32. část - Už víme co máme, ale nevíme, kde je to, co nemáme

Obrázek uživatele Tora
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Gonny a Sheila, strážci rozhraní, našli v kryptě kaple téméř zbouraného zámečku v Maříži tajemnou skříňku, nenašli však knihu, která ve skříňce měla být skryta. Vrátili se do Brna a šli za paní Švecovou, od které Gonny koupil hodinky se souřadnicemi prostupu a úkrytu skříňky. Od paní Švecové a jejího syna nic moc nezjistili, zato v klenotnictví zůstali stát ohromeni nad cenou celozlatých, diamanty a platinou vykládaných hodinek.

Kapitola: 

„A já je tahal všude s sebou, jen tak. Protože se mi líbily.“
Seděli jsme doma, hodinky položené na koženém váčku před sebou na stole a zírali na ně jak na zlaté tele. Což v podstatě svým způsobem vlastně i byly.
„Ten druhý klenotník,“ řekla jsem. „Ten Stančík. Myslíš, že poznal, jakou mají cenu? A myslíš, že on ukradl tu knihu?“
Gonny pokrčil rameny. „Vím já? Je – teda býval klenotník, mohl na to přijít.“ Vstal a z tašky vytáhl katalog. Sáhl po lupě, rozsvítil lampu a sedl si ke stolu. Listoval v katalogu a pečlivě prohlížel fotky hodinek.
„Tady, vidíš?“ Gestem mě přivolal k sobě. „Tady je vidět punc docela dobře. Tady taky. Hele, jestli si byl na té výstavě a koupil si katalog, tak to klidně mohl zjistit. Hodinky mu mohly padnout do oka na fotce a doma si mohl najít podrobnosti. S knihou to nemuselo mít nic společného.“ Zhasl světlo a vstal. „Nejlíp bude, když se na to zeptáme přímo jeho.“

