45. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

„Vidím, že jsi zachoval alespoň základní dispozici mé lodi,“ konstatoval Doktor, jakmile důstojně vešel do Tardis svého staršího otazníkového já.

„Hmm,“ podrbal se na bradě a postupně vytáhnul z kapsy několik přístrojů.

„Ale měl by ses o mojí Tardis starat lépe,“ pokračoval, když si přečetl výsledky svých měření. Pokusil si přitáhnout plášť, než si uvědomil, že ho odhodil na Daleka.

„Že to říkáš zrovna ty - jak je na tom dematerializační okruh v tvé Tardis?“

„Tahle inkarnace se mi líbí,“ usmála se holka v bomberu na strojky v Doktorových rukou, „skoro jako James Bond. Ale výbušné pero asi nemáš, co?“

„Mladá dámo,“ řekl Doktor stroze a schoval měřáky zpátky do kapes, „smrtící zbraně nejsou řešením.“

„Ace,“ okřikl svou společnici ve stejnou chvíli druhý Doktor, „kolikrát jsem ti vysvětloval, že hrubá síla věci nevyřeší.“

„Ale profesore,“ usmála se Ace nevinně, „už ti mnohokrát zachránila život.“

„A teď,“ Ace se otočila k bělovlasému Doktorovi, „zachránila i tebe.“

„Takže,“ obrátila se zpátky ke svému Doktorovi, „teď vás zachránila dva najednou.“

Doktor si odfrknul a, než jeho alter ego zareagovalo, vyšel z kontrolní místnosti.

„Profesore,“ ozvalo se mu za zády. „To ho necháš jen tak courat po Tardis? Proč jsi ho vůbec pustil dovnitř?“

Ta mladá holka byla opravdu drzá. Drzá a výbušná. Takovouhle společnici by on netoleroval. Vešel do malé místnosti plné stojanů s oblečením a začal si vybírat plášť, který by se hodil k jeho bílým vlasům a bílé načinčané košili.

„Neboj, Ace,“ odvětilo Doktorovo mladší já polohlasem, o kterém dobře vědělo, že se donese až k němu, „on se tu vyzná. Možná jsem býval povrchní fintil, ale tenhle mladík má i své přednosti. Dokáže sestavit nejrůznější udělátka.“

„I když to, co mu přebývá v udělátkách, mu schází jinde.“

Doktor si jasně představil, jak si ten otazník deštníkem právě poklepal na hlavu.

„Já to slyšel,“ odvětil z povinnosti a přehodil si přes ramena slušný hedvábný plášť. Neměl ten správný odstín fialové a byl trochu kratší, než na co byl zvyklý, ale bude muset stačit.

„Můj vkus je jednou z mých předností,“ řekl, jakmile se vrátil do kontrolní místnosti.

Roztáhl ruce a zamával svým novým pláštěm: „Tak co?“

Ace jenom vyprskla smíchy, zatímco jeho rádoby mysteriózní já suše konstatovalo: „Třeba mě s tebou nikdo neuvidí.“

„Hmm, všichni jenom kritizují. Rozhodně je to lepší než otazník na každém kousku látky.“

„A teď,“ Doktor dal ruce v bok a vážně se podíval na své alter ego, „mi vysvětli, co se tu děje. Co dělají imitace Daleků na podezřele neosvětlené a tiché Aerilii? Proč jsi mi...“

Doktor se teatrálně odkašlal, než pokračoval: „Proč mi někdo posílal telegram? A kdo je ten Koba.“

„A proč jsi porušil první zákon času tím, že ses zase vydal za svým mladším já? Nemluvě o integritě pavučiny času,“ zakončil temně. „Mohl jsi zničit celý vesmír!“

„Nestačila ti ta scéna na Zemi?“ dodal ještě, aby náhodou něco nevynechal.

Doktor si v hlavě přehrál scénu z pozemského lomu: „Už ses zbavil vědomí, co ten ukřičený barevný klaun vehnal do tvé Tardis?“

„Hmm?“ podrbal se na bradě, když jeho alter ego neodpovídalo.

