Noc svatého Mikuláše - 7. část

Obrázek uživatele Owes
Rok: 
2015
Fandom: 
Obdarovaný: 
ef 77

Tak už se nám to trochu vyjasňuje, ale na kýžené finále si ještě budete muset chvíli počkat, jelikož jsem zjistil, že by tahle kapitola jinak byla příliš dlouhá. Takže nakonec bude těch částí osm. Na té osmé ale zuřivě pracuji, takže by se tu mohla objevit ještě dnes.

Po skončení porady se jejich cesty rozdělily. Markéta zamířila na pracoviště koronera, zatímco Felix odjel navštívit několik lidí, s nimiž bylo potřeba znovu promluvit.
Jako první byl na seznamu Pavlovský, který se omluvil z předvolání k odpolednímu výslechu. Tušil, že pan ředitel nebude bydlet v žádném činžáku, když si z e-mailu opisoval jeho adresu, prvorepubliková vila na Hanspaulce ho ale přece jen poněkud zaskočila.
Pavlovský mu přišel otevřít v teplém županu. Kolem krku měl omotaný bavlněný šátek, pod nímž se zřetelně rýsoval léčivý obklad.
„Dobrý večer, pane kapitáne,“ pozdravil ho chraptivě, s lehkým nádechem omluvného úsměvu. „Mrzí mě, že jsem se nemohl dostavit k výslechu, ale jak vidíte, není mi nejlépe. Horečka ustoupila teprve před pár hodinami.“
„Opravdu nerad vás vyrušuji během procesu léčení, pane řediteli, ale mám na vás pár otázek, které nesnesou odklad. Mohu dál?“
„Pokud se nebojíte nákazy, račte.“
Pavlovský ho uvedl do útulně zařízeného obývacího salónu a pro oba uvařil horký čaj.
„Co vás vlastně postihlo, jestli se můžu zeptat?“
„Virový zánět nosohltanu, pro učitele naprosto typické onemocnění. Děti chodí do školy s nejrůznějšími bacily, které se v nevětraných třídách množí geometrickou řadou.“
„Domníval jsem se, že jako ředitel trávíte většinu času v kanceláři.“
„Pak byla vaše domněnka mylná, pane kapitáne. V ředitelně sice pobývám často, kromě toho ale stále učím. Bylo by velmi smutné pověsit na hřebík povolání, které mám rád, kvůli únavnému papírování a shánění sponzorů.“
„Pořád vyučujete chemii?“
„Ano. A občas supluji za kolegy fyziku, matematiku nebo přírodopis. Proč jste si mě předvolali k výslechu?“
„Chtěli jsme si ujasnit váš vztah k paní Konečné. Víte přece, co se stalo paní Konečné? Že se stala obětí násilné vraždy stejně jako Regina?“
„Ta informace mi neunikla. Od neděle se o tom píše v novinách.“
„Znali jste se dobře?“
„Odpověď na tu otázku znáte, kapitáne. Jinak byste tu dnes nebyl.“
„Měli jste poměr?“
„Ano.“
„Jak na vás zapůsobila zpráva o její smrti? Když jsme za vámi ráno přišli, nedal jste ničím najevo, že byste kromě Reginy znal i jinou oběť tohoto případu. Předpokládal jste, že jsme za vámi přišli kvůli Regině, kterou jste učil, ale o Matyldě, se kterou jste udržoval intimní vztah, jste se ani nezmínil. Ty dvě vraždy se od začátku dávají do souvislosti.“
„Můj vztah s Matyldou byl komplikovaný. Seznámili jsme se na jednom jejím charitativním večírku před sedmi lety. Vlastně nás seznámil Richard, její manžel. Byli jsme přátelé. Pomáhal jsem s kontrolou krmiva pro jeho stáje. V tomhle směru Richard málokomu důvěřoval. Prováděl jsem chemické analýzy složení a ručil za to, že je krmivo naprosto v pořádku... Na tom večírku jsme si s Matyldou - jak se to říká - padli do oka.“
