43. Královny nepláčou

Obrázek uživatele Wee-wees
Kapitola: 

Cybi stála v salaši u stolu, na kterém leželo Lornovo tělo, a s podivnou odtažitostí si uvědomovala každý detail. Každou jednotlivou vrásku kolem jeho úst, každý šedivý vlas na jeho skráních. Někdo – nejspíš Jorik – mu zavřel oči a setřel většinu krve z tváře.
Za celý svůj život neviděla jeho rysy tak klidné, nehybné. Velitel byl muž, jemuž se v obličeji zračila každá emoce, kterou prožíval, jasně a nezastřeně.
Právě ten nepřirozený klid byl tím, co postupně, po kapkách začalo pronikat hrází její šokem otupělé mysli.
Už se nikdy nedozví, že se z hory vrátila. A co tam nahoře našla.
Po všech těch letech, kdy ji hledal po celé zemi, ji nikdy neuvidí skutečně celou.
Tohle není fér, pomyslela si.
Cítila sůl v očích, ale slzy jí netekly. Jednou na ně dojde – až se ta hráz v ní rozvalí, vypláče pro něj celou řeku slz. Ale ne teď.
Teď je třeba posbírat to, co zbylo, a napravit to, co ještě napravit jde.

Vyšla před chatu a rozhlédla se po troskách tábořiště. Z třinácti mužů, na které směřoval útok Gerovy falešné jednotky, jich přežilo jen pět. Ne, že by útočníci měli takovou převahu – síly byly takřka vyrovnané – ale měli na své straně moment překvapení a využili ho dokonale. Nikdo z Rysových mužů nečekal, že se na ně jejich domnělí spolubojovníci zničehonic vrhnou. Většina z nich zemřela dřív, než vůbec pochopili, co se děje.
Rys přežil díky svým mnohaletým zkušenostem a skvělým instinktům; Jorik proto, že v okamžiku útoku byl poněkud stranou a měl tak několik vteřin k dobru. Shodou okolností měl také v dosahu zbraň.
Oba si tak z bitvy odnesli jen několik lehčích zranění. Jejich druhové však takové štěstí neměli.
Mrtvé přikryli jejich vlastními plášti a položili do stínu nedalekého dubu, jediného většího stromu v blízkém okolí.
„Yansson?“ zeptala se Cybi tiše.
„Já nevím,“ zavrtěl Jorik zoufale hlavou. „Byl jen kousek ode mě, když to všechno začalo, ale já byl tak... tak vyděšený, jenom jsem sekal kolem sebe, vůbec nevím...“
„Mezi mrtvými není,“ řekl Rys. „Museli ho odvléct s sebou.“
Bezděčně se otočil směrem, kde tušil ponurou pevnost.
„Touhle dobou už nejspíš budou v Yggu.“
Jorik zavrtěl hlavou. „Já to nechápu. Proč jeho odvedli a Lorna zabili? Pokud jim šlo o vás, paní, proč nezaútočili dřív?“
„Protože jim v tuto chvíli nešlo o to, mně zabít,“ odpověděla princezna. Odpověď jí přišla na jazyk přirozeně, bez velkého přemýšlení. „Možná má Hrys taky respekt z mojí magie a na přímý útok si netroufl. Ale spíš myslím, že to udělal přesně tak, jak chtěl.“
Odvrátila se od jejich zmatených výrazů. Přesně chápala, jak Hrys přemýšlel. Rozhodl se ji maximálně oslabit; připravit o podporu nejbližších přátel. Lorn by se zajmout nikdy nenechal, jeho smrt tak byla neodvratná. Yansson byl ale učenec, ne bojovník. Představa, že její milovaný starý učitel hnije někde v kobce Yggské pevnosti ji měla zlomit; otevřít vyjednávání, které by nakonec znamenalo faktický návrat Dragoše na trůn.
Jenže Hrys se přepočítal. Znal možná dobře způsob jejího uvažování před deseti lety – a možná i před deseti dny.
Ale ne teď.
Ne po Zrcadlové hoře.
Yanssona jim nenechá.

