Moje články

"Nechtěla by ses nasnídat?"
"Ne, já jsem měla panáka."*

"Co tu dělají uprostřed místnosti autíčka?"
"To jsou ministlanti a faláš. Poslouchají evangelium svatého Klista."

"Chobotnice má zuby, aby mohla jíst vodu..."

"Nesmíš přecházet sama přes silnici!"
"Nebudeme se o tom bavit, nebo se pohádáme a já budu blečet."

"Pozol na hlavu, ať ti neupadne!"

"Ježíš je mrtvý."**
"Cože? Už zase? To mě nebaví!"

"Je to doblý, táta tu není! Můžu žíkat, že jsem klásná..."

"Ukliď ty hračky na stranu, ať se dá projít!"
"Nech to na mně. Já si to vyžeším sama."

"Musíme zabít zlé žlaloky. Slyšeli jsme slovo Boží."

„To se dělá? Čmárat po stole?! Styď se!“
Slzy na krajíčku.
„Říkám "styď se", ne "plač",“ vysvětluji unaveně.
„Co to je "styď se"?“
„To je, jakože to není hezký a příště už to neuděláš.“
Hluboké zamyšlení.
„Já se nebudu stydět!“ rezolutně odkráčí a z dětského pokoje ke mně vzápětí dolehne: „Jáchyme, padej se oblíknout, hybaj!“
Doběhnu ještě včas, abych zabránila sestrovraždě, ač agresivní emoci rozumím. Ale co naplat? Když má jedna za otce prezidenta vesmíru a za bratra krále světa, bodejť by nebyla trochu panovačná. Ovšem vázat jí střevíček teda nebudu. Ani mě nehne, tyranko. A okamžitě nech toho pláče!

Většina z nás neumí zpívat. Na škále hudební hluch – hudební sluch od nuly do deseti se mnozí stěží doplazí na trojku. Má to různá úskalí. U ohně si zásadně nesedáme vedle profláklých pěvců, před bájnými nestvůrami s absolutním sluchem (jsme-li varováni a střízliví) ani nepípneme. Snad proto je pro nás tak přirozené zpívat doma. Tak přirozené, že se na Bílou sobotu, kdy bychom si zpívat neměli, nejmíň stokrát přistihnu, že si v duchu notuju další a další písně. (Obzvlášť ty s aleluja, pochopitelně.)
Když spolu pak nesouladně zpíváme Sláva na výsostech, mám dojem, že to díky Bohu přece jen přežijeme.

Zvýšil hlas a přitom udělal první chybu. Ha, slabé místo, vidím náhle. Tudyhle pod krunýř zdánlivě neprůstřelné argumentace vrazím první klín, pak druhý, třetí a je na kolenou. Zašlapu ho do země! Můj hněv se vzedme jako obrovská ohnivá šelma a pak... Nemůžu mluvit. Zase. Zase! Brečím jako malá holka. Velká holka. Holka. Poraženecky utíkám, těžko vítězit v slovní debatě beze slov. Vzteky křičím do polštáře. Proč jsem tak slabá?! Vzlyky se derou posměšně ven. Proč ty, vlastní tělo, mě zrazuješ?! A pak se smiřuji. Náhle, nečekaně. Slovo je meč a já tu nejsem od toho, abych zabíjela, ale milovala.

Služebnictvo se zdá jaksi skleslé. Rozdám pár útěšných úsměvů a hned je líp. Mám to s nimi těžké, jsou velmi náladoví a často až hrubiánští. Někdy mám podezření, že zneužívají toho, že jiné najmout nemohu. Ten kdo vymyslel, že se služebnictvo dědí, musel mít na vlastní služebnictvo štěstí, jinak by ho to nenapadlo.
Naštěstí vím, jak si poradit, když si některý staví hlavu. Jednoduše mu odepřu svou pozornost a odměním místo něj někoho jiného. Podařilo se mi mezi nimi udržet zdravou rivalitu. Když nemá mou přízeň nikdo jistou, pracují lépe.

