Moje články

Letím na koštěti. Je to příjemné. Vítr si hraje s mými vlasy. Cítím, jak jsou dlouhé, jejich tíhu na zádech. Musíme je mít až někam po zadek.
Ohlédnu se po nich. A pak dopředu. Co to? Břicho?
Přistávám. Potkávám se s mužem. Zářivě modré oči. Měl Libericu?
Běsní. Vymlouvám se. Běsní dál.
Odstrčí mě. Spadnu. Bolest. Rodím. Křičím. Hodně křičím.

Zamrkám. Nerodím. Vize končí. Jsem se svými přáteli v čajovně u vodní dýmky. Nohy mám roztažené. Všichni jsou mimo, všichni mají své vize.
"Měl jsem vizi, že čekám dítě. S někým modrookým. Ale ten mi pak ublíží a začnu rodit."

Ráno jsem se probral. Unavený. S horečkou. Nic nezvyklého. Bylo po úplňku. Ležel jsem v posteli. Sám. Nebyl tam.

Bál jsem se. Věděl jsem, že se někam vydává s řádem. Co když se mu něco stalo?

Brzo mi Alexis přivedla mi Jamese. Živého a zdravého. Jen se ke mě nemohl dostat. Přišel o zrak.

První den jsme zůstali v posteli. Nabíral jsem síly. Další den jsem chtěl jít ven. Nechtěl. Nemělo to cenu prý.

Popsal sem mu jak, je venku. Jak kvetou květiny. Barvu každé z nich. Jak je tráva zelená. Jak je nebe modré. Vymaluju mu svět svými slovy.

Zajatá vrchní bystrozorka. Držená v Malfoy Manor.

Chodí za mnou Smrtijedi v maskách. Aspoň zprvu.

Poznala jsem je.
Znám jejich jména, znám jejich tváře. Však mám mezi nimi přátele. I bratra mezi nimi nacházím.

Utekla jsem. Byla jsem v zajetí smrtijedů a utekla.
Byla jsem v zajetí svého muže a utekla.

Znám je. Vím všechno. Můžu je prozradit?
Nemůžu. Neporušitelný slíb.

Můžu jen nasměrovat ostatní. Mlčící můza.

Stačí tak málo. Vzpomenout si na Fantomes Sacrem. Že jsem tam byla. Zajatá smrtijedy. A jen si uvědomit, koho všechno jsem tam dovedla. To můžu říct. Jen se na to někdo musí zeptat.

"Moc se kolem tebe motá."
"Víš, že miluju jen tebe."
"Vím. Ale to neznamená, že on něco nezkusí."
Tak jsem seslal řezací kletbu na jeho rozkrok pod iluzí. Pákrát vykrvácel. Když ochranná kouzla pominula, měl z toho obřízku. Asi.
Ale byl naštvaný. Chtěl to vysvětlit.
Šel jsem s ním k němu domů.
"Drž se od ní dál!"
"Nemám o ní zájem. Mám jiný typ."
"To ti mám věřit?"
"Mám zájem o muže."
"Nevěřím. Miluješ moji ženu."
Políbil mě. Pořád jsem mu nevěřil. Co když to jen předstírá?
Až po společně prožité noci jsem mu uvěřil. Vážně o ní nemá zájem.

"Blbý sosáci," připlácla si Saleen na ruce jednoho komára, který se ji snažil sát krev.
"Tys ho zabila! To ti nevadí?"
"Proč?"
"Je to živý tvor. Může být tvůj bratranec, ne?"
To neměla říkat. Saleen začala brunátnět v obličeji, rudnout a soptět.
"KOMÁŘI NEJSOU ŽÁDNÍ MOJI PŘÍBUZNÍ! Jak si můžeš vůbec něco takovýho myslet?"
"Protestuješ proti zoo a když má někdo domácí mazlíčky."
"ALE TO JSOU ZVÍŘATA, NE HMYZ! Animágové nejsou nikdy žádný hmyz! Hmyz je podřadnej, nemá mozek, neumí se měnit! A jestli mě ještě někdy budeš přirovnávat k ním, tak se proměním a pochutnám si na tvým mase!"

"Blbý sosáci," připlácla si Saleen na ruce jednoho komára, který se ji snažil sát krev.
"Tys ho zabila! To ti nevadí?"
"Proč?"
"Je to živý tvor. Může být tvůj bratranec, ne?"
To neměla říkat. Saleen začala brunátnět v obličeji, rudnout a soptět.
"KOMÁŘI NEJSOU ŽÁDNÍ MOJI PŘÍBUZNÍ! Jak si můžeš vůbec něco takovýho myslet?"
"Protestuješ proti zoo a když má někdo domácí mazlíčky."
"ALE TO JSOU ZVÍŘATA, NE HMYZ! Animágové nejsou nikdy žádný hmyz! Hmyz je podřadnej, nemá mozek, neumí se měnit! A jestli mě ještě někdy budeš přirovnávat k ním, tak se proměním a pochutnám si na tvým mase!"

