Moje články

Již nějakou dobu jeli lesem. Bylo příšerné vedro a větve stromů skýtali aspoň částečnou úlevu od žhnoucího slunce rozpalujícího krajinu. Oba šilhali hlady. Pyrit se pod ní jen líně sunul vpřed a ona už ho ani nepobízela. Jediné, co bylo poblíž k snědku byla jablka popadaná z umírající jabloně. Místní krajina postupně pustla, čím více ji osidlovali lidé. Otravovali vodu, vzduch i půdu. „To jablko nech radši být, Pyrite,“ varovala svého čtyřnohého zachránce. „Buhví, co má jablko z té jabloně v sobě. Nehledě na to, že je z něj málem pálenka.“ Pyrit souhlasně odfrkl. Nad kopcem se konečně objevila věž.

Gumička na poušti
zpuchřela docela
gumička samotná
co s tím kdo nadělá
gumička na poušti
barvu do písku vypouští
hodiny rozpláclé líně maluje
před příchodem obrů varuje
dlouhatánské drápy
krajinou se škrábou
kolem hodin díru hrabou
padají hodiny
do propasti času
ozývá se z hlubin
změť nesouhlasných hlasů

Přicházejí obři zas a znova
pořád dokola
zaseknutá smyčka
schovej se a zavři víčka
na dně propasti Alenka čeká
maluje obrazy
očima těká
nesmyslné objekty tančí spolu tango
rozpláclé hodiny, plastový sáček, mango
ze sáčku postupně labuť se klube
žlutá barva z manga rozlezla se všude
pohltila postupně všechno co je živé

Zaparkovali přes dvě místa, o která je nouze.
Nesebrali hovňous po psovi, a přímo před vchodem.
Odložili plesnivý nábytek u popelnic.
Nechali po sobě na lesní cestě sajrajt, a kéž by jenom tam.
Zírali do mobilu za jízdy a pak na vás troubili.
Křičeli do něj v MHD, aby všichni slyšeli jejich životní příběh.
Předběhli vás ve frontě s dvojnásobným nákupem.
Práskli vám před obličejem dveřmi, i když měli zcela volné ruce.
Vynadali vám, že nezdravíte, když jste jim podrželi dveře.
Vystrkali vás do zadní části metra, aby nutně vystoupili první, i když vystupujete taky, stejně tak jako všichni ostatní.

Kanatahséhton – Mohawské údolí 1760
Prázdnota
Zde leží počátek všeho
Slepota
Tak dlouho pronásledoval špatného člověka
Přesto chtěl probodnout mu srdce
Do očí se mu přitom díval
Pak na židli smířeně odpočíval
Jeden i druhý
Bok po boku
Však jen jeden odkulhal
Dnes je tomu půl roku
Sníh vše tiše přikrývá
Vločky tančí mu nad víčky
Zavře oči a vidí oheň
Plameny šlehají do výšky
Jak tenkrát pohltily vše jemu drahé
Cití vůbec ještě něco?
Otupělost nahradila jakýkoli cit
Horko se promění v chlad
Jak otevře oči
Ukojil již všechen hlad?
Po pomstě
Po boji
Marnivě
Pro to v co věří

Je dopoledne, čas vaření, místo toho však ocitám se uprostřed hemžení
Celá domácnost nastěhovala se ke kuchyňské lince
Mohl bys, drahý, vypadnout od toho hrnce?
K obědu fazolovou polévku ráda bych udělala
kdybych jen v kuchyni byla aspoň chvíli sama
Dcera s neteří hrabou se v poličce
Synátor kýve se na staré stoličce
Hledá nahoře nad linkou sirup domácí
Stolička viklá se, však on balanc neztrácí
Sirup již ulovil, leze dolů, stoličku vrací ke stolu,
kolem linky zatáčí, s dotazem prostým na mě se otáčí
Chceš s něčím pomoct, mám něco nakrájet?
Ne, jen mi tu přestaň už konečně zaclánět

Strážníci hledají lehkou dívku, která ukradla zákazníkovi peněženku, po celém okolí. Mezitím David sedí v pojízdné kantýně a hledí si svého: smaženého jídla, které servíruje lidem na náměstí. Vtom se před pultem objeví kráska v rudém a hned se chytí příležitosti. Schová se uvnitř kantýny.
„Pšššt,“ položí si kráska prst na své jemné rty a zmatený David zopakuje gesto s rozpálenou obracečkou a své rty si pořádně popálí.

„Bolí mě hrozně hlava,“ zahraje divadýlko na svého kolegu a spolubydlícího, „mohli bychom to už dnes zabalit?“ Thomas souhlasí, aniž by věděl, koho pašují v zadní části auta ven z místa činu.

