Střípek nebe rámovaný olezlým tramvajovým okénkem se barví do blankytna. ...Nad Vyšehradem začalo právě svítat.
„Ahoj večer.“ Na peróně si vlepí pusu na rozloučenou.
Obloha zesvětlá ještě víc a slunce se vyhoupne na věž.
Sakra, zase pozdě! Šéfka ho přerazí.
Jirkovy ošoupané kecky tepou do chodníku a čerstvé jarní povětří mu hvízdá kolem uší.
„Dneska bude hezky... Ach jo, den jak vymalovaný a já ho strávím vyplňováním výkazů... Zření má své temné stránky,“ zašklebí se a přidá do kroku.
Jak to, že se ráno vždycky tak zapomenou?
Když jemu ten kousek nebe u kocourka z Kocourků za každodenní maraton stojí...