Prý rodit děti je ženský úděl. Pff!
Chtěli jsme se spojit. Ne fyzicky, ale naše duše, naše jádra. Cítit je navzájem a sdílet je.
Věděli jsme, že tenhle sylvatický rituál se dneska už jen zřídka používá. A že je vlastně jedno, kdo tohle podstupuje, pokud mají oba dost silná magická jádra. Prostě pokud dokážou čarovat.
Jo, slyšeli jsme, že při něm vznikne magické dítě, ale že to je hrozně vzácný.
Ale co jsme si fakt neuvědomovali, že to platí i v případě dvou chlapů.
Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, kde to dítě vlastně mám a jak ho mám sakra porodit?

Koronavirus? Pandemie?
Jako bych na to měla čas. Moc práce.
Před pár měsíci se mi narodila dcera. K tomu si dodělávám školu a vedu svůj byznys. Loni jsem rozjela podnik s kouzelnickýma hůlkama pro nečaroděje. Nějak se živit musím, ne?
Nemluvě o tom, že musím i vládnout. Není to moc, jsem jen vévodkyně jednoho regionu a musím se zodpovídat králi.
Takže vidíte? Jak mám do toho stíhat řešit pandemii?
I když ty hůlky by se daly přeprogramovat na vytváření vzduchových kapslí. Když to vychytám, budou lepší než roušky a respirátory. Takže jo, klidně panikařte dál. Aspoň půjdou dobře na odbyt.

"Vítejte na letošních gladiátorských zápasech!"
Prý je stadion nacpaný k prasknutí. Lidi chtějí vidět krev.
Jeho krev?
Ne, on nezemře. Vždyť je mistrem bojovým umění! Vyhrál už dost soutěží, tak se nezalekne ani téhle. I když se tady opravdu umírá.
"První souboj bude asi trochu nevyrovnaný..." slyšel z venku komentátora. Souhlasil s ním. Svoji soupeřku zběžně zahlédl. Drobná postava, ani jeden bicáček.
"Tu dám," řekl si a vyrazil do arény.

Nečekal, že boj prohraje.
Možná si měl poslechnout komentátora, jak to myslel. Jeho sice popsal jako silného lidského muže trochu znalého ve sportovních soubojích, ale ona byla banshee zocelená válkou.

Bílá krev byla upálena zhruba někdy v 11. století. Přesný rok se neví, neexistuje žádný písemný pramen. Informace se čerpají pouze z pověstí. Proto je hodně těžké dohledat, co se tehdy vlastně stalo.
Podle jedné pověsti za to mohl tehdejší vládce, který se bál její moci, a dal ji zajmout a upálit. Jiná pověst povídá, že za to mohla kletba jejího rodu, která otrávila srdce lidu a ti se obrátili proti ní.
Všechny pověsti se shodují v tom, že se tehdy shromáždilo obrovské množství lidí, aby to viděli. Co na tom, že jí později začali uctívat. Tehdy jí nikdo nepomohl.

"Je tu krásně," vydechla Lithia.
"Víš, co se o tomhle jezeru povídá?" pronesl potichu Reagam. "Že se sem chodila koupat Bílá krev a podle pověstí se tu za úplňku znovu objevuje."
"Vážně?" pozvedla obočí a pohlédla na vodní hladinu, kde se odrážel úplněk. Pověstem moc nevěřila.
"Když počkáme, třeba se jí dočkáme."
"Ale mě se čekat nechce."
Sama se zvedla a začala se bez ostychu vysvlékat ze svých šatů.
Se zájmem ji pozoroval, jak vstupovala nahá do vody. Obdivoval její tělo, bělostnou pokožku i bílé vlasy splývající po zádech. Viděl toho dost, ale bílou krev, která jí protékala žilami, ne.

"Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejmocnější?"
"Nebude se ti to líbit. Nejsi to ty."
"Je to ten prapodivnej dědek, co si tvoří nový bytosti?"
"Ne, ten je jenom geniální. V boji bys ho porazil."
"Do bílokrvoty, kdo to je?"
"Tvoje dcera Nimue."
"Ta? Vždyť ještě nic pořádnýho neumí."
"Má velkou moc. Až se naučí kouzla, dokáže toho hodně."
"Ne, maxímálně bude umět základní kouzla. Ji musím hlavně provdat, aby království padlo do dobrých rukou. Bude jen manželka krále, to je její účel."
"Království můžeš předat jí."
"V žádném případě!"
"Dobře. Já jen, aby se ti to nevymstilo..."

Desátá hodina odbyla, když se domů vracela.
Její démoni už na ní čekali. Byli na ni milí, hned se jí ptali na její den.
Zase potkala Jeho a zase si jí nevšímal. Jakoby mezi nimi nikdy nic nebylo.
Tak to hrála s Ním před přáteli. Bez ostychu v hospodě rozebírali Jeho milostný život. Asi má nový vztah.
"Je hezčí, proč by stál o tebe?"
Souhlasila se svými démony. Aspoň jim na ní záleželo. Vždycky tu s ní jsou.
Jen se o ně musela postarat. Hladověli. Ale zapalovač jí už připravili. A tak je nakrmila tím, co jim chutnalo - svou bolestí.