„Udržovali jste poměr ještě v době, kdy nebyla vdovou. Věděl o vašem vztahu někdo?“
„Tenkrát ne.“
„A později? Po Konečného smrti?“
„Asi tři týdny po pohřbu se Matylda psychicky zhroutila. Všechen ten mediální cirkus, vláčení novinami, policejní pronásledování... Nezvládla to. Zavolala mi, abych přijel. Abych jí sehnal něco na uklidnění. Tu noc nás zahlédla Agáta, Richardova dcera z prvního manželství. Ona a Matylda spolu nikdy příliš dobře nevycházely a tahle situace tomu moc nepomohla. Obávali jsme se, že by historku o našem milostném vztahu mohla prodat novinářům, ale Agáta to neudělala. Zmizela do Anglie. Prý se tam výhodně provdala.“
„Její dcera Renáta na váš poměr nikdy nepřišla?“
„Je mi líto, že to tak musím říct, ale Renáta nikdy nebyla z nejbystřejších. Jejího odhalení jsme se báli nejméně.“
„Byli jste milenci až do chvíle, kdy byla zavražděna?“
„Ne. Na začátku října jsme se rozešli.“
„Za jakých okolností došlo k rozchodu?“
„Nejednalo se o žádné dramatické scény. Dohodli jsme se, že už se nebudeme stýkat.“
„Kdo tu dohodu inicioval? Vy?“
„Ano, já. Ačkoli celá věc vyplynula tak nějak oboustranně.“
„Co si pod tím mám představit?“
„Matylda v létě prožila románek s jedním mužem a začala to brát vážně. Byla rozhodnutá ve vztahu s ním pokračovat. Těžko jsem proti tomu mohl něco namítat, když jsem se ocitl prakticky ve stejné situaci.“
„Oba jste si našli někoho jiného?“
„Přesně tak. Není na tom nic složitého.“
„Vy znáte toho muže, kterému Matylda dala přednost?“
„Nikdy jsem ho neviděl. Znám ho pouze z doslechu.“
„A co jste se o něm doslechl?“
„Že je mu pětadvacet a říká si Miky.“
„Víc o něm nevíte?“
„Bohužel.“
„Takže jestli jsem to správně pochopil, smrt Matyldy Konečné vás nijak hluboce nezasáhla, je to tak?“
„Riskuji, že se ocitnu v okruhu vašich podezřelých, ale je mi líto. Já a Matylda jsme nikdy nebyli přátelé. Byli jsme známí, kteří dokázali vzájemně uspokojit své potřeby. Její smrtí se definitivně uzavřela životní kapitola, do které už jsem nikdy nechtěl nahlížet.“
„Pragmatičnost není trestná, pane Pavlovský,“ uklidnil ho Faust, odložil na stůl hrnek od čaje a zvedl se k odchodu. „Ještě jedna otázka. Kde jste byl v noci z 5. na 6. prosince?“
„Tady. Navštívili jsme s přítelkyní nějaké vánoční řemeslné trhy, okolo osmé jsme se vrátili domů a strávili noc spolu.“
„Budeme potřebovat vaše alibi potvrdit. Můžete mi na svou přítelkyni dát kontakt?“
„Beze všeho. Zlata Králová, 724 734 550.“
„Děkuji za váš čas, pane řediteli. A přeji brzké uzdravení. Mimochodem, dobrý čaj.“
„Domácí směs,“ pochlubil se Pavlovský a vyprovodil Fausta ke dveřím. „Jestli ještě někdy přijdete, namíchám pro vás jeden sáček. Přestože samozřejmě doufám, že už vás sem služební povinnosti nepřivedou.“

