Uzavřený případ 3

Obrázek uživatele neviathiel

6. května 1998

Erik rozrazil dveře Kapounovy kanceláře, až klika vyštípla ze zdi kousek omítky.
„Potřebujete něco?“ pronesl Kapoun otráveně.
„Co jste provedl Millerové?“
„Prošetřoval jsem její postup v případě Sýkorová z roku 1994,“ odpověděl Kapoun.
„To je všechno?“ zeptal se Erik.
„Postupoval jsem korektně a v souladu s předpisy. Že je slečna Millerová hysterická, není můj problém.“ Kapoun ukázal na dveře. „S vámi si promluvím později.“
Erik v náhlém záblesku inspirace popadl Kapouna pod krkem a přirazil ho ke zdi.
„Ještě jeden váš rádoby korektní postup v souladu s předpisy a máte se na co těšit,“ procedil mezi zuby, pustil šokovaného Kapouna a bez ohlédnutí odešel.

25. května 1998

„Jaktože s sebou nemáte protijed?“ vyštěkne Vilemína na Motyčku.
„Nemyslel jsem —“
„Evidentně jste nemyslel! To, co jste předvedl, je naprosto k neuvěření! Kolik mých lidí se ještě pokusíte zavraždit?“
„Nepřeháníte to trochu?“ procedí Motyčka mezi zuby. „Jak jsem měl vědět, že bude lhát i pod sérem?“
„Já že přeháním?“ zaječí Vilemína. „Právě jste se pokusil o vraždu před mýma očima! Víte vy vůbec, jak ten dryák funguje? Takovému idiotovi jako vy ho vůbec neměli dávat do ruky! Kolik toho ještě máte u sebe? Okamžitě mi všechno navalte!“

Blažej Dmýšek rozlepí oči a zašátrá po odznaku na nočním stolku. Budík ukazuje půl třetí, ale venku je světlo. Něco vibruje. Odznak. Blažej ho málem shodí na zem. Po noční bývá jako praštěný pytlem.
„Dmýšek,“ zívne do odznaku, mávnutím ruky rozhrne závěsy a přivře oči před odpoledním sluncem.
Poslouchá vysvětlování strážníka Nezamyslického a mezitím vytáhne ze skříně tričko, mikinu a plátěné kalhoty.
„Otrava sérem pravdy se aktivuje lží a je smrtelná,“ řekne pak a zapřemýšlí, který magor tráví svědky. „To vypadá na poloviční účinek. Dejte mu okamžitě léky proti účinkům, nic jiného se nedá dělat.“