Jeho starší mladé já se usmálo a přiskočilo k centrální konzoli. Zmáčknul několik tlačítek a rukojetí deštníku zatáhl za páčku na opačné straně ovládacího panelu. Tardis zaplnil známý sípavý zvuk.

Doktor se zamračil: „Jestli si myslíš, že budu s tebou jen tak poletovat galaxií, tak to se mýlíš. Mám lepší věci na práci.“

„Ááá,“ odpověděl druhý Doktor s hranou starostlivostí - znal se příliš dobře na to, aby sám sebe tak snadno obelstil. „Musím něco zařídit, pak tě dovezu k tvé Tardis.“

V tu chvíli se Tardis prohnal zvuk materializace.

„Ace?“ oslovil otazník svou společnici, zatímco si nandaval slamák.

Pak otevřel dveře a vyšel z Tardis. Ace si dala batoh na záda a beze slova ho následovala.

„Ach, ta neslušnost stáří,“ zastěžoval si Doktor prázdné místnosti.

„A mládí,“ dodal a podíval se na centrální konzoli.

Přistáli na Cerilii v blízké budoucnosti. Doktor vzhlédl a na obrazovce uviděl úzkou špinavou uličku zcela zatarasenou Tardis. Na cerilijské poměry byla tahle ulice dost čistá (Doktor dokonce na několika místech zahlédl něco, co se podezřele podobalo původní dlažbě), takže bylo jasné, že byli v nepříliš užívané části města. Ceriliané brali své odpady vážně - kdyby o téhle čistotě věděli, určitě by se s ní rychle vypořádali.

Než se Doktor rozhodl, co dál, objevily se na obrazovce dvě běžící postavy.

„Chmm,“ odfrknul si Doktor. „Takhle budu utíkat před svými nepřáteli? Takhle úplně bez elegance? Hrůza.“

Najednou se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Doktor se natáhl po páce, pak ale ztuhl. O zlomek vteřiny pohyb dokončil a sobě s Ace otevřel.

„To já bych si nikdy klíče nezapomněl,“ pokáral své starší já, které ho ale ignorovalo.

Ace se svým Doktorem ho ignorovali a těžce oddechovali.

„To bylo super!“ vyprskla Ace smíchy na otazníka. „Vážně toho patchworkového křiklouna vrazí do lochu za tohle?“

„Ace!“ pokáral ji Doktor, i když v tom zjevně jeho srdce nebyla. „Tohle je vážná věc. A ano, oba víme, že jo.“

„To už přestává všechno!“ rozlítil se Doktor na své starší já. „To mi chceš říct, že ses znovu setkal se sebou? Pokolikáté už dneska, hmm?“

Ace, která se snažila potlačit smích, se na Doktora otočila a znovu se začala smát, když viděla Doktorův vzteklý výraz.

„Ano,“ odpověděl otazník rychle a hlasitě, buď aby předešel další nevhodný komentář své společnice nebo dokonce aby zabránil Doktorovi dál se vztekat. „Přesně to jsem ti chtěl říct.“

Ten kašpar doprovodil svou odpověď tajemným úsměvem. Doktorovi poklesla čelist - co tím chtěl říct? Čím déle byl v přítomnosti toho mrňouse, tím více se obával o mentální zdraví svých dalších inkarnací. Doktor věděl, že nepovedená regenerace vedla k nejrůznějším problémům. Tady to vypadalo na komplex mysticiscmu. A ta uřvaná inkarnace - komplex vícecennosti kombinovaný se špatným sluchem? Doktor se otřásl a podíval se na své staré já v úplně jiném světle.

Otazník jeho výraz zachytil a povzdechl si: „Víš, že ti víc říct nemůžu. Všechno se časem dozvíš.“

„Ale teď,“ otočil se k Doktorovi zády a jal se nastavovat nové souřadnice, „bychom potřebovali trochu pomoct. Ace?“

Zatímco Doktor s nebývalou opatrností několikrát kontroloval všechny přístroje na centrální konzoli, Ace zvedla něco ze stolku a hodila tím po Doktorovi.