Víme, za co nás má. Přesto dál sloužíme, zamilovaní otroci.

Ždímám z očí poslední zbytky zraku, ale marně. Vidím rozmazaně, nejasně. Něco strašlivého se kroutí přede mnou, žádostivě polyká poslední zbytky mé životní síly. Plazím se, prosím... Směšné, existuji jen pro jeho potěšení, proč by se mělo nade mnou slitovat? Krčím se před jeho běsněním, ale vím, že stejně nemůžu uniknout, jsme spoutáni věčnou sudbou zpečetěnou krví. Nikdy mě zcela nepohltí, nikdy mě zcela nepropustí, navěky je mi totiž souzeno mu sloužit.
Usínám na podlaze a dítě, které mě zvládlo týrat celý den, dovádivě cloumá špriclemi postýlky a volá „číst, číst!“ Podle hodin je deset pryč, podle mě nejmíň půlnoc.

Stydím se, jako kdyby to bylo poprvé. Kněz mi vlídně pokyne, ale když si sedám na židli, mám pocit odsouzence, co klade hlavu na špalek a doufá, že kat na poslední chvíli spustí sekyru, zašklebí se, máš ty, mladej, ale štěstí, poprava se nekoná.
Rozpačitě huhlám a furt bezděky čekám, kdy se důstojný pán s odporem odvrátí.
A potom to nehorázně nenucené - uděluji ti rozhřešení.
Vyjdu ven a koukám jak pecka, poněvadž bych si ani sám neodpustil a ty jsi vševědoucí a stejně tyhle věci děláš. A jsem vděčnej, protože nestydět se pro jednou za vzduch, kterej dejchám, je báječný.

Od rána řvu. Maminka má špatnou náladu.
Maminka má špatnou náladu. Od rána řvu.
Ale řvala jsem i v noci, kdy máma bez nálady nespala, takže nejdřív bylo vajíčko, až pak slepička.
Teď dělám, že jsem zabrala, a poslouchám tu karetní partii: kdo dokáže rozveselit.
„V práci mě povýšili!“ říká táta.
„Ano,“ nevnímá maminka.
„Tak v té olympiádě postupuju do krajského kola,“ praví sestra.
„Fajn,“ polovnímá maminka.
„Z diktátu jsem dostal jedničku!“ vyhrkne brácha.
„Taky jsme se na to nadřeli,“ zhodnotí maminka.
Kníknu. Přichází můj výnos.
Nakloní se nade mne.
Zářivě se usměju.
„Ty jsi tak krásná!“ vydechne v úžasu.

Nemohl zůstat v prázdném bytě sám, s kolotavým přemíláním proč, poprvé ve svém životě.
Venku ohňostroj marnosti. Bouchací kuličky, petardy, dělobuchy, hluk, vrávorání, střepy.
Městské smetiště, povinně veselí opilci.
Alkoholové výpary roztávaly vločky ještě ve vzduchu, na zemi marast a břečka.
Prodíral se karnevalem šklebů, pryč, ven, do bezlidna a ticha.
Podzemní kotle hřály, na sníh narazil až v polích.
Bílý, křupal pod podrážkami, na vlasy a ramena snášel se nový.
Najednou stanul a rozhlížel se. Slova opotřebovaná, sekndhendová, každé vyslovení by uráželo to, co viděl.
„Děkuju,“ zašeptal v páře.
Pod nohama drcené loni, na hlavě tající letos, napadlo ho.

"Dobré ráno, dcero!"
"Co je na něm dobrýho?!"
"Dobré ráno, dcero!"
"Nech mě spát, matko!"
"Dobré ráno, dcero!"
"Dobré ráno, maminko."

"Podej mi prosím sůl, dcerunko."
"Proč já?!"
"Podej mi prosím sůl, dcerunko."
"Podej si ji sám..."
"Podej mi prosím sůl, dcerunko."
"Ano, tati, tady je."

