali do lesů, aby tam bídně zhynula. Naštěstí kouzelnické schopnosti jí zavčas poskytly nejen přístřeší, ale také fyzickou i duševní potravu.
Dívka tedy logicky postrádala nejen zdravé základy slušného vychování, ale prožila také většinu života v sociální izolaci. Po důkladném zvážení (podpořeném studiem dostupné odborné literatury) usoudil Severus, že jí její chování nemůže být kladeno za vinu a že naopak docílila vhledem k podmínkám neobyčejné duševní úrovně. Zároveň také dospěl k rozhodnutí, že je jeho úkolem Hermionu kultivovat a pomoci jejímu zařazení do běžné lidské společnosti. Než však mohl zahájit tuto práci, kterou nyní považoval za svůj nový životní úděl, bylo třeba vyřídit ještě několik záležitostí.
„Hermiono, budu muset odjet,“ oznámil jí jednoho dne při večeři (společné večerní jídlo se postupem času stalo jejich tradicí).
„Proboha,“ Hermiona se viditelně roztřásla a její tvář se stáhla do neobyčejně působivého a neotřelého výrazu smutku (tou dobou již Severus na celé čáře zvítězil v debatě o estetice a donutil ji vyměnit temný hábit za běžný oděv).
„Chceš mě opustit,“ rozeštkala se, „já to věděla. Urazila jsem tě něčím? Řekni mi. Myslela jsem, že už jsem příbory zvládla, ale jestli je v tom ještě někde nějaký problém…“
„Kdepak,“ zarazil ji Severus, „nůž sice pořád držíš zcela chybně, ale to rozhodně není důvodem mého odchodu. Potřebuji se podívat za svou rodinou a uspořádat tam některé záležitosti, abych se už napříště mohl věnovat pouze tobě.“
„Tak jo,“ popotáhla, protože jí samozřejmě tekly nejen slzy z očí, ale i nudle z nosu, „ale slib mi, že se vrátíš do sedmi dnů a sedmi nocí. Jestli ne…“
V tu chvíli ji pláč přemohl. Severus jen bezmocně pokrčil rameny a podal jí kapesník. Jinak ji ovšem nehodlal v její hysterii podporovat, a tak druhý den ráno – přesně dle plánu – odjel.

Doma se mu dostalo nečekaně vřelého uvítání. Otec se utápěl slzách a dokonce i starší bratři si vyšetřili ve svých přeplněných rozvrzích několik minut na to, aby přišli uvítat benjamínka rodiny.
„Vítám tě, bratře,“ pokynul mu Lucius a milostivě mu poklepal na rameno svou nejnovější hůlkou.
„Tě péro, kámo,“ zazubil se na něj Sirius a poměrně upřímně mu pogratuloval k návratu.
Severus je rychle vyvedl z omylu. Stručně leč důrazně jim osvětlil svou situaci a to, že se skutečně nehodlá vrátit natrvalo. Otce to vyprovokovalo k dalšímu záchvatu pláče, Lucius bratrovo rozhodnutí přešel pobaveným mlčením a Sirius prohlásil něco o vydržovaném podpantoflákovi. Severus se s nimi nehodlal hádat a vyrazil na radnici změnit si trvalé bydliště.
Když se čas odjezdu přiblížil, projevili Lucius a Sirius překvapivou náklonnost ke svému bratrovi. Ve vzácné shodě se ho snažili nalákat na nejrůznější radovánky. Severus chvíli zvažoval minimálně pozvání na dostihy, protože pro krásné koně přece jen měl jistou slabost a navíc rozhodně nechtěl zpřetrhat veškeré svazky se svou rodinou. Nicméně nakonec pozvání s díky odmítl. Hermionino lpění na dochvilnosti se mu sice zdálo poněkud přehnané, ale přece jen si dívku oblíbil a rozhodně ji nechtěl ranit.
Do paláce skutečně dorazil přesně na čas po 168 hodinách. Jakkoli ho pobyt doma osvěžil, musel si přiznat, že se na Hermionu skutečně těší. Samozřejmě jí to ale nehodlal dát najevo.
Jako vždy měl pravdu. Dívka očividně celý týden proseděla v slzách na schodišti s pohledem upřeným na hlavní dveře, o kterých však byla přesvědčena, že je Severus již nikdy neotevře.
„Ach, Severusi,“ vyjekla, když ho spatřila, „myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
Vrhla se mu okolo krku.
„Hloupé dítě,“ jemně ji od sebe odstrčil znechucen jejím uvítáním.
„Omlouvám se,“ vzpamatovala se rychle. „Nechtěla jsem tolik podlehnout svým citům, ale tolik se mi stýskalo.“
Při pohledu do jejích psích očí si Severus uvědomil, že úkoly, jež před ním stojí, jsou ve skutečnosti dva – nejen zcivilizovat tuto osamělou dívku, ale také ji zbavit nezdravé fixace na každého, kdo jí projeví třeba jen trochu přátelství.