Zahradníková dorazila na patologii v ještě horším rozpoložení než obvykle. Doktor Melichar zkameněl uprostřed omývání pitevního stolu a za vytrvalého kropení jednoho místa kapitánku zvědavě pozoroval.
„Zatracenej Chloupek! Jak ten mi pije krev, to se nedá ani popsat! Do hajzlu, nejsem já úplně blbá?! Odmítla jsem nabídku lepšího místa jenom proto, že jsem byla líná dojíždět mimo Prahu. A teď trčím tady, s obří pijavicí na zádech, a musím zdůvodňovat, proč jsem za poslední rok odepsala dvanáct aut!“
„Kafe?“
„Ne, díky. Už ani na to kafe nemám chuť.“
„To je ovšem zlý.“
„Jo, a bude to ještě horší. Každou hodinu očekává hlášení.“
„Na to má bohužel právo.“
„Vsadím se, že se mu to zatraceně líbí. Špehovat nás na každým kroku.“
Melichar konečně vypnul vodu, osušil si ruce a přistoupil k mrtvole, kvůli níž sem Zahradníková přijela.
„Otrava botulotoxinem. Ten byl podán perorálně, v jehněčí klobáse, jejíž zbytky jsem našel v žaludku. Vlk dojel na pojídání nevinných jehňátek, roztomilé, že?“
„O vrahově zvrácený fantazii už víme, takže žádný překvapení se nekoná. Psal jste, že zemřel v brzkých ranních hodinách 7. prosince. S jakou přesností se to dá určit?“
„Podle rozkladu té klobásy je můj odhad poměrně přesný. Mohlo k tomu dojít mezi čtvrtou a šestou hodinou ráno. Podle dávky zbývalo od požití jedu do okamžiku smrti tak třicet minut. Botulin působil postupné ochrnutí svalů. Nakonec se oběť v důsledku obrny dýchacího svalstva zadusila.“
„A všechno přitom vnímala, protože botulin nijak neotupuje mysl.“
„Ano. Ošklivý konec.“
„Nějaký kožní reziduum za nehty? Stopy vlasů? Známky zápasu?“
„Nic jsem neobjevil.“
„A v krvi nebylo nic, čím by vrah mohl oběť omámit?“
„Jen docela slušné dvě promile alkoholu.“
„To by teoreticky mohlo vysvětlovat, proč se nebránil. Jestli byl na šrot...“
„Nemyslím si, že byl na šrot. Podle stavu jeho jater soudím, že dvě promile byly permanentní hladinka.“
„V tom případě se dost divím, že se ani trochu nebránil. Chlap jako hora, posilněnej alkoholem, a on se nechá svým vrahem odtáhnout z dosahu svědků a tam sežere otrávenou klobásu. Do háje, jak je tohle možný? Existuje nějaká látka, která se z testů nedá rozpoznat, a kterou by vrah mohl použít, aby svoje oběti zpacifikoval?“
„No, pokud jste se rozhodla přehlížet možnost, že se oběť a vrah znali a že pan Vlk tu klobásu snědl zcela dobrovolně -“
„Melichare, jak vypadá klobása napumpovaná botulinem?“
„Velmi nevábně, řekl bych.“
„Jo, rozhodla jsem se ignorovat skutečnost, že by ten humus pozřel dobrovolně. Existuje teda něco, co by dokázalo dostat oběti do stavu ,mám všechno u prdele´ a pak se to neukázalo v krvi?“