Vilemína pokyne Motyčkovi, aby vstoupil do výslechové místnosti. Posadí se proti němu, na stůl položí čistý protokol a očarované pero.
„Jaký je váš vztah k inspektoru Kapounovi?“
„Co to má znamenat?“ zeptá se Motyčka.
„Právě jste krajně podezřelým způsobem zasáhl do vyšetřování jeho vraždy. Nemyslete si, že to uhrajete na omyl. O to já se postarám. A teď chci vědět všechno, co jste mně doteď opomněl říct.“
Motyčka se zhluboka nadechne. „Tak dobře. Januš Kapoun je syn mé sestřenice.“
Vilemína na něj zírá možná dvě vteřiny. Tohle je poslední odpověď, kterou čekala. „V tom případě žádám okamžitě o jiného pozorovatele,“ řekne pak a sáhne na odznak.
„To bych vám neradil,“ řekne Motyčka. „Víte, jak dlouho bude trvat, než ho uvedete do situace, pokud Malá rada rovnou nevymění i vás?“
„To teď nebudeme řešit,“ utne ho Vilemína. „Jak dobře ho znáte?“
„Příliš ne. Vídal jsem ho jen na rodinných sešlostech,“ odpoví Motyčka bez okolků. „Pak asi před dvaceti lety nastoupil na finančním.“
„Jak jste spolu vycházeli?“
„Vídali jsme se jen v rámci styků mezi inspekcí a Malou radou.“
„Všiml jste si poslední dobou něčeho neobvyklého?“ pronese Vilemína konverzačním tónem.
Motyčka vypadá, jako kdyby nevěřil vlastním uším.
„Pokud ano, měl jste mi to říct hned,“ podotkne Vilemína. „Zatajil jste důležité informace. Uvědomujete si, jak to vypadá?“
„Upozorňoval jsem vás přece na ten incident s Kaminským,“ odpoví Motyčka podrážděně. „Januš měl podezření, že se to příště pokusíte znovu zamést pod koberec.“
„Příště? Znovu?“ opakuje důrazně Vilemína. To zní jako Kapounovy rafinované narážky. „Copak tím naznačoval?“
„Nemám tušení,“ odsekne Motyčka. „Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost. Januš měl sklony přehánět.“
Nejvyšší čas vypálit.
„Proč jste otrávil Kaminského?“
„Proč bych to sakra dělal?“ Nejlepší obrana je útok. „Vypil to přece sám!“
Vilemína si založí ruce. „A teď se mi pokusíte namluvit, že jste náhodou zapomněl protijed a omylem použil při dotazování dvojnou vazbu?“
„To myslíte vážně?“ zeptá se Motyčka nevěřícně.
„Zcela. Máte oprávnění držet sérum pravdy, takže jste musel absolvovat školení k jeho používání. Věděl jste, že mezi Kaminským a Kapounem v minulosti došlo k fyzické potyčce. Kaminski nemohl na vaši otázku odpovědět pravdivě, protože Kapouna nezabil. Přemýšlím tedy, proč jste otázku položil takovým způsobem.“
Chvíli je ticho.
„Jako člen Malé rady máte přístup do této budovy, dobrovolně jste se přihlásil jako pozorovatel a zatajil příbuznost s Kapounem,“ pokračuje Vilemína. „Doteď jsem vás neprověřovala jako podezřelého. Možná to nebude nutné, pokud jste ochoten do sebe nalít váš dryák a odpřisáhnout, že jste nevinný.“ Vilemína se ušklíbne. „Protijed kupodivu po ruce mám.“
Motyčka na ni zůstane zírat. Patrně se rozhoduje, zda bude nebo nebude srab.
„Podejte mi to,“ řekne pak.
Vilemína mu podá kožené pouzdro. Motyčka z něj vytáhne jednu lahvičku séra pravdy a rychle ji vypije. Ústa se mu zkroutí odporem.
„Přísahám, že jsem nezavraždil Januše Kapouna ani se nepokusil zavraždit staršího vyšetřovatele Kaminského,“ řekne.
Vilemína třicet vteřin mlčí. Symbolická slušnost. „Ochutnával jste to někdy?“ prohodí pak.
„Prosím?“ zeptá se Motyčka nechápavě.
„Neochutnával,“ odpoví si Vilemína. „V opačném případě byste poznal rozdíl mezi sérem pravdy a lihovým octem.“

Cvaknutí kliky se Erikovi zarazí do hlavy jako tupá rudě okrová sekera. Přetáhne si přikrývku přes ucho.
„… s tím nic dělat, dokud mi neřeknete, co si vzal!“
Odpověď hlídkujícího strážníka Pazderky nejde slyšet.
„Cože?“ třeskne odpověď.
Erik má dojem, že mu praskají ušní bubínky. Závan vzduchu mu prozradí, že někdo přišel k jeho lůžku. Erik se otřese. Je splavený studeným potem a je mu zima.
„Pusťte tu deku,“ řekne hlas tlumeně. Erikovi je povědomý. Hlava nedokáže fungovat.
Uvolní prsty zaryté v dece.
Světlo z okna se mu propálí až do lebky. Světlo je vždy nepříjemné. Někdy hodně a někdy se dá vydržet. Levá polovina zorného pole jednoduše neexistuje. Na té pravé je světlo a chvějivý krvavě rudý tvar. Erik si zakryje oči předloktím. Zachrastí závěs. Světlo je pryč. Cosi kovově klapne. U nástěnné skříňky stojí Volejník z oddělení vražd, něco si mumlá a přehrabuje se lahvičkami. Zmizí za inkoustovou skvrnou.
„Máte halucinace?“ zeptá se Volejník. „Vizuální? Auditorní? Záchvaty křečí?“
Erik na každou otázku přikývne.
Volejník rychle vytáhne ze skříňky tři lahvičky s propichovacím víčkem, postaví je na stůl, jednu obrátí dnem vzhůru a natáhne z ní do injekční stříkačky. „Sérum pravdy je nervový jed,“ řekne. „Nechci riskovat, že vám způsobí otok mozku.“
Erik přikývne a natáhne paži. Nepříjemný tlukot srdce se zrychlí. Přichází napětí někde uvnitř hlavy. Erik zcvakne zuby a rukou mu projede ostrá bolest. Ostří je pryč, Volejník křičí na strážníka, Erika rve bolest na kusy a má dojem, že se lůžka dotýkají jen jeho paty a temeno, tři ruce ho přidrží a cosi lehce bodne do ruky. Ranku po vpichu zacelí drobné kouzlo. Záchvat je pryč dříve. Erik leží jako hadr a snaží se popadnout dech.
„Kurva,“ hlesne strážník Pazderka. „Budete mě ještě potřebovat?“
„Ne,“ hlesne Volejník, který si rozčileně čistí krev z rukou.
Erik zavře oči.
Volejník mu nadzvedne hlavu a přitiskne ke rtům sklenici. Pak si pro sebe mumlá: „Napadení očních nervů…“ a přehrabuje se v přísadách do lektvarů. Za chvíli se vrátí. „Musím vám to nakapat do očí.“
Erik pootevře víčka. V oku mu přistane průzračná kapka. Štípe jako mořská voda. Zamrká. Vidí. Na stěně je krvavá šmouha. Na ruce má odpovídající odřeninu. Volejník natáhne ruku s kapátkem. Zpod rukávu manšestrové bundy vykoukne zakrvácená manžeta. Volejník sebou trhne, narovná se a rychle krev vyčistí kouzlem. Třesou se mu ruce a nemá odznak.
Erik mimoděk přehlédne jeho magickou auru. Lidská. Oheň. Oheň? Volejník je voda. V místnosti nikdo jiný není. Dveře jsou zavřené. Erika v oku zastudí lektvar. Nestačí uhnout. Trhne sebou.
Volejník se mu pozorně zadívá do tváře. „Co se děje?“
Erik stiskne odznak. Nouzový signál. Pak si uvědomí, že jeho odznak je odpojený ze sítě.