První úkol se ukázal být poměrně jednoduchým. Hermiona byla učenlivá a navzdory občasné nepozornosti očividně způsobené její posedlostí učitelem studovala neobyčejně rychle. Ovšem druhé poslání bylo komplikovanější. Literatura nenabízela žádné řešení jak se zbavit nepohodlné ctitelky a zároveň nezranit její city. Nakonec se rozhodl, že optimálním řešením bude uvedení Hermiony do společenského života.
Pro realizaci svého plánu zvolil pokrokový umělecký klub Laň, jehož byl členem. Doufal, že tato tolerantní společnost přijme Hermionu dobře a snadno se vyrovná i s jejím estetickým handicapem. Laň překonala i ta nejoptimističtější očekávání. Jeho mladá žákyně se okamžitě stala centrem přátelské a nevtíravé pozornosti.
Poněkud bulvární novinář Ron Weasley ji častoval svou (zcela nevhodnou) sbírkou pikantních historek (Severus mu později večer diskrétně naznačil, že Hermiona skutečně nebude hrdinkou jeho dalšího článku), nemluvný bulharský básník Viktor Krum se od jejího boku nehnul takřka ani na krok a ze svého oblíbeného místa u krbu ji celý večer s obdivným pohledem pozorovala extravagantní malířka Lenka Láskorádová.
Tento fenonomenální úspěch se opakoval i po několik dalších večerů. Postupem času sice Hermiona přestala být žhavou novinkou, ale zato se stala nedílnou součástí společenského života klubu a čas, který mohla věnovat svému studiu po Severově boku se povážlivě tenčil. Skoro každý večer tu byla divadelní premiéra s Ronem, procházka s Viktorem, či snad tajemná akce (jejíž detaily mu obvykle Hermiona s tajuplným chichotáním odmítla sdělit) s Lenkou. Navíc ji Weasley zatáhl do společnosti svých přátel hráčů vodního póla, což Severa obzvláště znechucovalo, neboť jeden z nich – jakýsi Potter – udržoval úzké styky se Siriem a tím se rozhodně vyděloval ze společnosti vhodné pro mladou dívku. Jakkoli byl však Severus nespokojen, cíle bylo dosaženo – Hermiona se na něm stala naprosto nezávislou.
O to víc Severa překvapilo, když po několika měsících zjistil, že očividně požádal Hermionu o ruku a nyní spolu stojí před oltářem. Nicméně navzdory nepravděpodobnosti a nelogičnosti celé situace ke své ženě choval hluboké city a (s výjimkou politováníhodných incidentů, kdy po něm Hermiona házela křišťálovým nádobím a křičela, že si ty zatracený skleničky může strčit za klobouk i s jejich předepsaným pořadím) žili šťastně až do smrti.