„Tenhle multidimenzní časovo-cosi nesmysloid s otočenou blbostí pořádně nefunguje.“

„Ace,“ otazník znovu okřikl svou společnici, ale tentokrát se v jeho hlase mísil smutek s únavou, „jazyk! Nedělej ze sebe hlupáka zrovna před tímhle mnou.“

„Co? Hlupáka?“ odpověděla Ace drze. „Já přece tvoje technobláboly nikdy neposlouchám.“

Doktor si prohlížel opatrně rozšrouboval krabičku a podíval se dovnitř. Pořád ještě zkoumal její vnitřnosti, když se Tardis prohnal zvuk dematerializace.

„Co myslíš?“ otočil se na Doktora otazník.

Doktor si zamnul bradu a podezřívavě se podíval na své alter ego: „Na co potřebuješ multidimenzionální časový generátor s obrácenou polaritou?“

Otazník se zatvářil uraženě: „Kdo si myslíš, že jsem? Kdyby to byl jenom obyčejní multidimenzionální časový generátor s obrácenou polaritou, postavil bych si ho sám!“

Doktor se usmál na Ace a pak se otočil zpátky ke svému druhému já: „Já vím, že to není běžný multidimenzionální časový generátor s obrácenou polaritou, ale my si rozumíme a nikdo jiný nás neposlouchá - tak proč se namáhat s detaily? A nevyhýbej se mé otázce. K čemu to potřebuješ?“

Ace se zasmála, ale oba Doktoři ji ignorovali.

„Časové zákony mi zakazují ti to prozradit. Ale řekněme, že potřebuju hodně neškodné časové energie, která přitáhne pozornost.“

Doktor několikrát otočil krabičku v rukou a prohlédl si zblízka nějaké součástky, než pomalu pokračoval: „Tohle by mohlo vytvořit časovou otisk, který jsem nedávno vystopoval do jistého lomu na Zemi.“

Jeho protějšek se pokusil o nevinný úsměv a Ace se znovu uchechtla: „Zdá se, že před sebou neudržíš žádné tajemství.“

„Jestli tu máš mojí pracovnu, opravím ti to,“ povzdechl si Doktor a vyšel z kontrolní místnosti.

Prošel několika dveřmi a najednou se objevil zpátky v centrální místnosti.

„Ehm,“ řekl nejistě svému staršímu já, „vypadá to, že jsem se trochu ztratil.“

Otazník se usmál: „Tohle je druhá kontrolní místnost.“

„Ah,“ odpověděl Doktor a znovu vyšel z kontrolní místnosti. Našel svou starou dílnu a dal se do práce. Půlka mysli se věnovala opravě, ale druhou půlkou se snažil udělat si ve věcech jasno. Doktor vystopoval zvláštní časový otisk ke dvěma jeho dalším já (jedním z nich byl otazník) a ke dvěma (možná umělým) vědomím jen tak si levitujícím uprostřed lomu ve dvacátém století. Jedno z těch vědomí mu pak (nepříliš kvalitně) opravilo Tardis a dovezlo na Aerilii. Tam znovu potkal otazníka, který ho vzal na okružní jízdu jenom proto, aby mu Doktor opravil tenhle generátor?

„Ještě někomu to nedává smysl?“ zabručel pro sebe.

Co ale zažil otazník mezi lomem a Aerilií? Rozhodně to vypadalo, že byl na delší cestě než Doktor. Teď se prostě rozhodl rozprášil ve své minulosti nějaké stopy k tomu, co se stalo? Skutečně na stará kolena mladého těla vytvářel paradoxy jenom proto, aby si usnadnil práci? Kdekoliv se objevil, tam už byl ve své budoucnosti a napomohl si k řešení nastalé krize svého mladšího já?