Karla Vrbenského najdou na balkoně. Balkony jsou v každém patře, mají tvar půlkruhu o průměru několika metrů, chodí se na ně kouřit či provětrat hlava a dnes se staly kamenem úrazu při prověřování hned několika lidí. Málokoho napadne zkontrolovat, zda poblíž neleží mrtvola, když se chystá zmizet na kuřáckou pauzu.
„Škoda, že ses tady zapomněl v inkriminované době,“ řekne mu Vilemína.
„Co se stalo?“ zeptá se Karel.
„Nemůžeme ti sdělit detaily,“ řekne Vilemína.
„Chcete jít do kuchyňky na kávu?“ navrhne Karel.
Většinu kuchyňky zabírá linka a stolek se dvěma židlemi. Vilemína a Motyčka se posadí. Karel si stoupne bokem k nim a začne pečlivě připravovat tři kávy.
„Jak jste daleko?“ prohodí. „Izabela za hodinu přijde z angličtiny a bude se divit, že nejsem doma.“
„Izabela?“ zeptá se Motyčka.
„Moje dcera,“ odpoví Karel.
„Aha,“ přikývne Motyčka. Patrně četl Karlovu stížnost na Kapouna. Nebo slyšel Kapounovu verzi. „Vypracovával jste pro interní inspekci psychologický posudek na vyšetřovatele Kaminského.“
„Ano.“ Přes Karlovu hezkou tvář přeběhne po špičkách znechucení. Věnuje rychlý tázavý pohled Vilemíně a ta přikývne. Kdo chce kam, pomozme mu tam.
„Můžete nám osvětlit jeho diagnózu?“ zeptá se Motyčka.
„Nemůžu,“ odpoví Karel pohotově. „Požádejte Kaminského o nahlédnutí do jeho zdravotní dokumentace.“
Motyčka nasadí výraz nedobytné pevnosti. „Stačí mně vidět váš posudek.“
„V tom případě požádejte inspektora Kapouna o nahlédnutí do spisu.“ Karel pokrčí rameny a Vilemína mu připíše velké významné plus za to, že Motyčkovi nevychrstl kávu do obličeje.
„Rád bych se zeptal na to, co se do posudku nepíše,“ řekne Motyčka. „Jaký je váš názor? Myslíte, že by Kaminski mohl i…“ Významně nedokončí větu.
Karel nevinně povytáhne obočí. „I? Copak naznačujete?“
Chvíli je ticho. Motyčka rádoby ctihodně zamíchá kávu. Karel si nalije sklenici vody.
„Pokud nechcete ztrácet čas, ptejte se na rovinu,“ řekne pak.
„Co jste dělal mezi půl jednou a tři čtvrtě na jednu?“ kapituluje Motyčka.
„Všechno je v mé svědecké výpovědi a tu jsem odevzdal vyšetřovací skupině asi před hodinou,“ odpoví Karel. „Myslel jsem, že se chcete zeptat na nějakou nesrovnalost.“
Vilemíně zacukají koutky. „Já nemám žádných otázek,“ řekne suše.
„Já také ne,“ rozdrtí mezi zuby Motyčka.