Rodiče nepropustili z časové smyčky, dokud se nevymanila z bludného kruhu.
Poslání? Nevztáhněme ruku na dítě, trpělivě mu domlouvejme?

"Rexíku, pejsánku, vem si, ochutnej! No tak ham, nebo se budu zlobit! Co sebou škubeš? Mamíí, tatíí, pojďte sem, asi jsem udělala chybu, vraťte prosím čas, ten jed na krysy opravdu funguje!"

Chybička se vloudila.

Dvacet let drezúry a tvrdé disciplíny. Číst myšlenky, vykonat nežádané, pochopit nevyslovené.
„Věci musí být rychle,“ znělo hlavní heslo.
Sekunda se tolerovala, dvě s podmračenou tváří, tři ne.
Nakonec i oběť se zvykem oslabí a už netíží. Ne, když denním chlebem.

Po dlouhých galejích konečně ptáče vylétá do krutého světa.
Je nadšeno. Za zpracované smlouvy dodané dříve, než bylo požádáno, pochvala. Hrubá slova necítí, laskavá se uhnizďují v srdci. Ví, kdy ustoupit, kdy snést ránu, kdy přenechat zásluhy druhému.
Šťastno jde se známými na pivo.
„Tak co říkáš na svět dospělých, mládě? Hnus, co?“
Rozzáří se: „Děláte si legraci?! Prázdniny!“

„Zdá se, že první mise nám úplně nevyšla,“ praví Otec.
„Taky na ni nevzpomínám nejlépe,“ přitakává horlivě Syn.
„Taťka vymýšlí nový plán, synáčkovi se nebude chtít…“ vidí do obou Duch svatý.
„Co Polsko, Synu?“ nadhodí Nejvyšší, „taková katolická země…“
„Nesnáší uprchlíky,“ vrtí hlavou Mesiáš, „to bych se nechyt!“
„Já bych se podíval do Vatikánu,“ hlásí Duch, „tam jsem nikdy nebyl!“

Nakonec poslán na Slovensko, do Tater, první stavení, na které Ježíš narazí, je salaš.
Bača pokuřuje trávu.
„Dáš si, hipíku?“
Bafají, smějí se.
„Víš,“ praví Pán po chvíli, „já jsem Ježíš Kristus.“
„Síla, co?“ uznale pohlédne hostitel na svou šlukovku.

Ještě než jsem se narodila, dostala jsem do vínku zaražené překvapení, pár i více slz, odhodlání, dolovaný úsměv.
Ani mi ještě nerostou zuby a už řvu jak ta u splavu, zvídavá jsem jak zajíc v zimě, ledasčemu ale nerozumím a to mě nebaví!, v boji za mléko nebo náruč jsem sveřepá jak vikingský válečník! A směju se, občas, rozdávat já umím, ale všeho s mírou, ne každý si to zaslouží.
Skoro se mi zdá, že svým věnem až mrhám.
Aby mi do sňatku něco zbylo!
Ale bláznivá partička kolem mne se může přetrhnout, tak snad ještě něco do svatby nastřádají.

Denně to slovo opakuji více než padesátkrát. Když vstávám, děkuji Bohu, že jsem přežil noc. Když usínám, prosím jej, aby mě, zemřu-li, přijal do svého království. Dříve jsem se cítil nesvůj, když jsem se večer ukládal do rakve, ale dnes pro mě nemůže být přirozenějšího lůžka. My smrtelníci musíme pamatovat na smrt, jen ve smrti na ni paradoxně můžeme zapomenout. To si stále opakuji.
A přece se mi vždy, když vynášíme v rakvi tělo spolubratra, sevře hrdlo a to slovo, tolikrát mechanicky opakované, zazní náhle pronikavě jako hrana.
My smrtelníci musíme pamatovat na smrt. A přesto na ni neustále zapomínáme.