Naštěstí to bylo docela rychlá oprava, takže se Doktor nedostal k hlubším spekulacím.

„Tady,“ položil krabičku na stůl v centrální místnosti ve stejnou chvíli, kdy přistávali.

Otazník se usmál a ani výrazem nekomentoval, že Doktor zvládl za pár minut něco, co on sám by nikdy nedokázal. Doktor aktivoval obrazovku a nebyl vůbec překvapený, že se díval na klasický pozemský lom z dvacátého století.

„Budu zpátky cobydup,“ mrňous popadl krabičku vyšel ze dveří.

Doktor si nejistě promnul bradu, ale rozhodl se zůstat uvnitř. Jeho druhé já snad vědělo, co dělá. A jestli ne, další Doktor by jenom výrazně zvýšil pravděpodobnost zničení vesmíru. Místo toho obešel centrální konzoli a prohlédl si výstupy z několika přístrojů. Pak si na pár minut sednul, než netrpělivě znovu vstal.

„V mém věku jsem teda býval rychlejší,“ zabručel.

Pak ještě jednou obešel centrální konzoli.

„Cože?“ vykřikl překvapením.

Kromě jeho Bessie a Tardis otazníka a křiklouna se v okolí objevily ještě minimálně dvě další Tardis.

Otočil se k Ace a rezignovně se zeptal: „Má cenu se ptát, kolikrát jsem se tu objevil?“

„Nemá,“ odpověděla vesele Ace. „Mám pocit, že ani Doktor si není úplně jistý.“

„Hmm, a má cenu se ptát, kolikrát se ještě dneska potkám?“

„Taky nemá,“ Ace se pokusila o otazníkův tajemný úsměv. „Řekněme, že tě čeká ještě pár překvapení.“

Doktor si povzdechl a otočil se zpátky k centrální konzoli. Po dalších několika minutách se otazník vloudal zpátky do lodi.

„Dal sis na čas,“ zavrčel Doktor.

„Musel jsem mít jistotu,“ odpověděl vážně otazník, „že se všechno odehraje, jak má.“

„A jak se všechno má odehrát, víš jak přesně?“

Otazník ho ignoroval a znovu nastavil souřadnice: „Tak to bychom měli. Už tě jenom dovezeme zpátky k tvé Tardis.“

Doktor otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Raději si s povzdechem sedl do křesla. Čím méně se sebou bude mluvit, tím rychleji se dostane ke své Tardis a z tohoto divného spletence. Snad.

„Nechceš vědět nic dalšího?“ zeptal se po chvíli otazník podezřívavě.

„Ne.“

„Aha,“ odpověděl otazník. „Dobrá.“

Po chvíli ticha Tardis najednou charakteristicky zachrčela a Doktor se hbitě zvedl z křesla. Otevřel si dveře a vyšel ven.

Otočil se jenom aby se pozdravil: „Nebylo mi potěšením.“

Pak se vydal náhodným směrem od Tardis svého druhého já. Až když uslyšel dematerializující Tardis, tak se rozhlédl. Byl zpátky na Aerilii a z Daleka, před kterým ho Ace zachránila, se ještě kouřilo. Doktor zavrtěl hlavou a rozhlédl se. K Doktorovu překvapení jeho Tardis stála pár metrů od něj.

„Jak ty ses sem dostala?“ zavrčel Doktor, otevřel dveře a rezolutně vstoupil dovnitř.

Jakmile se za Doktorem zavřely dveře, Tardis se sama od sebe dematerializovala.

Doktor si povzdechl: „Kde jsou ty doby, kdy jsem měl na starosti drobné problémy jako invazi dinosaurů nebo plastomilovných mimozemšťanů?“

Když Tardis přistála a Doktor se znovu podíval na obrazovku, jenom si odevzdaně povzdechl.

„Ta holka říkala 'pár překvapení',“ zamumlal, když vycházel do velké haly, kde stály dvě další Tardis.

-A A +A