„Jsou sloučeniny, které se chemicky rozpadají na látky tělu přirozené. O jejich použití by pak svědčilo pouze zvýšené množství dané přirozené látky. Když ovšem vezmu v potaz anamnézu všech obětí - Romanová přicházela do styku s nejrůznějšími chemikáliemi dennodenně, Konečná dlouhodobě užívala antidepresiva, Chalupová byla ve věku, kdy už tělo špatně regeneruje, Demeterová vytáhla za den čtyřicet cigaret, Vlk nasával s výkonností ukrajinského dělníka - to všechno může rozhodit krevní obraz a zanechat stopy některých prvků například ve vlasech.“
„Takže tahle cesta nikam nevede.“
„Je mi jasný, že jsem vás moc nepotěšil, ale nejsem kouzelník.“
„Já to chápu.“
„Pokud chcete, můžu odebrané vzorky poslat na přezkoumání do laboratoře SÚV. Abyste měla jistotu, že z mé strany nedošlo k opomenutí.“
„Sice jste mě nepotěšil,“ dala mu Markéta zapravdu, „ale jestli vrah použil něco, co jste nedokázal objevit vy, silně pochybuju, že by to objevil někdo jinej. SÚV nemá nic, co bysme neměli my.“
„Váš názor mi lichotí, Markéto.“
„Jen se moc nedělejte, Melichare, sám dobře víte, že je to pravda.“
Doktor Melichar se samolibě ušklíbl, načež s viditelně lepší náladou vykročil směrem ke své kanceláři, aby tam pro ni vyzvedl sepsaný protokol.
„Teď mě něco napadlo,“ vyhrkl, když jí podával svázané desky. „Kdybych tím vrahem byl já, nejspíš bych použil látku, která se vstřebává v plicích, většina z ní je pak vylučována přirozeným vydechováním a ten zanedbatelný zbytek odchází z těla močí. V tom případě bych docílil toho, že by toxikologie nic neprokázala. Pokud by se tedy oběti stihly před smrtí dostatečně vymočit.“
„Můžete uvést příklad?“
„Co se týče těkavých látek, přicházel by v úvahu formaldehyd, chloroform nebo dietyléter. Osobně bych sáhl po posledním ze jmenovaných, nezanechává totiž stopy na kůži a sliznicích, jako tomu je třeba u chloroformu.“
„Říkal jste, že se ty látky dají odhalit z moči. Tu jste ale otestoval, nebo ne?“
„Neotestoval. Nebyl důvod.“
„Tak teď se důvod našel. Udělejte to prosím.“
„Jak je ctěná libost. Můžu vás ujistit, že jsem dnes v noci netoužil po ničem jiném, než píchat močové měchýře několik dní starých mrtvol...“
„Úplně vašemu entuziasmu rozumím,“ poplácala ho Zahradníková po rameni. „Škoda, že se nemůžu zdržet, abych se podívala. Ale budu vám fandit na dálku.“
„Jestli vůbec bude co testovat,“ zamumlal si Melichar pod vousy, když odcházel vytáhnout z mrazicího boxu tělo první oběti. „Nevzpomínám si, že by někdo z nich měl ten měchýř plnej.“

