Dvacáté druhé kotě

MILAN: Navrhuješ snad sebevraždu, bratře? Já jen že jsem pořád spoutaný a to se pak ze světa odpoutává těžko, jak balónek se železem místo hélia.

PETR: No původní plán byl trošku jiný, to uznávám, pokud lze v naší situaci vůbec mluvit o plánování…

KULISÁK: Kecat můžete, vo čem chcete, ale udělat to, to je jiná!

STUDENTKA (otočí se na Petra): Naší situaci? Tomu věříš? Vždyť zbavena vůle můžu těžko být pánem situace a fakt, že jsem žena, je tu tím nejmenším problémem. Snad kočka či kocour jsou sami sebou, skrytí mimo dosah nenechavých paží svírajících osudy našeho mikrokosmu, ale my, oživlé ideje, těžko něco zmůžeme...

PETR (zoufale): Zbavená vůle, zbavená snů, zbavená vlastních přání!

MILAN: Umírá pomalu, už sedá prach, bez vůle k milování.

PETR (naštvaně se otočí na Milana): To je tvůj jediný projev soucitu, přetvářet bolest ve verše, rýmovat žal, krutou pravdu tesat do skály? Víc, bratře, nemáš, víc neumíš dát, jen útěchu menší než chabou?

MILAN: Nemůžu dát, co sám nemám!

KULISÁK: Máš krabice. Tři. A to je rekvizit víc než dost, tak si laskavě nestěžuj.

PETR: Pak radši běž. Slyšíš, běž! Jen vyumělkovaná slůvka skládáš do slok, jsa postavou ne hlavní, nýbrž zbytečnou, jen aby měl kdo mluvit o kočce, která není! A bratrství naše zůstává jen přetvářkou pro diváka, který vše polyká i s navijákem.

STUDENTKA: A ono snad něco není přetvářkou?

KULISÁK: My.

MILAN: Kočka.

PETR: Naše láska.

STUDENTKA (zavrtí hlavou): Hlupáčci.