Království ostrovů

Vážené publikum, dovoluji si vám prezentovat svůj letošní seriál.
Královstí ostrovů je můj vlastní svět, který už píšu snad... sedm(?) let. Jedná se o stabilizované postapo. Letošní povídka se odehrává sto let "potom".
Vždycky se snažím, aby drabblata byla srozumitelná i lidem, kteří ten konkrétní vesmír neznají.
V posledních letech píšu drabblata na pokračování (taky když už je drabblat z jednoho světa přes stopadesát, začíná vznikat celkem velký bordel!)

Seriál si můžete přečíst buď zde (odkaz na první drabble, následujte šipky) nebo na Livejournalu vcelku.

Item si dovoluji zapropagovat stejný svět v akci Padesátka, nicméně povídka dosud není hotova. Samozřejmě.

Zídka obkružující chrámovou zahradu potřebovala opravit. Beranovy prsty svrběly touhou po práci s kamenem.
Na to byl snadný lék.
Kameny k němu mluvily, tak trochu odjakživa. Věděl, který se bude hodit do které díry, ještě než ho vzal do ruky.
Práce na pár dnů.
V kapse stále valounek zlata, ale teď prázdný, vyčištěný od magie. Křemen si o ni řekl a pohltil ji.
Na to přišel Badatel.
-Kdybych olemoval cesty křemenem...
-Stejně potřebují spravit. Najdu ten správný křemen...
-A já ho usadím na to pravé místo.
Potřásli by si rukama, ale obě zrovna používal Beran.
Na tom nezáleží.
Jsou tým.

Kamenná zídka obkružující chrámovou zahradu se konečně objevila na dohled.
Potřebovala by opravit.
Vůně květin, tak uklidňující.
Tiché nádvoří.
Šestkrát sedm schodů, ten lichý rozhodí krok.
Tady najdou odpovědi na všechno.
Beran... i Badatel.
Rezka se vydá na zpáteční cestu. Po dobré večeři a poklidně strávené noci.
Zase doma.
Chrám i mniši vypadají pořád stejně. Jako by se život zastavil. Třeba se to tady opravdu stává.
Včely tiše bzučí.
Kočka se vyhřívá na sluníčku, co nejplacatější, aby pohltila co nejvíc tepla.
Ta taky zná odpovědi na všechno.
Některé odpovědi jsou jednoduché.
Proč nesmím do zadního pavilonu?
„Stavíme tam počítač, Rezko.“