Druhou na Felixově seznamu byla Renáta Konečná, které se potřebovali podrobněji vyptat na matčin mobilní telefon, návštěva Pavlovského však Faustovy kroky nasměrovala jinam. Vrátil se na ústředí, kde vešel rovnou do dveří informačního oddělení.
„Zdravím,“ usmál se na dvojčata Altmanovy a pokročil do jejich skromné kanceláře. „Vy asi děláte přesčasy pravidelně, že?“ poukázal očima na malou ledničku v rohu místnosti a slušnou zásobu čajů a sušenek na ní.
„Za poslední půlrok už bychom mohli začít tvrdit, že tu bydlíme,“ vrátila mu úsměv Alžběta. „Z těch výslechů jste se vrátil nějak brzy. Máte nějaké novinky?“
„Hned na první zastávce jsem dostal zajímavou informaci a něco mi říkalo, že bych s jejím prověřováním neměl otálet,“ podělil se. „Vím, že toho není moc, ale potřeboval bych zjistit totožnost jistého pětadvacetiletého Mikyho, údajného amanta Matyldy Konečné. Myslíte, že byste to zvládli?“
„Víc o něm nevíte?“ zamračil se Albert. „Jen věk a přezdívku?“
„Chápu, že to není nejobsáhlejší informace, jakou jsem získal, ale vy byste si s tím mohli poradit, ne? Už jste zvládli složitější pátrání.“
„No, ego nám umíte polechtat ukázkově,“ zasmál se Albert. „Tak jo. Mrknu na to.“
„Děkuji mnohokrát. Jak jste daleko s tou firmou Sanitas?“
„Dnes už ve firmě nikdo není. Na recepci mi to skáče do záznamníku. Nechala jsem jim vzkaz, ať nás kontaktují co nejdříve... Nicméně, zdá se, že ředitel je na mailu 24/7. Právě mi odpověděl na dotaz ohledně auta, které mělo v pondělí vyzvedávat materiál ve Vinohradské nemocnici... Dobrý večer paní poručice, v pondělí 7. 12. mělo v této oblasti službu vozidlo Ford Transit bílé barvy, AHN 60-77. Byl s vozidlem nějaký problém?
„Běto, vy jste báječná! Odepište mu prosím, že potřebujete prověřit, kdo s vozidlem jezdil. Já si zatím odskočím vyřídit jeden telefonát.“
Faust vyšel na chodbu, vytočil číslo Zlaty Králové a pohlédl z okna na setmělou Prahu ozářenou tisícem světel. Trpělivě vyčkával. Zlata telefon zvedla ve chvíli, kdy už se chystal zavěsit. Překvapilo ho, jak mladě zní její hlas. Podvědomě čekal mnohem starší ženu.
„Mluvím s paní Zlatou Královou?“ přeptal se raději.
„Ano, to jsem já. Kdo volá?“
„Tady kapitán Faust z kriminální policie. Potřeboval bych si ověřit jednu informaci. Jedná se o vašeho přítele, pana Pavlovského.“
„Proboha!“ zavyla mu Zlata do ucha vyděšeně. „Stalo se mu něco?“
„Nebojte se, pan Pavlovský je naprosto v pořádku. Vyslýchali jsme ho v rámci právě probíhajícího vyšetřování. Můžete mi prosím potvrdit, kde se váš přítel nacházel v noci z 5. na 6. prosince? To byla noc ze soboty na neděli.“
„A-ano. Jistě... Ten den - v sobotu - jsem přiletěla z Anglie. Přistáli jsme kolem druhé hodiny. Jáchym čekal na letišti. Odvezl mě k sobě domů, tam jsme nechali zavazadla a vyrazili na vánoční nákupy. Zpátky jsme mohli dorazit někdy kolem osmé, ale přesně to nevím. Pak už jsme nikde nebyli. Já ráno po šesté odjížděla taxíkem na nádraží. Vracela jsem se domů, do Příbrami.“
„Děkuji, paní Králová. Moc jste mi pomohla. A nezlobte se, že jsem vás obtěžoval takhle pozdě v noci.“
„Počkejte ještě!“ zakřičela na něj, než to stačil položit. „Jakého vyšetřování se to týká? Proč Jáchyma vyšetřujete?“
„Lituji, ale o probíhajícím vyšetřování vám nemohu podat žádné informace.“
„Jsou to ty tři vraždy? Ty ženy, co se našly v Praze?“
Faust věděl, jak na veřejnost působí mediálně propírané kauzy, jak se lidé touží zviditelnit a přispět policistům vlastními, mnohdy za vlasy přitaženými teoriemi a vybájenými postřehy. Nevěděl, co přesně ho vedlo k tomu, aby dal Zlatě prostor pro vyjádření, rozhodně toho však nelitoval.
„Vy o tom případu něco víte, paní Králová?“
