26. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Kapitola: 

Doktor si přitáhl své oblíbené kožené sako a vyhlédl zpoza rohu. Holka v bomberu napřáhla ruku s termoskou, ve které rozhodně nebyl čaj. Než ale dokončila pohyb, rukojeť deštníku ve tvaru otazníku jí chytila za zápěstí.

„Ace, o čem jsme mluvili?“ zeptala se Doktorova mladší inkarnace příkře.

Jeho společnice se zamračila a Doktor pokračoval: „Nesmíme vzbudit rozruch.“

„Ale profesore,“ odpověděla Ace nadšeně, „jsme na planetě vědy a technologie. A chemie. Na nějaký ten občasný výbuch tu přece musí být zvyklí.“

Doktor se vyklonil víc, aby si Ace lépe prohlédl. Pak si povzdechl. Tahle Ace byla tak mladá. Tahle Ace ještě nezjistila, jak daleko dokázala otazníková inkarnace zajít s intrakami. Byla to ta mladá, nevinná holka, která měla příliš v lásce podomácku vyrobené výbušniny. Doktor se usmál - dneska by jí za ty zbytečné výbuchy nazval hloupou opicí.

Doktor se schoval zpátky za roh. Co tady ale dělali?

Pronásledoval své mladší já už několik hodin a za tu dobu se potichu vypořádali s několika Daleky. Pokaždé podezřele snadno. Skoro jako by věděli, co se stane. Nebo jako by to nebyli skuteční Daleci. Ani jedna alternativa se Doktorovi nezamlouvala.

„Teď, Ace!“ vykřikl šeptem otazníkový Doktor.

Doktor znovu vyhlédl a sledoval se zatajeným dechem, jak Ace hbitě přiskočila k Dalekovi. Tam se zastavila, jako by najednou nevěděla, co dělat.

Dalek se otočil a Ace udělala pomalý krok zpět.

Dalek jí sjel okem od hlavy k patě a rozjel se k ní.

„Vyhladit!“

Doktor napřáhl ruku se šroubovákem.

Najednou Dalek poskočil na terénní nerovnosti. Ace se bleskově sehla ve stejnou chvíli, kdy Dalek vystřelil. Ace vrhla výbušnou termosku pod Daleka a bleskově se od něj odkulila.

„Hustý!“ okomentovala Ace tlumenou ránu.

Bomba prorazila slabší brnění zespoda Daleka. Jeho kopule i s oční stopkou nadskočila a s dutou ránou dopadla na zem.

„Ah, fuj,“ řekla Ace zhnuseně, když na ní o chvilku později dopadly zelené kousky mutanta.

Doktor svěsil ruku a ustoupil zpátky do plného stínu. Druhou ruku sevřel v pěst, jak ho najednou přepadla známá vlna vzteku.

Takhle vystavovat Ace zbytečnému nebezpečí! Dalek není jenom jenom nějakým pěšcem na šachovnici! Je to jedna z nejnebezpečnějších forem života ve vesmíru! Jeho mladší já sice neprošlo hrůzou časové války, ale i tak vědělo, čeho byli tyhle potvory schopné.

Během chvilky ho ale zlost přešla.

Tohle byl osmý Dalek, se kterým se Ace s Doktorem vypořádali, jako by se nechumelilo. S každým setkáním se na něj navalila nová - a menší - vlna vzteku. Teď se dokonce usmál. Bylo dobré vidět, když Daleky vyřazoval z provozu i někdo jiný. Když to nebyl on, kdo zmáčknutím tlačítka vyhubil veškeré Daleky. Ale on to byl on. Jak dlouho než se tenhle pletichář octne uprostřed války příliš velké i na něj? Jak dlouho než ta další regenerace válku ukončí? Než mu narostou tyhle velké uši?

Silou vůle se Doktor přinutil podívat zpátky na Ace a jeho rádoby mysteriózního dvojníka. Tihle Daleci byli ještě příliš primitivní, než aby konkurovali moci Gallifrey. Teď a tady byly nebezpečím pro někoho jiného.

Ace se sebrala ze země a otřela si otráveně obličej do rukávu: „Taky jsi mě mohl varovat.“

Doktor si už ale vykračoval směrem od Daleka, jako by byl jen tak na procházce.

