Někdy je mlčeti stříbro, mluviti zlato

Když Roger MacKenzie přednášel v roce 1969 na Oxfordu o slavných posledních slovech, samozřejmě nemohl tušit, že jednou bude během Bitvy u Alamance čelit výběru svých vlastních. Od onoho dne roku 1771 se mu ve snu i v bdění vracely poslední okamžiky před smrtí. Jak mu přečetli rozsudek, zacpali pusu šátkem, natáhli pytel přes hlavu, na krk dali oprátku a podkopli pod ním prázdný sud. Od té doby, kdy mu odepřeli vyřknout poslední slova a on pak jako zázrakem přežil nepromluvil. Už několik měsíců se utápěl v tichu. Věděl, že i když jsou jeho hlasivky v pořádku, bude jeho hlas slabý a skřehotavý. To nechtěl dopustit. Jeho hlas byl jeho dar, miloval zpěv a svým slovům se vždy snažil dodat váhu. Jedna jeho část toho dne opravdu zemřela a zvláštní bylo, že i když si myslel, že ví, která slova budou jeho poslední, mýlil se. Nezáleželo na nich, historie na něj klidně může zapomenout. To, na čem záleželo, byl poslední obraz, který měl před očima. Tvář jeho ženy. Nastal čas, aby pro ní bojoval. "Brianno."