13. května 1998

„Pokud považujete můj posudek za podjatý a nekorektní, požádejte o názor nezúčastněného odborníka,“ řekl Karel neutrálním tónem, který mu dal docela práci. Tahle parodie na inspekci už zašla příliš daleko.
Kapoun si založil ruce a věnoval Karlovi pohrdavě číhavý pohled. „Považuji nejen tento váš postup za nekorektní,“ pronesl. „Pokud budete ochotný spolupracovat, jsem ochotný přimhouřit oči nad nesrovnalostmi ve vašich vyšetřovacích postupech.“
„Ano?“ zeptal se Karel se zájmem. „Rád bych o těch nesrovnalostech slyšel, abych se jim napříště mohl vyhnout.“
„Prověřoval jste někdy styky vašeho podřízeného Ditricha?“
„Co dělá mladší vyšetřovatel Ditrich ve volném čase, není moje starost,“ odpověděl Karel.
„Přesto jste několikrát využil jeho kontaktů v odborných komunitách, takže nemůžete popřít jasnou souvislost s vaší prací.“
Karel se obrnil trpělivostí. „Této větě nerozumím. Vidíte problém v konzultacích s odborníky?“
„Vidím problém v Ditrichově účasti na ilegálních obchodech.“ Kapoun udělal dramatickou odmlku, během které Karel okatě potlačil zívnutí. „Nechal jste u něj někdy provést domovní prohlídku?“
„Ne,“ odpověděl Karel. „Kdyby něco provedl, určitě bych to nevyšetřoval já.“
Kapoun se zatvářil jako někdo, koho právě zahnali do kouta. „To je pravda,“ připustil neochotně. „Oba však víme, že minimálně ve dvou případech konzultoval s poněkud podezřelými odborníky.“
„O tom jsem neměl sebemenší tušení. Jaké dva případy máte na mysli?“ zeptal se Karel zvědavě. Tenhle trik kdysi odkoukal od Vilemíny.
Kapoun na něj pár vteřin mlčky zíral a pak otevřel desky, které si přinesl s sebou. Na stole před Karlem přistála fotografie. „Poznáváte ho?“ zeptal se Kapoun.
„Ano,“ řekl Karel. Evžena si nespletete. Takový talent na přitahování průšvihů se jen tak nevidí.
„Vulpes Evžen, narozen 1950. Několikrát trestně stíhán, jednou ve vězení, vyslýchán v souvislosti se několika dalšími závažnými případy. Minimálně jedno trestní stíhání bylo zastaveno díky pozoruhodné úřední nedbalosti.“
Karel nechal Kapounovi chvilku času na vychutnávání domnělého triumfu. „Promiňte, asi nechápu souvislost,“ řekl pak. „Mohl byste mně to vysvětlit?“
„Vidím, že s vámi není rozumná domluva,“ zavrčel Kapoun. „Doufal jsem, že na tohle nedojde.“
Přisunul Karlovi fotografii dívky se šedýma očima a popelavými vlasy nakrátko.
„To je moje dcera,“ řekl Karel. Nepodařilo se mu zamaskovat podráždění. „S tou opravdu případy nekonzultuji.“
„Co to na mě hrajete?“ zeptal se Kapoun znechuceně. „Tohle dítě ještě před třemi lety žilo v sociálně vyloučené komunitě na jižní Moravě.“
„Je to moje dcera a dokud mi nevysvětlíte souvislost s údajnými nekorektnostmi v mých vyšetřovacích postupech a psychologických posudcích, odmítám se na tohle téma dále bavit.“
Kapounův úsměv nevěstil nic dobrého. „Jistě, k tomu se hned dostaneme. Chodí do obyčejné školy?“
„Absolvovala budečskou přípravku a vrátila se na základní školu.“
„Takže spadá pod sociální správu obyčejných,“ pronesl Kapoun spokojeně. „Víte, že zákony obyčejných povolují adopce dětí pouze manželským párům?“
„Zákony čarodějů jsou v tomto otevřenější a já jsem čaroděj, jak jistě víte,“ odpověděl Karel.
„Zákony čarodějů znám,“ řekl Kapoun. „Faktem však je, že vaše dcera spadá pod obyčejné úřady. Překvapuje mě, že v tomto směru dosud neprojevily žádnou aktivitu. Pravděpodobně o ní vůbec nevědí.“
„Abychom si rozuměli,“ pronesl Karel důrazně, „vy se mě pokoušíte vydírat?“
„Jen vám předem oznamuji, co je mou občanskou povinností. Nemám dalších otázek a vy si rozmyslete, zda opravdu hodláte předložit nekorektní odborný posudek.“
„Nehodlám,“ řekl Karel. „To je otázka mé odborné pověsti. Korektní posudek již máte na stole.“

Podporuji: 
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

tohle je mazec, jedno výbušný téma za druhým

Obrázek uživatele neviathiel

V příštím díle exploduje budovy a vyšehradská skála se sesune do Vltavy :)

Obrázek uživatele kytka

Tahle detektivka mě fakt hodně baví. Vrbenský válí, to budu muset odkoukat :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Děkuji! :)

-A A +A