34. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Doktor se podíval na instrumentáž, pak se otočil zpátky k obrazovce, aby svému mladému já, které si stále myslelo, že celer v klopě je vrcholem elegance, dalo lekci života.

Místo toho ztuhl uprostřed pohybu.

Očima zakoulel zpátky k centrální konzoli a jeho prsty se samy od sebe natáhly po klávesnici. Doktorovy ruce se pohly tak hbitě, že Doktor zavrávoral a skoro spadnul. Aktivoval obrazovku. Většina Kyberlodí i Dalečích talířů byla zcela zničená nebo alespoň znehybněná, ale několik funkčních talířů se rozlétlo jejich směrem. A směrem ke Kobově flotile.

Doktor po svém mladém alter egu vrhl něco ve smyslu, že určitě ví, co dělá, a přerušil spojení. Pak si uvědomil, že toho starého milovníka kriketu počastoval komplimentem.

Teď ale nebyl čas nic napravovat.

Nasadil si sluneční brýle a aktivoval sonický mód.

Tardis sebou v odpověď trhla a rozlétla se vstříc Dalečím lodím. Kytara od mladého Iommiho s hlasitým zadrnčením dopadla na podlahu.

Doktor se zatváříl rozpačitě a vypnul brýle. Pak se nervózně podrbal na zátylku a vypoulil oči. Nakonec láskyplně poplácal centrální konzoli: „Já nechtěl, má drahá.“

Možná byl důvod, proč nikdo nepoužíval sonické brýle. Doktor se natáhl a aktivoval správnou sérii spínačů. Jeho loď sebou trhla na druhou stranu. Doktor ztratil rovnováhu a zapotácel se k zábradlí.

„Ááá,“ zakřičel, když proklouzl pod zábradlím a jen tak tak se jednou rukou chytnul vrchní tyče.

Opatrně se pustil a s ladností tančícího Daleka dopadl na podlahu o pár desítek centimetrů níže.

„A jednoduchost kontrolní místnosti těch mladíků,“ zamumlal, když se hrabal po žebříku zpátky k centrální konzoli, „má možná taky něco do sebe.“

Když konečně dostal svou loď zpátky pod kontrolu, Dalečí talíře už byly na dosah Kobově odpadní flotile. Poslední, co zaregistroval, než se dematerializoval, byla série střel od Daleků na nechráněné Cerilijské lodě.

***

„Flotilo, rozptylte se,“ rozkázal Koba rázně. „Střep, Kaz a Hniloba ustoupí a napadne útočníky z levoboku. Plíseň a Úlomek napadnou útočníky z pravoboku.“

Pak Dalečí talíře vystřelily. Přesně podle plánu.

„Vypusťte protiopatření,“ pokračoval klidněji k posádce své vlajkové lodi. „Zaměřte nejbližší loď a vystřelte torpéda.“

„Ano, pane!“ odpověděl zbraňový důstojník. Stisknul malé fialové tlačítko a hned poté větší, červené.

Kobova Popelnice Hněvu se naklonila a otevřela nákladové dveře. Vyplulo z nich několik koulí, které se zážehem raketových motorů vystřelily k přibližujícím se řízeným střelám. O vteřinu později vybuchly a rozprášily do všech stran svůj náklad. Každá koule nesla tunu elektronického odpadu pečlivě vybraného tak, aby simuloval široké rozpětí technologií a přitáhl pozornost řízených střel, ať už cílily jakýmkoliv způsobem. O další vteřinu později ze druhé strany Popelnice hněvu vyrazilo hejno torpéd. Ihned se otočilo a rozdělilo do několika skupin, které elegantně obletěly Kobovu loď a vystřelily k Dalečím talířům.

Koba se usmál, ale hned si uvědomil vážnost situace a vyštěkl: „Stav?“

Nemohl si dovolit polevit. Ne teď, když se situace konečně vrátila do správných kolejí vítězství měl na dosah. Modré budky byly pryč a Daleci a Kyberlidi se navzájem podle plánu zdecimovaly. Už jenom zbývalo hrdinsky pobít zbývající Dalečí talíře. A doufat, že nikomu z jeho lidí nebude podezřelé, jak se obě flotily spojily v útoku na ty proklaté budky.

„Protiopatření zabrala,“ odpověděl rázně první důstojník a zagestikuloval na hlavní obrazovku, kde se objevoval jeden jasný záblesk za druhým. „Padesát... Sedmdesát... Devadesát procent nepřátelských střel zneškodněno. Zatím žádná odpověď na naše torpéda. Předpokládaný zásah za 63 vteřin.“

Koba se na oko soustředil na hlavní obrazovku. Ve skutečnosti si připravoval proslov svým poddaným na Cerilii a přemýšlel, jak zakomponovat ty budky, aby získal ještě více obdivu.