„Jdeme,“ odpověděl suše přes rameno.

Doktor se ve stínu opřel o stěnu a znovu se zamyslel. Měl by zasáhnout? Tahle inkarnace ho sice neznala, ale brzo by ho prohlédla. Dalo se o něm říct mnohé, ale rozhodně nebyl hloupý. Doktor znovu dospěl ke stejnému závěru. Otazník postupoval podle plánu. Předem věděl, kdy a jak vyřadit každého Daleka. Takže se v budoucnosti i dověděl, kdy a jestli se mu on sám představí. Až nastane správný okamžik, pozná to.

Doktor se vynořil z postranní uličky a sehnul se ke zbytku Daleka. Přičichnul k sežehlému kousku zeleného slizu. Pak nahlédl dovnitř zničeného tanku. Byl to skutečný Dalek. Stejně jako ty předtím. Už se nemohl tvářit, že si není jistý - otazník měl detailní informace z budoucnosti. Možná je svému mladému já předá on sám. To byla jen jedna z nespočtu možností.

Doktor se pomalu zvednul a vydal se za svým mladým já.

„...jenom je zpomalit,“ uslyšel, když se dostal na doslech. „Musí být až ve druhé vlně. Nejdříve tamti, až pak tihle.“

Z otazníkova tónu bylo zjevné, že tohle nedostatečné vysvětlení už Ace podal několikrát. Jeho alter ego se nonšalantně rozhlédlo. Ulpělo o zlomek vteřiny déle na stínu, ve kterém se skrýval Doktor, nebo se mu to jenom zdálo?

„Museli jsme se vypořádat s Daleky blízko kosmodromu. Kdyby viděli své lodě, zavolali by posily a všechno by bylo složitější.“

„Ale no tak,“ odpověděla frustrovaně Ace. „Profesore, co...“

„Pšt,“ Doktor si najednou dal prst na pusu a oba zpomalili.

„Vyhladit!“

Z uličky někde před nimi zazněly Dalečí výstřely.

„Profesore, někdo tam potřebuje pomoct.“

„Vyhladit!“

Když Doktor neodpověděl, vytáhla z ruksaku další termosku rozběhla se za zvukem.

„Ace, stůj,“ vykřikl Doktor, ale jeho srdce v tom nebyla. Místo toho si teatrálně povzdechl a dál si vykračoval opíraje se o deštník jako o vycházkovou hůl. Musel vědět, co Ace udělá, ještě předtím, než Daleka uslyšeli. Když se země otřásla pod dalším, tentokrát netlumeným výbuchem, otazník nehnul ani brvou.

„Ace,“ řekl s hranou únavou. „Co jsem ti říkal o výbušninách?“

„Ace,“ řekl s hranou únavou. „Co jsem ti říkal o výbušninách?“

Doktor se usmál. Pamatoval si to jako by to bylo včera (i když to bylo až za několik století). Kolikrát jako ten otazník řekl: „Ace, podej mi tu výbušninu, co nemáš v batohu.“ Nebylo se co divit, že byla tak žhavá do akce, když jí v tom sám podporoval.

Napůl ve vzpomínkách Doktor došel skoro až ke svému alter egu. Zastavil se ale včas. Přitisknul se ke stěně a vyhlédl zpoza dalšího rohu. Už si začal připadat jako nějaké očko z béčkové detektivky. Oblečený na to byl taky správně - alespoň odolal tomu, aby si zvednul límec bundy.

Scéna, která ho udeřila do očí, mu ihned vyhnala podobné myšlenky z hlavy.

„Chmm, otazníky,“ řekla povědomá osoba v tmavém saku a bílé načinčané košili. „Nic zjevnějšího tě nenapadlo?“

Jediné, co téhle bělovlasé inkarnaci chybělo byl hedvábný plášť, který vlastnoručně ukradl pár hodin poté, co se zregeneroval. Mladá inkarnace se nonšalantně opírala o Tardis jeho mlaději vypadající starší inkarnace. Pár metrů za ním se ze zbytků Daleka zvedal hustý dým. Ace si podezřívavě prohlížela muže, kterému zachránila život.

