33. kapitola

Doktor se zadíval na své starší já. Sedělo s propálenou koženou bundou na kolenou, rozhlíželo se a mumlalo něco o nedostatku stylu. Po následcích vakua a vybuchujícího Dalečího talíře už na něm nebylo ani památky. Doktor ignoroval posměšné polohlasé narážky a utěšoval se tím, že i přes velké uši a kožené, rádoby drsné oblečení mu alespoň něco zůstane - Doktora hned tak nějaké smrtelně nebezpečné drobnosti nevyvedou z míry.

Doktor se otočil na obrazovku a přiblížil scénu, od které odlétaly. Teď, když byly všechny Tardis pryč, se Kyberlodě a Dalečí talíře pustily do sebe. Alespoň to tak na první pohled vypadalo.

„Skoro jako by se snažili o remízu,“ zamumlal si pod vousy.

„Cože?“ ozvalo se za Doktorem překvapeně.

Během vteřiny se jeho starší já mračilo na obrazovku po Doktorově boku.

„Hmm,“ zareagoval Doktor bez přemýšlení, „velké uši asi mají své výhody.“

Jeho alter ego po Doktorovi šlehlo očima, ale jinak na to nezareagovalo.

„Máš pravdu,“ řeklo místo toho zamyšleně. „Víš co? Nemyslím si, že to jsou Daleci nebo Kyberlidi, protože...“

„...se tak rychle spojili proti Tardis a...,“ pokračoval Doktor.

„...protože by je ti dva Doktoři proti sobě zvládli poštvat...“

„...a taky ty lodě vybuchovaly po zásazích, které by jím neměly nic udělat,“ dokončil Doktor a chytnul se za klopy zeleného saka.

Po krátké pauze se na sebe zamračili.

„Víš, že nemám rád, když mě někdo přerušuje,“ řekli najednou.

„Ano,“ odvětili si vzájemně.

Pak si společně odfrkli. Doktor si uhladil sako a ostentativně se otočil zpět k obrazovce. Druhý Doktor velmi opatrně položil propálenou bundu přes opěradlo křesla. Pak se ostentativně rozhlédl po kontrolní m
ístnosti.

„Co jsem potkal na tom talíři se sice Dalekům podobalo,“ řekl ušatý Doktor, když už se ticho neslo zbytečně dlouho, „ale vsadil bych svůj vylepšený vkus na to, že to Daleci nebyli.“

S povzdechem se na sebe podívali.

„Dobrá,“ Doktor ukázal na obrazovku, „zdá se, že šaráda utichla, tak se tam můžeme podívat.“

Starší Doktor přikývl, ale to už mladší verze obíhala centrální konzoli. Po pár vteřinách se Tardis zmaterializovala uprostřed trosek Kyberlodí a Dalečích talířů.

„Šikovná holka,“ Doktor hrdě pochválil svou loď, „tenhle krátký skok jsi zvládla bravurně.“

Ušatec se zastavil v půli oblékání do poničené bundy dostatečně dlouho na to, aby po Doktorovi hodil opovržlivý pohled.

„Samozřejmě,“ zaslechl Doktor zamumlanou poznámku, „že to zvládla. Je to přece moje Tardis. Nebo alespoň bude.“

Než Doktor zareagoval, jeho starší já dodalo nahlas: „Někde tu bude moje Tardis. Nouzově se dematerializovala, ale teď by se měla vrátit, když už nebezpečí pominulo.“

„Alespoň něco,“ zašeptal si Doktor pod vousy. Alespoň bude mít od svého staršího já pokoj. Na druhou stranu, tahle verze nebyla horší než některá jeho předchozí já.

Najednou se ozval alarm. Doktor automaticky přiskočil k přístrojům a jal se hledat chybu.

„Ehmm,“ odkašlal si ušatec decentně.

Doktor se na něj ohlédl. Jeho starší já ukazovalo na monitor, kde se těsně kolem Doktorovy Tardis prohnala povědomá modrá budka.

„Tvoje? Měl bys vyčistit materializační obvody - neslyšel jsi nikdy o bezpečnosti vesmírného provozu?“

Druhý Doktor otevřel pusu, ale vtom se na jiném monitoru objevil nevinný, poněkud ustaraně vypadající obličej.

„Pánové, opravdu se omlouvám,“ řekl blonďák bezelstně.

Doktoři si vyměnili unavený pohled. Nemuseli vidět zeleninu v klopě saka anglického gentlemana, aby se poznali.

„Celer,“ hlesli společně se znechucením.

Pak se na sebe znovu zamračili. Jedna věc byla, že spolu vycházeli tak akorát, aby mohli pracovat, ale, že se shodli na vkusu, to bylo něco úplně jiného.

