18. část - Co teď a co potom

Schoulená do klubíčka jsem si kryla hlavu a horečnatě hmatala kolem sebe. Někde tu musí být, neletěl přece nijak daleko. Cihly, kusy dřeva, au, tříska… Pak najednou moje prsty narazily na plechovou schránku wigitoru. S rukou vyvrácenou do naprosto nepřirozeného úhlu jsem se snažila přístroj vyprostit, ale nedařilo se. Rameno mě už bolelo a do předloktí brala křeč. Bála jsem se ale, že když ruku stáhnu, zhroutí se dutina, pod kterou jsem wigitor našla a já už se k němu nedostanu. Zatnula jsem zuby a přes ostrý nesouhlas mého vlastního těla jsem posledním mohutným škubnutím přístroj vysvobodila.
Oddechla jsem si a uvolnila zkroucenou ruku, jak jen to šlo. Otočila jsem aparát v prstech, nahmatala vypínač a rozsvítila.
Měla jsem štěstí. Trámy, které se na nás zřítily spolu s cihlami a kamením, se nade mnou překřížily a tím nejhorší nápor svedly vedle, Ale… kde je Gonny?
Kus ode mne se pohnula hromada prachu a drobné suti. Nebýt toho, že mě bolel celý člověk, nemohla jsem pohnout nohama a netušila, zda mám všechny kosti celé, musela bych se smát.
Vypadalo to jak ve špatném filmu. Zpoza trosek se vynořila ruka a začala hmatat kolem sebe. Pak odházela pár cihel a kamenů a uchopila jeden z trámů. S námahou ho odstrčila o kousek vedle a pak už se z prášících hlubin vynořila prvně hlava, pak další ruka a nakonec se s mohutným hekáním a funěním vyprostil z hromady celý Gonny. I on měl štěstí, zavalila ho hlavně tlustá hliněná omítka. Trámy opravdu odvedly dobrou práci.
„Musíš mi pomoci,“ přikývla jsem, když jsem viděla, jak zkoumá mou pozici. „Sama se zpod těch klád nedostanu. Skříply mi nohy.“
„Vydrž, prosím tě,“ poprosil Gonny. Opatrně si prohmatal tělo, zakroužil hlavou – praskání obratlů jsem slyšela naprosto zřetelně, opatrně si stoupl a protáhl končetiny.
„Naštěstí jen pár šrámů a boulí,“ konstatoval. „Co ty?“
„Nevím,“ snažila jsem se nedat najevo své obavy. „Hlava, trup a ruce dobré. Nemůžu pohnout nohama.“ Gonny si půjčil můj wigitor a rozhlédl se po kryptě. Klekl si zpět na místo, odkud vylezl, posvítil do dutiny, pak si lehl na břicho a zpoza trosek vytáhl svůj přístroj. Zmáčkl knoflík a světlo zesílilo.
„Vydržel,“ oddechl si. Opřel oba přístroje o trám tak, aby byla osvětlená celá krypta a rozhlédl se.
„Šej… můžeš se otočit?“
S námahou jsem se pootočila tak, abych viděla, kam ukazuje.
„Jsme v pasti, Šej.“
Měl pravdu.
Já dokonce v dvojité. Trámy mi nedovolovaly vylézt zpod cihel, ale i kdyby se mi to nakrásně povedlo, bylo by mi to houby platné.
Vchod do krypty byl zhroucený, schody zasypané. Z celého sklepení zbyla dutina o velikosti sotva třetiny jeho původního rozměru. Otřásla jsem se. Stát o pár metrů vedle, byli jsme teď pohřbeni ne pár cihlami a trámy, ale několikametrovou vrstvou hlíny a kamení.
Gonny, jako by my četl myšlenky, přikývl. „To lupnutí, viď. Mělo nás varovat a měli jsme jít okamžitě pryč. Jenže nakonec bylo štěstí, že jsme byli nedočkaví a otvírali krabici hned. Jinak nás to zavalilo někde tamhle,“ ukázal bradou pod hromadu trosek.
Než se odtud vykopeme, to bude trvat.
Jestli vůbec.