„Profesore, co je tenhle kašpar zač?“

„Kašpar?“ ohradilo se Doktorovo mladé já.

„No dobrá,“ řekla Ace nevinně. „Co je tenhle fintil zač?“

„Ace,“ tentokrát Doktorova únava nebyla hraná. „Už víš něco o naší fyziologii. Tohle...“

„Tohle jsem býval já.“

Ace vyprskla smíchy: „Tohle jsi ty?“

„Mladá dámo,“ starý bělovlasý mladík si dal ruce v bok a ostře se na ní zadíval. „Nevím, co mě praští po hlavě tak silně, abych se oblékl do otazníků a promenádoval se po vesmíru s deštníkem v ruce, ale i tak si zasloužím nějaký respekt.“

„A nevím,“ dodal temně ke své starší inkarnaci, „kolikrát mě to něco musí praštit po hlavě, abych po svém boku trpěl takhle zbrklou násilnici.“

„Zatímco brigadýr a celá UNIT si na vojáky jenom hraje,“ odpověděl s úsměvem Doktor, který si opíral bradu o rukojeť deštníku.

„Každopádně,“ řekl rázněji, „máme důležitější věci na práci.“

Otazník se najednou vymrštil do horečné aktivity. Přiskočil ke zničenému Dalekovi, něco z něho vytáhnul a než mu to zmizelo v kapse, stál zpátky u své Tardis.

„Ace, Doktore,“ řekl, zatímco odemykal dveře. „Dovnitř.“

Než zmizel uvnitř, ještě se rychle rozhlédl a na zlomek vteřiny se podíval jeho směrem. Pak ale vběhl do své lodi a během chvilky ho následovala Ace.

„Chmm,“ odfrknul si mladý Doktor a důstojně se vloudal do Tardis.

„Vidím, že jsi zachoval alespoň základní dispozici mé lodě,“ zaslechl ještě Doktor, než se dveře zavřely.

Ještě dlouhé minuty po tom, co Tardis se skřípěním a sténáním zmizela, se Doktor opíral o stěnu ve stínu postranní uličky. Plány z budoucnosti byla jedna věc (koneckonců to šetřilo čas a vypadalo mnohem efektněji), ale tři inkarnace na jednom místě, to se nestávalo tak často. Dv
ě jeho inkarnace ve stejné Tardis, to bylo potenciálně ještě nebezpečnější.

Co by měl teď dělat on? Aerilie byla napadena Daleky a z nějakého důvodu to vypadalo, že se ani nesnažila bránit. Přitom Aeriliané byli vyspělí - měli by si relativně snadno poradit i s flotilou Daleků.

Na Aerilii zaletěl kvůli kryptickému prostoročasovému telegramu. Teď věděl skoro jistě, že si ten telegram poslal sám. Na co se ale potřeboval? Vypadal, že má všechno pod kontrolou. Poslal by pro sebe jen proto, aby v budoucnosti své minulosti předal informace, jak se v minulosti vypořádat s pár Daleky? To ale nevysvětlovalo jeho třetí inkarnaci.

„Lodě na kosmodromu,“ zamyslel se nahlas. „Patřilo to mě?“

Najednou se kolem Doktora rozprostřel ještě hlubší stín.

Doktor se odrazil od stěny a rozhlédl se. Pak se podíval nad sebe. Nad městem se vznášel Dalečí létající talíř.

„Fantastické,“ usmál se široce.

Aeriliané věděli, jak tišit vesmírné přístavy. Pak se ale zamračil. Tahle loď toho za sebou měla hodně. Doktor viděl šrámy různých zbraní a dokonce dlouhou svařenou trhlinu - jako by ten talíř byl rozlomený a někdo ho slepil. A to nepříliš dobře. Že by se Aeriliané přece jen bránili?

Najednou se ta loď začala vzdalovat a když se změnila v malé kolečko vysoko na obloze, Doktor si uvědomil, že těch mdle zářících mincí se mezi mraky pohybovala celá řada. Daleci odlétali z Aerilie.

Doktor přešlápl na místě a pak se rozběhl směrem ke kosmodromu. Koneckonců to bylo skoro cestou k jeho Tardis.

-A A +A