„Teda Václave, to zas byla jízda,“ nadhazuje Blitzen.
Václav neměl rád, když se Blitzen se svýma kámošema vychloubal. To je pořád nějaká hromadná kalba a chudák Václav vždycky tripuje osamotě. Holt, když nejste zaměstnán u velkýho pána, tak nepatříte do party.
Blitzen nevšímajíc si Václavova protáhlého výrazu pokračoval dál: „Na Štěpána nám šéf dokonce zahrál na elektrickou kytaru. Čéče, Rudolfovi málem upadla hlava z toho moshování, když Santa se skřítky vosolili Rolničky. Dancer má uplně okopaná kopyta. Ale bylo to zasloužený. Letošní šichta byla fakt náročná.“
„Kolik jste toho snědli?“ Chtěl vědět Václav.
„Hele, co jsme našli. Teď bude útrum.“

Vítr mi zanes do účetnictví saharský písek
prsty mám unavené, plné plastových třísek
pyly padaj mi na víčka
jemně, ale hrbolatě
po dlouhém boji, při vší té ztrátě
společně bloudíme pouští
ze západu na východ
pavouček pomalinku se mi k rukám spouští
za sebou táhne stříbrný vlásek
čekám jeho tenoučkých nožiček příchod
šimrání na kůži
ucuknutí přemůži

Zaprášený stroj zasekává se v přemýšlení
jako já
bez henny v mozku barvy není
tykev
plesnivá
přes omyly přehopkáme
s lehkostí motýlí
motýla snědl náš pavouček
zrovna před chvílí
stroj cvaká, počítá za nás
i s námi
z hlavy začinají se ozývat rány

Svoje vzpomínky počítám
ty hezké, ty hebké, ty něžné
jako knížku v hlavě si pročítám
ty zábavné, ty napínavé, ty úžasné
jako album si prohlížím
ty krásné, ty barevné, ty světlé
když je mi ouzko, ve své hlavě se rozhlížím
a jako symfonii je poslouchám
těm humorným, těm bláznivým, těm dojemným naslouchám
tak dlouho, jak to jen jde
protože není nic jasné
jednou i poslední vzpomínka zhasne
a do té doby jako film budu si přehrávat
ty velkolepé i ty nejmenší
ať mám co vyprávět až někdo bude se vyptávat
třeba o kouzlu sta slov a jak nás témata nešetří

Světla se utlumují.
Tma.
Jásavý křik.
Aréna se otřásá.
Stále ticho.
Čím víc je ticho a tma, tím více se ve fanoušcích probouzí světlo.
Hluk ticha je přerušen zvukem zapojujícího se reproduktoru.
Tma je přerušena barvami pódia.
Oslňující zář zalije zraky přítomných, tak jako je zalité světlem jejich srdce.
Někteří čekali třináct let. Někteří i déle.
Všechny reproduktory najednou spustí. Rozsvítí se obří obrazovka a začne hrát intro.
Tma i ticho jsou ty tam.
Všichni nadšeně skákají se slzami v očích.
Přichází kapela.
Dav spustí veliký potlesk.
Sál opět zaplní bílé světlo.
Jenom mrknu a stojí tam. Přímo přede mnou.

Na stůl položila vázu s kočičkami, které uřízla z vrby rostoucí podél cestičky za domem. Zhluboka se nadechla. Milovala tohle místo. Odléhlé. Daleko od lidí. Daleko od shonu a informací. Byla sama. Svobodná. Osvobozená. Věděla, že už nikdy nebude potřebovat nikoho, aby byla šťastná. Že se o sebe dokáže postarat. A taky o tu nádhernou zahradu, na kterou se teď dívá z okna. Odsunula dveře a vyšla ven. Byl překrásný jarní den. Potůček za plotem utíkal po kamenech. Ptáčči už začínali zpívat. Sluníčko hladilo trávu a větve stromů svými nebeskými prsty. Natáhla si na zem tlustou deku a usadila se.

„Ty můj malý sladký myšíšku. Ahoj, pupíku.“
Pomalu se přiblížila ke kleci a otevřela jemně dvířka.
Osmák degu již čekal v horním patře, kam vyběhl, když slyšel šramocení ořechů ve sklenici a dvířka od skříňky, kde je uložena.
„Ty to víš, že ti něco nesu, viď?. Ty to víš! Ty jsi malý chytrý ulišník. Ńojo.“
Jak mu podávala oříšek, osmáček se natahoval víc a víc... až se opíral o vrátka.
„No pojď si pro oříšek, chlupáči, pojď.“
Zvířátko už bylo napnuté jako struna a hop, vlezlo do dvířek.
„A mám tě! Na, tady chroupej. Já tě dám zatím do přenosky.“

Když chytili Haythama, jak čenichá okolo, nevěděli, že se vedle ukrývá jeho mladší posila.
"Nejsi zrovna v pozici, aby sis mohl vyskakovat, nemyslíš?" Velitel udeřil Haythama pěstí.
Haytham se po ráně ale jen ušklíbl. "Teď ještě ne," odvětil s pohledem upřeným ke křoví.