Malý domek, před kterým jsme zastavili, byl ošuntělý, obě okna i dveře oprýskané tak, že se lak, zkroucený do malých kuliček, při dotyku sypal na zem. Zvonek vypadlý ze zdi, visící na jednom drátu. Dům, podobně jako zvonek, moc důvěry nevzbuzoval. Gonny opatrně šťouchl do visících drátů prstem, ale pak raději zabušil na dveře. Jednou, podruhé. Už jsme chtěli odejít, když vtom jsme zaslechli kroky a v zámku zarachotil klíč.
„Gdo ste?“ Nevrlý muž si nás zamračeně prohlížel. „Vás neznám. Fára doma neřeším, estli chcete kópit, přiďte za mnó zítra do hokny.“ Chtěl zavřít, ale Gonny dveře podržel.
„Pan Stančík? Poslal nás Jiří Švec. Koupil jsem od jeho tety staré cibule. Prý o ně máte zájem.“
Výraz zamračeného muže se prudce změnil. Roztáhl ústa do neupřímného úsměvu, v očích mu probleskla vypočítavost a vychytralost.
„Tak to je jiná,“ řekl naprosto rozdílným tónem hlasu. „Pojďte dál. To víte, autobazar. Lidi by vám za slušné auto utrhali ruce.“
Změna chování i mluva muže natolik kontrastovaly s prvním dojmem, který na mne udělal, až jsem neodolala a číhla mu do hlavy. Chamtivost, lačnost, vypočítavost, lstivost. Ale taky jednoduchost, krutost, ego nabubřelé funkcí, obdrženou „za zásluhy“, na kterou absolutně neměl. Radost z čísel, která mu naskakovala na spořitelní knížce. Hrabivec. Lakomec.
„Dáte si pivo? Nebo limonádu?“ Zavedl nás do malé kuchyně, otřel rukávem židli a nabídl ji Gonnymu. Pak se otočil ke kredenci a vytáhl dva hrnky. Nasypal do nich na prst mleté kávy a na ploténku elektrického vařiče postavil smaltovanou konvičku s vodou.
„Máte je u sebe?“ zeptal se dychtivě. „Rád bych je viděl.“
„Nemám,“ řekl Gonny. „Víte, já ještě nejsem pevně rozhodnutý, že je prodám. Já jsem jen slíbil panu Švecovi, že za vámi zajdu a že se třeba domluvíme. Prý jste o ně hodně stál, říkal. Tak možná, jestli uděláte dobrou cenu…“ významně se odmlčel.
„Jistě, jistě,“ přikyvoval Stančík. „Určitě se domluvíme.“ Vyskočil, zalil oba hrnky vodou a kouřící a vonící šálky přinesl ke stolu. Jeden postavil před Gonnyho, druhý před sebe, otočil se, podal cukřenku, usedl a labužnicky kávu zamíchal. Polkla jsem a otevřela ústa, ale pak jsem je zase zavřela.
„Díky, já stejně kávu nepiju,“ neodpustila jsem si ale. Gonny na mne spiklenecky mrkl, ale Stančík mě dál ignoroval. Pokrčila jsem rameny a opatrně si sedla na poslední, ne zrovna důvěru vzbuzující židli.
„Kolik za ně chcete?“ šel vedoucí autobazaru nekompromisně dál za svým životním kšeftem.
„Nevím,“ řekl Gonny. „Já za ně dal paní Švecové skoro nové primky. Stály tedy dost,“ pokýval hlavou, aby dodal svému prohlášení váhu. „Jak vůbec víte, že je paní Švecová měla?“ zkusil se nenápadně zeptat.
„Ale,“ mávl rukou Stančík. „Jejich Jirka fotí, víte? Dobře fotí, dobře. A k nějakým obrazům či kam fotil i starý krámy. Teda většina nestála za nic, ale mezi nima vyfotil i ty hodinky. Přišel jsem tehdy k němu, zrovna když z fotek dělal koláže k těm obrazům. Mrknul jsem na ně a viděl, že…“ zarazil se. „Že jsou podobný, jako nosil táta,“ chvatně doplnil větu.
„Pane Stančíku,“ vstoupila jsem jim do debaty, „říká vám něco jméno Maříž?“
Otočil se na mne a zamračil, jako by spatřil odpudivý hmyz.
„Paříž je hlavní město Francie, pokud to nevíte, žencká. A nepleťte se do řeči, když mluvijó chlapi!“
Nadechla jsem se, že mu řeknu něco od plic, ale Gonny mě předešel.
„Chtěl bych za ně deset tisíc,“ vypálil cenu.
Stančík zkoprněl. „Deset…“ zachrčel. „To… to nemám.“ Hned se ale vzchopil, ale v rozčilení zas přešel do brněnské hantýrky. „Ste potróblé nebo co? Deset litrů za starý cibule? Dyk to nevybóchám ani za jár, čověče!“
Gonny odstrčil netknutý šálek s kávou a vstal. „Tak to se asi nedohodneme, pane Stančíku. Lituju.“
Vstala jsem také. Stančík jen seděl a překvapeně na nás zíral. Úplně jsem viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Pak vyskočil.
„Hele, já ty prachy stluču. Já ty hodinky fakt chcu. I za tu cenu.“
Gonny se usmál. „Lituji, ale už je pozdě. Neprodám. A děkuji, že jste mi potvrdil, že ty hodinky za to opravdu stojí.“

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Přemejšlím, jestli ten Stančík bydlí v barabizně, protože je lakomec, nebo protože je coby obchodník spíš břídil

Obrázek uživatele Tora

Protože je lakomec, barabizna není jeho, co by se snažil. To jsem tam už nevecpala :)

Obrázek uživatele Aries

jo :-)

Obrázek uživatele Killman

Jak kdyby mluvili s ferengem. Úplně to vidím.

Obrázek uživatele Tora

:)jojo

Obrázek uživatele neviathiel

Cheche, přesně tohle mě napadlo. I ta inteligence by odpovídala.

Obrázek uživatele Tora

jako při psaní mě to nenapadlo, ale máte pravdu :) možná tak podobně i vypadal :)

Obrázek uživatele mila_jj

Příležitostně si zjistím, co to fereng je, ale je jako živej - takového aby pohledal a už jsem pár jemu podobných viděla. Tak nějak se mi samy zdvihají ruce, jak to čtu, a k objetí tedy rozhodně ne.

Obrázek uživatele neviathiel

Odhaduji, že představu máš dobrou. :)

Obrázek uživatele Arenga

Další výborně popsaný zaporak! Hned jdu na další ;)

-A A +A