Komentáře (archiv): 

Po, 2009-12-28 23:18 — Kleio
XD

*úplně mrtvý medvěd*
Ježišikristebuddhospongebobe! Ještě, že jsem u toho nic nejedla.
Můžu se opakovat? Jo?
Julie, ty jsi prostě geniální!

Ne, 2009-12-27 00:50 — Aries
A to jsem si prosím myslela,

A to jsem si prosím myslela, že povídky na téma SS/HG se nedají číst. Tímto to odvolávám, takhle se číst dá :-)

So, 2009-12-26 12:29 — neviathiel
Jéééé. Hned po světovém míru

Jéééé.
Hned po světovém míru další porce smíchu - to já budu celý rok zdravá jako řípa.

So, 2009-12-26 11:15 — Rebelka
Ono už to bylo všechno

Ono už to bylo všechno řečeno, tak se jen nadšeně přidám k ostatním. Tohle je prostě geniální. Geniální a ještě jednou geniální ;).

So, 2009-12-26 00:35 — Ebženka
super!

Jestli ony ty výtvory na poslední chvíli a z nouze nebývají spíš lepší než ty, co se na nich zbytečně dlouho pracuje... tady vidím jiskru génia okamžiku. :-)

Pá, 2009-12-25 23:34 — angie77
Úžasné

A pak že nejde napsat HG/SS, které tu ještě nebylo, je vtipné a ne zcela nepravděpodobné:-) I přes nadhled a posun mimo bradavcké scenérie tu jsou charaktery obou hlavních hrdinů v podstatných rysech zachovány. Když do toho připočtu nádherné vystižení Luciuse a Siria, nezbývá mi, než smeknout pomyslný klobouk:-)

Pá, 2009-12-25 22:06 — Aveva
Ach bože :o)

"vyrazil na radnici změnit si trvalé bydliště"
To je až děsivě uhozený (a to by bylo, abys za tohle tu nehynoucí slávu nezískala! ;o)

Pá, 2009-12-25 21:27 — Laura
Perfektné!

Tak toto bola naozaj príjemná vianočná rozprávka! Úžasné!

Pá, 2009-12-25 20:32 — Jacomo
Milá Julie

Milá Julie, Ježíšku můj úžasný!
Rozhodně si nemyslím, že bych si zasloužila hezčí a smysluplnější povídku vzhledem k tomu, jak jsem letos nestihla předat včas svůj povídkový dárek. Já si dokonce myslím, že si nezasloužím ani tuhle. Protože něco tak nádherně praštěného, bizarního, ztřeštěného, pitomého a dokonalého jsem už straaašně dlouho nečetla.
První výbuch smíchu se dostavil hned v prvním odstavci - Lucia jsem ještě vydýchala, Siria už ne. Připitomělý úsměv, co se mi přilepil na tvář, tam mám ještě teď. Lapání po dechu přišlo, když přiběhla vycvičená vydra (přestože jsem nejdřív vykřikla: "Proč vydra? Proč ne laň?!"), což byla samozřejmě chyba, protože Laň pochopitelně přišla později a smysluplněji. Ehm. Ovšem, co mě dostalo naprosto do kolen, byla trojice bulvární novinář, bulharský básník a extravagantní malířka. Od okamžiku, kdy vpluli na scénu, už jsem se pochechtávala až do konce - lehce shrekovsky absurdního a kanonicky snapeovsky ironického. Wow!
Děkuji, Julie. Z celého sovího srdíčka jsem Ti nesmírně zauzlována za tenhle nesmírně milý dáreček.

Pá, 2009-12-25 20:17 — Danae
Julie,

je to úchvatné! Bavila jsem se královsky a záviděla ti talent. Jestli někdo vtiskne sshg nové paradigma, budeš to ty. Neustávej!

Pá, 2009-12-25 20:00 — Arengil
Tak tohle mě dostalo!

Nevím, co se ti na tom nezdá, Julie. Já u tvé povídky řvala smíchy.

Klíčová slova: 
-A A +A