Equinox

Sníh se třpytil v posledních paprscích slunce.
"Tak krásko, zas mi někam odcházíš, co?" řekl tiše a melancholicky mladý eskymák. Měl na sobě těžký kabát z medvědí kůže a přes hlavu kapuci lemovanou liščím kožichem.
Seděl a hleděl za mizícím sluncem. Lehce přivíral oči a snažil se všechno to světlo vstřebat. Nabral do ruky hroudu sněhu, nechal si ho propadávat mezi prsty a němě se podivoval odleskům, které tvořily paprsky. Koženou rukavicí si setřel slzu ze tváře.
A v té chvíli, kdy se měla země na půl roku ponořit do tmy, pronesl mladík tiše:
"Tak jsem už zase slaměným vdovcem."