„Já... Já nevím... Trochu jsem je znala. Myslím ty ženy. Regina byla holka mého kamaráda z dětství, ještě před rokem spolu chodili. Paní Konečnou jsem znala od vidění, protože její dcera Agáta byla naše spolužačka. A do cukrárny k paní Chalupové jsme chodili pravidelně každý čtvrtek po dramaťáku. Je hrozné, co se stalo. Připadám si jako v nějakém šíleném snu.“
„Paní Králová, potřeboval bych, abyste mi poskytla oficiální výpověď. Pokud možno ještě dnes. Vy jste teď doma v Příbrami?“
„Ano. Jsem v Příbrami. Mám za vámi přijet do Prahy?“
„Ne. Nikam nejezděte. Pošlu pro vás auto. Dejte mi prosím svou adresu.“
„Pražská 18.“
„Dobře. Kolegyně se jmenuje Markéta Zahradníková a dorazí k vám podle mého skromného odhadu asi za hodinu. Přijede bílou Octavií. Dokud se vám nelegitimuje, tak neotvírejte, ano? Opatrnosti není nikdy dost.“
„Rozumím. Snad vám moje výpověď nějak pomůže. Tak já čekám.“
Faust se s ní spěšně rozloučil, v ještě větším spěchu pak na Markétu vychrlil nejnovější informace a požádal ji, aby Zlatu okamžitě přivezla na centrálu. Zaskočená Markéta mu sotva stačila oznámit, čím byla otrávená poslední oběť, když ji kolega nezvykle netrpělivě přerušil.
„Promiň, ale musím končit. Dojmy z pitevny mi můžeš vylíčit později... Tak jak jsme na tom? Už máme odpověď od ředitele Sanitas?“ vyzvídal dychtivě, jakmile se vrátil do kanceláře k dvojčatům.
Díval jsem se do rozpisu, ranní směnu na zmíněném vozidle měl pan Mikuláš Kratochvíl,“ ocitovala mu Alžběta nově příchozí e-mail.
„Mikuláš. Mohl by si říkat Miky?“ uvažoval horečně Felix. „Potřebuji o tom muži zjistit všechno. Od data narození, přes studium až po délku tkaniček na jeho teniskách.“
„Mikuláš Kratochvíl, narozen 7. ledna 1991 v Praze - Motole,“ přispěchal se svou troškou do mlýna Albert. „Navštěvoval Základní školu Pod skalou, odkud v roce 2002 přešel na Gymnázium Jaroslava Heyrovského. Po osmi letech maturoval s vyznamenáním a byl přijat na Fakultu chemické technologie VŠCHT, obor forenzní chemie. Studium v listopadu 2012 přerušil, nějakou dobu byl nezaměstnaný a od ledna 2014 pracuje jako řidič ve firmě Sanitas. Ty tkaničky možná budou oříšek, ale jestli mi dáte chviličku, zjistím vám záznamy z trestního rejstříku.“
Ve tváři kapitána Fausta se už nemohlo zračit větší ohromení.
„Předpokládám, že to on je tím tajemným milencem paní Konečné. Jakou spojitost jste mezi nimi našel?“
„Objevil jsem fotku, na které je tenhle týpek spolu s její dcerou Agátou a několika dalšími žáky, kteří se v roce 2002 účastnili matematické olympiády a dostali se až do krajského kola.“
„Sice to není přímá spojitost, ale kolik pětadvacetiletých mladíků se jménem, které odkazuje na noc, kdy se odehrály vraždy, jezdí po Praze s nenápadným nákladním autem, kam se mrtvá těla schovají lépe než kamkoli jinam?“
„Podle statistiky matričních úřadů jsou v České republice jen 3 Mikulášové ve věku 25 let,“ zahlásila Alžběta.
„A kromě Kratochvíla určitě žádný z nich nestudoval na Základní škole Pod skalou společně s Agátou Konečnou.“
„To se dá ověřit,“ navrhla.
„Není třeba,“ zarazil ji Faust. „Mikuláš Kratochvíl začíná skvěle zapadat do obrazu, který jsme si vytvořili. Berte, nashromážděte o něm co nejvíc a založte mi na něj spis. A hlavně mi najděte adresu, na které se momentálně zdržuje. Běto, požádejte prosím ředitele té jeho firmy, aby nám o něm něco řekl. Nemusí jezdit k nám. Stačí, když vám zvedne telefon. A upozorněte ho, že komunikace s námi je důvěrná. Ať se o rozhovoru nikomu nezmiňuje.“
„Jdete za Chloupkem?“ křikl za ním Albert, když už byl Felix jednou nohou na chodbě.
„Ano. Až mi seženete Kratochvílovu adresu, budu potřebovat povolení k domovní prohlídce. Mimo to, už je to hodina a dvacet minut, co mu na stole nepřistálo hlášení. Musí být nervózní.“

