Tři střípky z rodinného života Severuse Snapea

I. Předvánoční: 8. prosince 1990
„Už usnul?“
„Předstírá, že usnul,“ odvětil Severus a na zavřené dveře za sebou umístil rychlé zaklínadlo pro detekci zvědavých Potteřích dorostenců. Kdyby mu někdo ještě před pěti lety řekl, že bude ke spánku ukládat dítě Jamese Pottera, osobně by se postaral o jeho hospitalizaci na oddělení pro choromyslné.
„Přemýšlela jsem o vánočních dárcích,“ řekla po chvíli Lily, aniž zvedla oči od korektury kteréhosi ze Severusových článků nebo vyrušila miminko, které právě kojila.
„Já taky. Harrymu pořídím komplet Stopečku a Brutnáka*.“ Nepřekvapilo ho, že tohle ji ze soustředění vytrhlo. „Samozřejmě je doplním o poznámky.“
„Chceš mi vyděsit syna? Myslela jsem, že to už máte za sebou.“
„Když jste byly na procházce, přišel za mnou do laboratoře. Myslím, že s trochou povzbuzení by mohl mít talent. I když,“ ušklíbl se potutelně, „je tu jistý hendikep...“
„Kuš!“ Hodila po něm polštář z pohovky. Ithunn nespokojeně zamručela. „Moc dobře víš, že Jamesovi to ve škole v lektvarech vždycky šlo.“
„Právě. Jenom šlo,“ upřesnil bez postranních kritických úmyslů a polštář umístil zpátky na původní místo vedle své ženy a dcery. „Harry má taky tvoje geny. A mě. Bude to sukces!“
*Arsenius Stopečka a Libatius Brutnák jsou (kanoničtí) autoři učebnic lektvarů.
II. Vánoční: 25. prosince 1994
Pozoroval tu scénu raději z dálky – cítil, že to bude bezpečnější pro všechny strany.
Po vánočním obědě a obvyklé siestě se Potterovstvo sebralo, draplo Ithunn, která ještě nemohla vědět, co činí, a za pedagogicko-psychologického dozoru Lily vyrazilo sáňkovat na kopec za domem. Zapojena byla košťata a dle úrovně hluku také smečka hyen. Intelektualizace Potterovic klanu se zdála padat na povápněnou půdu. Harry právě sjížděl svah hlavou dolů.
Severus si povzdechl, protože i přes to všechno měl toho kluka rád. I když k němu patřil ten otravný přívěsek...
Na svahu se zjevil jelen.
„Jen přes moji mrtvolu!“
Černá skvrna v červené santovské čepici vyběhla ze dveří.
III. Povánoční: 28. prosince 1998
Seděli v kuchyni, pili čaj a mlčeli. Byli tak spokojení. Většinu času. Ale obvykle – dříve – byl vždycky blízko někdo, kdo by to ticho vyplnil. Seděli a naslouchali prázdnotě domu kolem sebe. Lily byla na nákupu a nikdo jiný už u nich nebydlí. Severus a Lily a Harry, který se nedávno přistěhoval natrvalo.
„Severusi?“
„Ano?“
„Nevadilo by ti... totiž mohl bych... jestli by to šlo...“
„Nebude mi vadit, pokud to ze sebe dostaneš dřív než na Nový rok,“ řekl a doufal, že na něj nečekají špatné zprávy.
„Mohl bych ti říkat tati?“
Poslední slovo zůstalo viset ve vzduchu. Harry vylovil pohled z čaje. Čekal.
„Soudím, že jako můj syn na to máš nárok.“
Syn Jamese Pottera a Severuse Snapea (ne, takhle ne, vy prasáci) se usmál. Seděli v tichu. Za oknem se snášely sněhové vločky.