Najednou se můstkem rozezněl skřípavý, chrčivý zvuk. Koba se zamračil. Zněl krásně odpadně, ale jeho Popelnice takový zvuk nevydává. Otočil se ke komunikačnímu důstojníkovi a zbledl, ještě než dokončil pohyb. Vedle jeho velitelského křesla se z ničeho zhmotňovala velká bedna. Bedna, která s každou vteřinou modrala.

Jakmile skřípění utichlo, Koba si uvědomil, že na můstku panovalo kompletní ticho. Rychle se rozhlédl. Všechny oči sledovaly budku a nikdo se ani nehnul. Po pár vteřinách se Koba vzpamatoval. Nasucho polknul a postavil se. Musel rychle získat situaci pod kontrolu - dříve než někomu dojde, že to je ta stejná budka, která narušila bitvu Daleků a Kyberlidí. Koba otevřel pusu.

Najednou se dveře se zavrzaním a dutou ránou otevřely. Koba zavřel pusu a náhledl dovnitř. Jestli to nebyla iluze, nebylo se co divit, že mu tyhle lodě dělaly takové potíže - byla to technologie milénia před Cerilijskou. Jestli to iluze byla, nebylo se co divit, že mu tyhle lod
ě dělaly takové potíže - lepší iluzi nikdy neviděl ani u nejlepších obchodníků s odpadem, kteří dokázali prodat rozdupaný prach na zemi smetiště.

Koba zvednul ruku s kyberzbraní. Než se ale zmohl na cokoliv jiného, vyskočil ze dveří postarší chlap v dlouhém černém kabátu s červenou podšívkou. Na nose měl brýle s černými skly a kolem krku mu visel přístroj s dlouhou rukojetí. Koba se připravil na nejhorší.

Neúspěšně.

Ten člověk si posunul brýle a hrábl do strun svého nástroje. Strašlivý hluk zaútočil na uši všech přítomných. Hluk, který měnil tón a hlasitost. Koba fascinovaně sledoval toho podivína, jak udělal několik kroků k jednomu z jeho mužů. Měla to být hudba? Nahlédl Kobovu důstojníkovi přes rameno a pak udělal pár rychlých kroků k dalšímu muži.

Podivín se usmál jeho směrem a řekl klidným hlasem, který se nesl i přes ten hluk: „Nenech se rušit, jenom odvádím pozornost, abych se porozhlédnul kolem, než přijdou otázky.“

Pak nahlédl přes rameno dalšímu důstojníkovi a posunul se dál.

„Nechci vás moc znepokojovat,“ usmál se do prázdna, „ale vypadá to, že jste pod útokem. A ať si myslíte cokoliv, vaše směšné odpadní protiopatření ani vaše primitivní zbraně nezastaví Daleka, natož Dalečí bojovou loď.“

Do Kobova mozku se konečně dostalo, co říkal, a namířil na něj Kyberzbraní.

„Stůj!“ vykřikl.

Ten chlap ho ignoroval a dál obcházel můstek a sledoval přístroje: „Za normálních okolností bych všechno zkontroloval sám. Zachránil bych vaši flotilu a ani byste o mě nevěděli. Ale zrovna teď se moje Tardis rozhodla nespolupracovat.“

Koba mu zamířil pod nohy a vystřelil: „Tohle je poslední varování! Stůj!“

Ten podivín ale jenom překročil louži změklého kovu, jako by se nic nedělo: „Musím říct, že jsem napůl čekal, že už tu nebudete. Kolik máte lodí? Deset, dvacet? Kolik tam je Daleků? Tři lodě? Hmm...“

Kobovi došla trpělivost a zamířil cizincovi na hrudník. Pak se ale rozhostilo ticho tak náhle, že Koba ztuhnul.

„Vy ale nepotřebujete zachránit,“ řekl návštěvník hlasem nepodbarveným divnou hudbou, ale podezřením. „Co to máš za lubem, Kobo? Kolik si za lubem té mouky schováváš a na co?“

Koba znovu málem vystřelil, ale zase ho něco zarazilo. Mouka? O čem to mluví? Koba si povzdechl a svěsil ruku. Kývnul na elitní odpadní stráž, která se během cizincova proslovu k němu připlížila ze stran.

Dva páry rukou najednou chmátly do prázdna.