A tak bojovali bok po boku. Otec se synem. Avšak netrvalo dlouho a Haytham se měl k odchodu.
"Uvidíme se v New Yorku," vzkázal synovi a vytancoval z obklíčení.
"To mě tu necháš?!"
"Jestli sám nedokážeš sejmout pár žoldáků, tak tě k ničemu nepotřebuji," řekl Haytham nezúčastněně a byl ten tam.
"Neuvěřitelné..." utrousil více než zaneprázdněný Connor.

Jak ho slunce hladilo po tváři, napadaly ho hořkosladké myšlenky.
Bude pro něj ještě někdy možné zakotvit? Chtěl by to vůbec? Možná je potulný život pro něj to nejlepší. Možná na tom není vůbec nic špatného.
Zíral z okna rychlíku na ubíhající krajinu nádherné české kotlinky.
Sem tam je minul protijednoucí vlak.
Na zastávkách přisedali a odcházeli ostatní cestující.
Na hranicích se mu začalo stýskat. Nevěděl, kam jede. Zatím.
Zavřel oči a nechal světlo ať mu tančí před víčky.
Jak krásný den si vybral pro započetí nové kapitoly.
Pomalu usínal za zvuků trati a všechna očekávání nechával daleko za sebou.

Konečně čas na oběd. Ohřeješ si polívku. Mmmm, pórková. Přineseš si ohřátou polívku ke stolu. Co k polívce? Pustíš si to video, na které se chceš od včera podívat. Sedneš si k jídlu a najdeš zapadlý odkaz. Načte se ti YouTube.
"AHOJ, POJĎMĚ SI TEĎ PROMLUVIT O ÚNIKU MOČI."
Ježiši kriste.
"Mylíš si, že mě přeskočíš a nepromluvíš si se mnou o úniku moči?! Tak to ses přepočítala, frajerko! Já jsem reklama nepřeskočitelná. Teď si tady prostě vyslechneš přednášku o úniku močiii!"
A víš co, neposlechnu.
Vypneš mobil. Ticho k jídlu je taky dobrý. Aspoň si to tak víc vychutnáš.

Andrea seděla s otráveným výrazem v příšerné betonové místnosti s obřími okny. Zírala tupě na tazatele té nejdebilnější otázky, kterou jí kladli na každém pohovoru.
Už tolikrát na ni odpovídala. Různě. Odpověď měnila podle potřeby prostředí. Měla toho po čtyřiceti osmi pokusech dost.

„Nikde se nevidím. Možná tak před obrazovkou, jak hraju Resident Evil a žeru bramůrky pro výživu svých pneumatik na břiše. Bez dětí. Bez chlapa. S přáteli na telefonu, protože jsou moc zanepráznění svými rodinami na to, abychom se sešli. Víte co? Je mi to totálně ukradený, kde budu za 5 let.“

„Upřímnosti si tu ceníme. Jste přijata.“

Uhni ne ty uhni jdi pryč teď tu budu já ne ty uhni já tady teď budu kde mám tu mrkev hele podává nám oříšek koho to zajímá potřebuju se točit ne já se potřebuju točit vypadni z toho kolečka proč se to netočí proč stojíme chápete proč stojíme ty točíš napravo já točím nalevo nechápu proč stojíme necpi mi svou nohu do oka to si myslíš že se sem ještě vejdeš a navíc s ořechem omg není čas spánku nechci tvůj zadek na mý hlavě chápeš když už tu jseš tak se toč s náma prosím proč pořád stojíme???

"Dělat stejnou neúspěšnou věc stále dokola nemá žádný smysl!...
Panebože, přestaň do toho bouchat, nic se nestane."

"Tak s tím rozhodně nesouhlasím. Dělat stejnou neúspešnou věc někdy má smysl."

"Jasně, jako bušit mečem do těch výrůstků, že, ťunťo?"

Obr ze začal třást tak, až shodil postavičku zpět do vody. Dan musel s postavičkou na kolos vylézt znova. Přes nožku, záda, ramena až na hlavu. Tam byly ony výrustky.

"Když něco opakuješ pořád dokola, můžeš mezitím zjistit, co děláš špatně, a pozorovat situaci, takže to má symsl. Někdy zjistíš, že máš výsledek, jen jiný, než jsi čekala. Vidíš, navádím ho tím!"

„Retnlní schopnst slnl...“
„Co to breptáš?“
„Retnení schopnt sl...“

Sosačka neměla ráda, když se DMD opilo. Vždycky ji pozdě večer klepalo na dveře a dělalo hrozný rámus. Něco takového doma prostě nechcete. Jenomže jí ho bylo líto a taky... co má dělat. Kdyby ho odmítla v nouzi, nedostala by bod.
„Pšššššt! Neřvi tak!“ Kázala DMD ve dveřích, když zakřičelo: „A heléééé! Je domááá!“
„Tak pojď, potichu!“ DMD několikrát upadlo, než ho konečně položila na gauč a přikryla dekou. Ihned začlo usínat a ze spaní mumlalo.
Ráno bylo pryč. Jen na stole ležel lístek s nápisem: Retenční schopnost sladu.

„No nazdar.“