To byla i Markéta, když jí na třicátém kilometru strakonické dálnice praskla pneumatika na pravém předním kole. Zatímco ji sama vyměňovala a chuchvalce sněhu jí padaly za krk, Zlata nezúčastněně postávala na krajnici, sledujíc její lopotné snažení. Možná to trochu souviselo s faktem, že ji Markéta s nabídkou pomoci poslala do háje. Těžko si ale dokázala představit, jak by jí mohla být tahle éterická bytost nápomocná při práci s heverem.
„Takže vy jste s Mikym chodila do školy?“
„Jenom do páté třídy. On a Agáta se dostali na gympl. Pak už jsme s Mikym chodili jenom do dramaťáku. Ale kamarádi jsme zůstali.“
„Agáta s ním taky kamarádila?“
„Ne. Agáta nekamarádila s žádným ze svých spolužáků. Vždycky to byla taková sólistka. Párkrát jsem se ji pokusila vytáhnout na kafe, dokud ještě bydlela v Čechách, jenomže to nikdy nevyšlo. Miky o ní občas něco utrousil, aby zaplácl hluché místo v konverzaci, ale jinak o ní nemluvil rád.“
„Proč?“
„Nevím. Prostě se ti dva moc nemuseli. Agáta o něm prohlašovala, že je divnej, zatímco Miky o ní tvrdil, že je děvka. Když ji z toho gymplu vyhodili, docela se mu ulevilo.“
„Znala jste osobně Agátinu macechu?“
„Jistě. Ona a můj otec se znali dlouhá léta. Paní Konečná k nám každý rok jezdívala na Štěpánskou husu. Vždycky s sebou brávala i Renátu, svojí vlastní dceru.“
„Zatímco Agáta trčela doma, co?“
„Agáta s ní nikam jezdit nechtěla. Byla ráda, když Matylda vypadla z domu.“
„Miky se s Matyldou taky znal?“
„Netuším, jak moc se znali. Určitě se párkrát setkali na nějaké školní akci, ale jestli spolu někdy mluvili, to nevím.“
„Kolegovi jste se do telefonu zmínila, že Miky a Regina Romanová spolu chodili. Jak se seznámili?“
„Nemám ponětí. Víte, v době, kdy nám ji představil jako svoji přítelkyni, už jsme spolu moc dobře nevycházeli. Vídali jsme se jen sporadicky, skoro jsme spolu nemluvili. Přiznám se, že mě absolutně nezajímalo, kde k té holce přišel.“
„To se odehrálo kdy? Kdy vám Reginu přivedl ukázat?“
„Loni v říjnu. Přišli spolu na halloweenskou party, kterou jsme s přítelem pořádali v jednom klubu. Dost nás překvapilo, že se tam Miky objevil. Ani jeden z nás ho nezval. Jak říkám, v té době už jsme si příliš nerozuměli.“
„Připadá mi, jako by Miky kdysi byl váš nejlepší kamarád. Co se pokazilo?“
Markéta konečně zkřehlými prsty dotáhla poslední šroub a odstranila ze silnice výstražný trojúhelník. Pak si obě ženy rychle zalezly zpátky do auta, aby se zahřály. Zlata vypadala, že se jí o téhle epizodě života vůbec nechce mluvit. Rozhovořila se až ve chvíli, kdy vjely do města.
„Rok před maturitou se Miky začal chovat divně. Tedy, abych byla úplně přesná, ještě divněji než obvykle. Víte, on nikdy nebyl úplně normální, v tom měla Agáta trochu pravdu. Byl to podivín.“
„Jak moc velkej podivín? Nějaký ujetý koníčky?“
„Strašně rád experimentoval s chemií. Byl tím dočista posedlej. Z dětského pokoje si udělal laboratoř, kde trávil celé dny.“
„Na čem pracoval?“
„Říkal, že vede nějaký vlastní výzkum. Že je to kvůli škole. Tehdy si podával přihlášku na vysokou, chtěl dělat forenzní chemii. Rodiče na něj byli neuvěřitelně pyšní a ve všem ho podporovali.“
„Měla jste podezření, že se nevěnuje tak docela ušlechtilým záležitostem, je to tak?“
„Podle mě v té laboratoři už tenkrát vařil dost solidní materiál.“
„Drogy?“
„Jo, drogy. Kvůli nim v pátém semestru skončil. Podle mě už to nezvládal.“
„Takže on je vyráběl pro svojí vlastní potřebu?“
„Pro sebe, pro svoje kamarády, pro ostatní studenty. Pro ty, co měli zájem zlepšit si soustředění nebo se prostě jenom odreagovat... Když se odstěhoval od rodičů a našel si vlastní byt, pořádal tam takové chill-out večery. Napíchal do ostatních to svoje svinstvo a nechal je několik hodin plout po obloze jako mraky. Lidi si tyhle seance pochvalovali. Je pravda, že se o ně Miky staral dobře. Nikdy jim nedovolil mixovat opiáty s alkoholem, před jízdou se všichni museli pořádně najíst a když bylo po všem, několik hodin je nechával v klidu dojet. Měl po ruce i prášky na nevolnost.“
„Vy jste se toho někdy účastnila?“
„Jen jako pozorovatel. Miky mě přemlouval, abych to zkusila, ale můj strach byl o něco větší než zvědavost.“
Markéta vjela do podzemní garáže centrály, vypnula motor a do nastalého ticha položila svou nejdůležitější otázku.
„Myslíte si, že by byl Miky schopnej vraždy?“
Zlata se nehezky pousmála.
„Ten Miky, kterého jsem znala jako malá holka, určitě ne. Chlap, co se z něj stal za poslední roky, nejspíš levou zadní.“