„Děkuju,“ řekl ten podivín namyšleně, „ale nepotřebuju podepřít.“

Pak zavrávoral, když ho třetí stráž překvapila pádnou ránou přes hlavu.

„Ah,“ zaskučel, ale ke Kobovu překvapení se stále držel na nohou, „možná bych trochu podpory ocenil.“

První dva strážci ho chytli pevně za ruce a dostrkali ke Kobovi.

„Nevím, kdo si myslíš, že jsi,“ řekl Koba s odměřeností moudrého, ale silného vůdce. „Oceňuju tvoji snahu nás varovat, ale my si dokážeme poradit sami. Cerilie...“

„...neví, co děláš,“ skočil mu do řeči podivín. „Žes naplánoval falešnou bitvu pro vlastní, předpokládám že politickou, potřebu.“

Koba ztuhl a rychle se rozhlédl, kolik lidí poslouchá.

„Kobo,“ pokračoval tiše a oči mu jiskřily silou, kterou Koba ještě neviděl, „se skutečnými Daleky a Kyberlidmi si nemůžeš zahrávat. Tyhle imitace možná pomůžou tvojí kariéře a na tom mi nezáleží, ale tady se toho děje víc. Až přijdou ti skuteční, bude pozdě, abys něco udělal. Nech mě pomoct.“

Koba o krok ustoupil před divokostí toho chlapa. Věděl toho mnohem více, než bylo Kobovi příjemné. Nevěděl ale všechno, jestli ho zmátly některé z Kobových imitací.

S veškerou nabubřelostí mocného generála, kterou dokázal narychlo povolat se na cizince utrhl: „Jak vidíš, nejsme tak bezmocní, jak si myslíš. Možná nemáme nejmocnější zbraně, ale strategií se nám nějaké plechovky nevyrovnají.“

„Nevyrovnají?“ zasmál se vetřelec suše. „Já jsem Doktor, já bojoval s Daleky a Kyberlidmi dlouho předtím, než se tvoji předci narodili. Jestli tomuhle říkáš...“

„Odveďte ho do cely,“ přerušil ho Koba hlasitě. „Máme důležitější věci na práci.“

Pak se otočil a ostentativně toho Doktora ignoroval. Uvnitř se ale usmál, když protestujícího vetřelce odtáhli z můstku. Tohle zvládl dobře. Toho chlapa ale bude muset pořádně vyslechnout. Musí se těm budkám dostat na kloub.

„A odsuňte tohle,“ ukázal na modrou krabici, jejíž dveře se najednou hlasitě zaklaply.

***

„Kobo,“ zakřičel Doktor zoufale. „Opravdu nevíš, s čím si zahráváš. Jestli mně nevyslechneš, budeš toho litovat!“

Koba už ale k němu stál zády. Zjevně potřeboval dohrát svou bitevní šarádu. Možná potom za ním zajde a nějak se dohodnou. Z můstku se nechal odtáhnout jen s hraným odporem - bude lepší, když bude spolupracovat; třeba tím Kobovi udělá radost. A se spokojeným diktátorem se přece jen vychází lépe. Alespoň u výslechu bývá trochu méně řevu.

Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Doktor se pohnul s rychlostí mistra Venušanského aikida.

„Pánové,“ řekl, zatímco si upravoval kabát a kontroloval kytaru. „Teď mě můžete odvést do cely.“

Doktor udělal krok, pak se zastavil: „Ah, pardon. Nemusíte spěchat, počkám.“
Zatímco se jeho věznitelům vracela krev do paralyzovaných končetin, Doktor si ostentativně oprášil z kabátu několik smýtek prachu. Pak se stráže zapotáceli a zalapalii po dechu. Doktor musel uznat, že nebyli úplně neschopní - z paralýzy se vzpamatovali rychle a ani jeden se nezhroutil na podlahu.

„Cela?“ zeptal se s širokým úsměvem.

„Tudy,“ ukázal jeden strážce nejistě. Doktor se sebejistě vydal naznačenou chodbou. Zbylé dvě postavy na něj zamířili zbraněmi a vydali se mu ve stopách. První stráž se najednou hbitě protáhla kolem Doktora, aby šla před svým vězněm. Doktor se na něj usmál: „Určitě ti to normáln
ě jde lépe.“

„Řekni mi o tom Kobovi,“ vyštěkl po chvíli Doktor. Na řadové vojáky prostý hlasitý tón obvykle zabral.

„Generál Koba je dočasným prezidentem Cerilie,“ odpověděl toporně strážce před ním. „Jakmile přejde hrozba, vrátí moc...“

„Buď zticha, hňupe!“ okřikl svého kolegu jeden ze strážců za Doktorem. Škoda, že hlasitý rozkaz nefungoval na každého. Doktor se rozhodl své věznitele dále neprovokovat. Oni přece nemohli za svého vůdce.