Roztáhla do široka ruce a rozešla se pastvinou. Kudy šla, tam se obilky planých trav měnily, vzlétaly do vzduchu a nabíraly tvar malých ptáků. Hejna merronských vrabčáků se zdvihala do vzduchu a mizela směrem k západu, směrem ke slunci, které před několika okamžiky zmizelo za obzorem. Bude hluboká tma, než doletí až k Yggu, ale doletí tam.

---

Kdyby starý Koba četl příběhy, všiml by si, jak často začínají tím, že se hrdina probudí.
On se ale právě snažil usnout.
Kromě toho nebyl žádný hrdina.
Navíc jeho příběh nezačínal, ale končil. To ovšem Koba nevěděl. Naštěstí, protože už tak měl dost mizernou náladu.
Jekot ze zadní cely se odrážel od kamenných stěn chodby a zarýval se mu do uší.
Vězně přivedli za tmy. Hlavu měl zavázanou v pytli. Pod pytel se nedívej, poručili Kobovi.
Teď ale musí, ne? Jak by jinak viděl, kolik zubů vyrazí tomu křiklounovi první ranou?
Ztěžka vstal z pryčny a natáhl se po obušku.

Závěrečná poznámka: 

Tak, a teď bych ráda poprosila všechny, co se dočetli až sem, aby si znovu otevřeli první kapitolu - http://sosaci.net/node/34341
Zároveň bych vám tímto chtěla poděkovat, všem, co tento příběh po celý rok sledují. Děkuji za vaše komentáře, které mi pomáhají překonávat občasné návaly lenosti. :) Jsem docela hrdá, že jsem se dokázala dostat až do tohoto bodu, kdy se mi příběh obloukem propojil se začátkem; že jsem jednak v sobě objevila dostatek disciplíny k tomu týden co týden sednout, jednak že se mi podařilo dodržet kostru, kterou jsem si na začátku roku zhruba vymyslela. Je to suverénně nejdelší věc, jakou jsem kdy v životě napsala, a hodně jsem se na tom naučila.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

\Já vím, však jsem pořád čekala,kdy na to dojde. A jsem překvapená, takhle jsem to nečekala

Obrázek uživatele Wee-wees

A to je dobře, nebo špatně? :D

Obrázek uživatele Aries

Dobře :-)

Obrázek uživatele ef77

Filmové sny mívám a taky mívám chvilky, kdy u čtení ne něčeho fakt dobrého zatnu ruku v pěst a řeknu "Jo!". A to se mi stalo právě teď. Takže díky!

Obrázek uživatele Tora

Vrátila jsem se na začátek, protože po pravdě řečeno, už si začátky všech příběhů nepamatuji (jsem ráda, když si pamatuji svůj :) ).
Líbí se mi to moc. Kruh se opravdu krásně uzavřel. A doufám, že to není poslední část teda, že to bude pokračovat dál, chci vidět, jak se královna teď po prozření zachová dál.

Obrázek uživatele Aveva

Já taky čekala, kdy na návrat k první kapitole dojde. Jsi dobrá, žes udržela osnovu :o)
A jsem ráda, že vytrváváš a já můžu tvůj příběh číst.

Obrázek uživatele Killman

Pěkně se to spojilo. Já už na ten začátek skoro zapomněl...

Obrázek uživatele mila_jj

Přesně tak. Skvělé!

Obrázek uživatele kytka

Ty jo! Já na začátek úplně zapomněla. Obdivuju Tě, žes svůj příběh dokázala udržet. Moc se mi líbí tvůj styl i tvůj svět. (Teda žít bych v něm nechtěla, ale víš, jak to myslím, ne?)

Obrázek uživatele neviathiel

Jo!

-A A +A