V kanceláři plukovníka Chloupka bylo tak dusno, že si kapitán Faust oproti všem svým zvyklostem povolil uzel na kravatě a v jeden moment úplně přestal vnímat. Hleděl někam přes Chloupkovo rameno a toužebně myslel na okamžik, kdy jeho šéf konečně zavře klapačku.
„Posloucháte mě vůbec?“ zaregistroval někde na okraji mysli plukovníkův přímý dotaz a donutil se k soustředění.
„Promiňte, přestal jsem poslouchat někde v půlce věty o tom, že bychom měli Pavlovského nechat na pokoji. Říkal jste pak ještě něco zajímavého? Nebo se váš monolog ubíral směrem k pražské smetánce, která si zaslouží delikátní přístup? Protože právě proto jsem vám tu pozornost přestal věnovat.“
„Fauste, vaše chování mě jemně řečeno překvapuje.“
„Skutečně? Pak nejspíš sdílíme ten samý pocit.“
„Jste na stopě vyšinutého a nebezpečného zločince, jehož dopadení je teď pro nás priorita číslo jedna,“ připomněl mu Chloupek nesmlouvavě. „Chci, abyste se soustředil výhradně na případ, který máte v ruce. Případ inženýra Konečného s tím nemá nic společného a já si nepřeji, abyste ho znovu otvíral. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně?“
„Až nepříjemně dostatečně, řekl bych. Pouze jste potvrdil mou domněnku. Jakmile se tenhle případ vyřeší, požádám oficiálně o obnovení vyšetřování Konečného vraždy.“
„Dokud tady budu šéfovat já, můžete žádat, o co chcete, ale dostanete jen to, co budu chtít, abyste dostal. Jinými slovy, dokud budu sedět v tomhle křesle, případ Konečný se znovu otvírat nebude.“
„Možná si myslíte, že vaši přátelé na vlivných místech potřebují chránit, ale být vámi, zamyslel bych se nad tím, kdo ochrání vás, až se ten případ znovu vytáhne na světlo. A já už se postarám o to, aby se celá záležitost přezkoumala. Vy nejste jediná autorita, na kterou se mohu obrátit. Jestli jsem dobře vyrozuměl, vedení Speciálního úřadu pro vyšetřování vás nemá příliš v lásce.“
„Pokud se obrátíte na SÚV, tak jste tady skončil, Fauste. A to neberte jako výhružku, pouze jako holý fakt. Jsou věci, které jako velitel nehodlám trpět. A jednou z těch věcí je neloajalita.“
„Beru na vědomí, pane. Děkuji za to povolení k domovní prohlídce a přeji vám dobrou noc, jestli se chystáte jít domů.“
„Dnes v noci zůstanu tady. Vyšetřování se chýlí ke konci. Myslím, že byste mě stejně brzy z té postele zase vytáhli... A Fauste - buďte opatrný. Při té prohlídce.“
„Nedělejte si starosti, pane. Vím, s kým mám tu čest."

Komentáře

Obrázek uživatele ef77

To je mikulášská jízda jaxepatří!!

Obrázek uživatele neviathiel

Mikulášská párty už pro mě nikdy nebude nevinný výraz. :)

Obrázek uživatele Aries

ahá... Tak jsem se netrefila :-)

Obrázek uživatele peva

Posledné časti sa nikdy nevzdávajú ľahko! :D
Každopádne som na Mikyho fakt zvedavá..

-A A +A