Koneckonců se i něco dověděl. Koba se vojenským převratem dostal k moci a teď doufal, že si ji udrží, když bude dostatečně přesvědčivě tvrdit, že Cerilie je pořád v nebezpečí. Vzhledem k tomu, že žádný Cerilian by nepoznal pravého Daleko od pepřenky, Kobovo „hrdinství“ mu zajist
í nehynoucí vděk celé Cerilie. Ne každý dokáže porazit Daleky a Kyberlidi najednou. Bude z něj legenda, ať to celé dopadne jakkoli. Kdo všechno o tomhle věděl? Doktor se podíval na své věznitele - důvěřoval by svým osobním strážím? To ale teď nebylo důležité. Jak do toho zapadali skuteční Daleci a Kyberlidi, bylo důležitější. Doktor se podrbal na hlavě. Opravdu o nich Koba nevěděl, nebo propadl své vlastní propagandě? V obou případech to nevypadalo dobře. I kdyby pro teď zůstali na Aerili a Berilii, dříve nebo později by se jak Daleci, tak Kyberlidi obrátili k Cerilii. A to by byl masakr.

Stráže najednou Doktora zastavili. Stáli před masivními dveřmi, které vypadaly jakoby svůj první život strávily v podzemním bunkru ochranou velkých finančních obnosů.

S velkou námahou otočil jeden strážce kolem uprostřed dveří a pak je s vypětím svých sil otevřel.

„Dovnitř!“ vyštěkla druhá stráž.

Doktor ho poslechl a nonšalantně vešel. Uvnitř bylo několik klecí na visací zámek. Doktor se otočil a zběžně si prohlédl hlavní dveře.

„Žádná elektronika,“ zamumlal zklamaně.

„Dovnitř!“ vyštěkl strážce znovu a ukázal na prázdnou celu.

Doktor udělal dva kroky. Pak změnil názor a otočil se vstřic svým věznitelům.

Prudká rána do prsou ho tak překvapila, že Doktor zavrávoral a udělal několik kroků dozadu. Elitní odpadní gardu skutečně nebylo dobré podceňovat.

„Dovnitř!“ ozvalo se potřetí.

Doktor neochotně zavrávoral směrem k otevřeným mřížovým vratům. Škobrtnul a pověsil se za mříž. Udělal ještě jeden nejistý krok a pak se sesunul na zem mezi dveřmi. Ještě ušlyšel, jak pod ním prasknul krk kytary.

Dvě stráže k němu přiskočili, aby ho zvedli a hodili dovnitř. Doktor hbitě cuknul vraty. První strážce vrazil do druhého a oba se zhroutili těsně vedle Doktora. Zbývající stráž na zlomek vteřiny zaváhala, což Doktorovi plně stačilo. Vyskočil na nohy, strážce postrčil a vyběhl trezorovými dveřmi. Vší silou se do dveří opřel a než se stráže vzpamatovali, Doktor zatočil kolem a zamknul je uvnitř.

„Ještěže tohle neviděl Tony Iommi,“ poznamanel Doktor zadýchaně. „Takhle mu zničit kytaru.“

S povzdechem si Doktor upravil kabát a vydal se zpátky k můstku. Naštěstí byla Kobova loď v plné pohotovosti, takže se chodbami neloudali žádní Ceriliani. Doktor došel ke dveřím na můstek a zaváhal. Samozřejmě že by mohl prostě vlézt do Tardis a zmizet - Doktor si byl jistý, že jí Koba nechal přemístit. Na můstku si všiml jediného místa, kde by jeho loď byla dostatečně stranou. Čistě náhodou to bylo hned u dveří. Bylo to ale teď to nejlepší, co mohl udělat?

***

Koba se usmál na svého prvního důstojníka, který mu nahlásil zničení posledního útočníka.

„Zrušte poplach,“ řekl Koba s hranou úlevou. „Flotilo...“

„Pane,“ ozvalo se najednou nejistě z interkomu, „vězeň unikl. Zavřel nás...“

Koba vztekle třísknul do opěrky velitelského křesla: „Unikl?!“

„Ehm, přemohl nás... Pane.“

„Přemohl?“ zahřměl Koba. „Takový stařík? To jste moje elitní garda?“

„Ehm,“ ozvalo se decentní zakašlání, které Koba ignoroval.