„Moje Tardis měla pár problémů s těmi Daleky a Kyberlidmi,“ ozval se z reproduktorů veselý hlas nejmladšího Doktora. „Pěkně načasování, díky za pomoc. Skoro jako od Euripida.“

Pak se obličej na monitoru zamračil, když mu oči přešly ze zeleného saka na koženou bundu a nakonec se prošly po kontrolní místnosti.

„Doufal jsem, že rocker a náladové osvětlení,“ řekl s povzdechem, „je jenom fáze, ze které rychle vyrostu.“

Když si všiml zmateného výrazu, který si jeho starší já vyměnila, dodal smutně: „Vidím, že to je postupný proces. Asi to už se mnou půjde jenom z kopce.“

„Poslyš...,“ začal kožený Doktor nevrle.

„Nech mě hádat,“ přerušil ho jiný známý hlas otráveně, „Zase ty?“

„Turlough?“ zeptali se Doktoři společně.

Pak si znovu vyměnili zamračený výraz.

„Přestaň s tím,“ okřikli se vzájemně.

Z reproduktorů se ozval krátký smích: „Ano, to musíš být ty.“

„Turlough!“ tentokrát svého společníka okřikli všichni tři Doktoři najednou.

Všichni tři si vyměnili baráž zamračených výrazů.

„Pánové, vrátil jsem se,“ řekl nejmladší Doktor rychle a udělal pár kroků zpátky, aby se do obrazu dostal i Turlough (a Doktorova snítka celeru), „abych prozkoumal tyhle trosky. Nemyslím si...“

„...že to byli skuteční Daleci...“ přerušil ho Doktor v zeleném saku.

„...nebo opravdoví Kyberlidé,“ dokončil větu ušatec.

Turlough se uchechtl, ale jeho Doktor pokračoval jen trochu strnule: „Takže chci zjistit, co se tu děje. Nepředpokládám, že tu jste náhodou. Dostali jste telegram o Kobovi. Rocker se za ním vydal pro vysvětlení téhle šarády.“

Ušatý Doktor přešlápl na místě a jenom přikývl. Zbylý Doktor se ale široce usmál: „Ne, já o žádném Kobovi nevím.“

„Aha,“ na Doktorově obličeji se samolibý výraz vystřídal s nevinností, kterou obvykle používal ke zmatení přátel i nepřátel. „V tom případě to byl skutečný deus ex machina. Aeschylus a Euripides by to určitě ocenili.“

Najednou se ze všech stran ozvalo hlasité skřípání a chrčení. Oba Doktoři v saku se nervózně ohlédli k přístrojové desce. Kožený Doktor se jenom usmál a přitáhl si propálenou bundu blíže k tělu: „Fantastické!
“

„Zdá se, že moje drahá Tardis se k nám konečně přidala.“

„Jestli tě můžu poprosit,“ otočil se ke svému mladšímu já.

Doktor přiskočil k centrální konzoli a vesele mu odpověděl: „Bude mi radostí.“

„Až přestaneš kritizovat mou krásnou loď,“ dodal šeptem.

Během pár vteřin se mezi dvěma loděmi vytvořila vzduchová bublina a Doktor se zavířením svého zeleného kabátu ukázal na otevřené dveře.

Kožené alter ego se usmálo a mávlo na něj v rozloučení. Pak se rozběhl a skočil do prázdna. Doktor zaslechl tlumené „Fantastické“ a rychle zavřel dveře.

„To bychom měli,“ řekl spokojeně a otočil se k centrální konzoli.

Po pár minutách se na další obrazovce objevila známá ušatá tvář. Doktor se stihnul i převléknout, protože kožená bunda, kterou na sobě měl teď, nenesla ani náznak popálenin.

„Další náladové osvětlení,“ ozvalo se pohrdavě tichým hlasem.

„Fantastické,“ ušatec řekl ve stejnou chvíli a tlesknul rukama.

Zbylí Doktoři si vyměnili oči v sloup.

„Myslím, že máme práci,“ pokračoval kožený Doktor.

Doktoři si vyměnili pohledy. Tři obličeje přešly na neutrální výraz a trojice rukou se jala tancovat po ovládacích panelech Tardis. Netlumené uchechtnutí a jakási poznámka od Turlougha se k Doktorům sotva donesly.

Všechny tři Tardis prolétávaly polem trosek. Analyzovaly organické i anorganické chemikálie, testovaly energetické stopy a Doktoři si vyměňovali nutné informace. Po době zhruba dvojnásobné, než by to zabralo každému Doktorovi zvlášť, měli informací dost.