„Po zbytek téhle mise jste mimo službu, pak se s vámi...“

„Promiňte?“

Koba se vztekle otočil za tím hlasem. Najednou mu poklesla čelist a na můstku se rozhostilo ticho. Ten budkař stál ve dveřích můstku sotvá pár kroků od své lodi. Stál a opíral se o rám dveří, jako by byl jen tak na procházce.

„Tohle rozčilování není dobré na tlak,“ řekl jakoby mimochodem. „Doteď jste tu měli takové pěkné divadlo s,“ Doktor ukázal na hlavní obrazovku, „pěknými kulisami. Přece si to takhle nezkazíš.“

Koba se zvednul z křesla a zahrozil vetřelci prstem: „Nevím, o čem to mluvíš, Doktore, ale nemáš žádné právo tu být. Až...“

„A tvoji lidé,“ skočil Kobovi do řeči, „vědí, o čem mluvím?“

Koba se nejistě rozhlédl po svých podřízených. Pak se zarazil a vztekle zamířil na cizince kyberzbraní. Takhle se nechat vyvést z míry. Až se vrátí jako hrdina na Cerilii, bude si muset zařídit nějaké lekce politikaření.

Doktor ho napodobil a rozhlédl se po můstku: „Vy opravdu nic nevíte, že jo?“

Tenhle člověk rozhodně lekce politikaření nepotřeboval. Nevěřícný tón jeho hlasu byl skoro dokonalý. Koba nervózně polknul. Potřeboval se ho zbavit, než někoho přesvědčí. Bez varování na cizince vystřelil.

Energetická střela mu prošla hrudníkem.

Kobovi ztuhl úsměv na rtech: „Hologram?“

„Vzhledem k situaci,“ řekl hologram se širokým úsměvem, „jsem si říkal, že to tak bude lepší.“

„Nechci přijít o další kytaru,“ dodal temně.

Koba se zamračil. Jakou kytaru? O čem to mluvil? Než se Koba vzpamatoval, Doktor pokračoval: „Opravdu nevíte nic? To má Koba opravdu štěstí, že je Cerilie takový zapadákov. Kdekoli jinde by ihned prokoukli, že tohle nejsou Kyberlidi nebo Daleci!“

„Lži!“ vykřikl vztekle Koba a několikrát vystřelil do hologramu. Rám dveří, o které se na oko hologram opíral se částečně roztekl, ale jiný efekt to nemělo.

Koba se divoce rozhlédl kolem sebe: „Byli to Daleci. Byli to Kyberlidi. Sami jste to viděli!“

Koba zahlédl, jak si několik jeho důstojníků vyměnilo zmatené pohledy. Pak se ozval povědomý hlas: „Generále? Generále?! Co se děje?!“

Koba se otočil, aby zjistil, kdo to mluvil. Až potom mu došlo, že se hlas linul z reproduktoru. Hlas kapitána Kobovi druhé nejmocnější lodi, Hnisu.

„Nic...,“ řekl pomalu Koba, když se částečně uklidnil. „Nic se neděje. Kapitáne, jedna z těch modrých budek se mi vetřela na můstek. Máme ale vše pod kontrolou.“

Tentokrát věděl, na koho se otáčí, ale znovu ho potkal šok. Během téhle výměny Doktor i se svou modrou budkou zmizeli. Koba se zhroutil do křesla a dal si hlavu do dlaní.

„Doktor se musel napojit na flotilní interkom,“ zamumlal si pod vousy.

„Generále,„ pokračoval kapitán Hnisu. „Možná na tom něco bude. Proskenovali jsme trosky těch lodí, co nás napadli. Nepochybně se jednalo o Dalečí slitiny, ale přecejenom to zcela neodpovídá našim datům o Dalecích. Možná to někdo na nás skutečně nastražil“

Koba zvedl hlavu a rukama se pevně chytnul opěrek křesla. Tohle mu ještě zbývalo - aby se o tom dověděl další z jeho lidí. Čím více jich o celé věci vědělo, tím větší bylo nebezpečí, že se to časem provalí. A to by nebylo dobře pro něj ani pro Cerilii.

Koba se zhluboka nadechl: „Kapitáne, vážím si vašeho názoru. Podle našich informací je ale všechno v pořádku. Strategie obou flotil odpovídala očekávání a stejně tak naše původní skeny. Navíc jsme tu teď rozprášily spoustu technologického odpadu pro zmatení nepřítele.“

„Je samozřejmě možné,“ odpověděl kapitán pomalu, „že aktuální skeny nejsou úplně přesné.“

Koba si povzdechl. Kapitán nezněl úplně přesvědčeně. Tohle bude doma vyžadovat nějaké extra vysvětlování.

-A A +A