48. kapitola – V níž by se hodil detektiv s malebným přízvukem

48. kapitola – V níž by se hodil detektiv s malebným přízvukem

Šárka sice vyrostla, ale v tu chvíli to pramálo znamenalo. Královna se i přes zátaras v podobě mistra tyčila a přitom v rukách zlostně obracela škapulíř.
„Když mi ho dal, byly uvnitř kameny a byliny,“ vysvětlovala Šárka stísněně.
„A ty ses o tom dárku nikomu nezmínila,“ řekla královna a znělo to jako obvinění.
Šárka si pokoj promítla do historické fresky. Spravedlivá respekt budící královna odsuzuje svou pokoutnou nevlastní dceru. K čemu? Vyhnanství? Do hladomorny?
„Ty byl asi jeho smysl,“ odpověděla Šárka a sklopila oči. „Porušilo by to… kouzlo?“
Klára se k ní přisunula a objala ji.
Šárka využila příležitost, aby ji zlehka proplácala. Klára bolestí neucukla, tak aspoň zběžné vyšetření dopadlo dobře.
Královna si zhluboka povzdechla a vykročila k nim.
„Paní,“ řekl mistříček a nehnul se z místa.
„Pane, co myslíš, že chci udělat?“ Až teď se královně do hlasu vetřel hněv.
Mistříček naklonil hlavu a neodpověděl. Zato Šárka odpověď přivítala. Ne že by ji neděsila, ale aspoň by šly do háje všechny ty náznaky a nevyřčené odkazy na všechno možné a nemožné, včetně minulosti, která se jí ani nemohla týkat, protože byla nemluvně a kdoví jestli.
Vida, vztek byl nakažlivý.
„Nebudu se svými dětmi hovořit přes tvé rameno,“ prohlásila rezolutně královna. „Úpěnlivé pohledy můžeš vrhat i ze strany. Můžeš si vzít na starost můj meč.“
Všichni se podívali na zbraň an podlaze a Klára zašeptala: „Je to v pořádku.“ A poplácala po zádech pro změnu sestru.
„To ano,“ souhlasil a v duchu Šárka. „Kdyby chtěla mistříčka zneškodnit, tak by ho sejmula, jakmile odvedla jeho pozornost k meči.“
„A pořád jsme její dcery, my obě,“ dodal hlas z nejsvětlejšího kouta její duše.
Vtom však královna klekla před ni na jedno koleno a řekla: „Musíš nám povědět všechno. Odkud se ten Vladko vzal? Co o něm víš?“
„Zachránil mě z jezera,“ odpověděl Šárka. Tehdy to stačilo. Úplně všem. „Ale jinak…“ Ať přemýšlela sebevíc, nedokázala si vybavit nic určitého o něm samém. „Vždycky se zajímal hlavně o nás. O mě.“ O Kláru? Musel se o ni zajímat, když jí chtěl ublížit. Zamrazilo ji. „Myslela jsem, že mi jenom chce pomoct, protože se o mé matce říká, že byla čarodějnice.“
A jako by nemluvila jenom o sobě.
A jako by si pod sebou podřezala větev. Už když mluvila o „své matce“.
Blanka ji přesto vzala opatrně za ruce a Klára hřejivě funěla Šárce do ucha. „Musíš mi věřit. Cokoli, co tě napadne, nám může pomoct. Zatím víme, jen že to byl čaroděj. Vetřel se k nám a chtěl ublížit tvé sestře. Nevím, jaké měl důvody. Jaké mají důvody všichni ti čarodějové, kteří unášejí a vězní ženy a zotročují děti?“
„Albrich se chtěl oženit s tvou matkou.“
„Můj první čarodějný souboj. Jeho hlava výrazně vylepšila svatební dort.“
„Undin zaklínal děti v jeleny a laně. Myslím, že tvrdil, že je tím zprošťuje nízkého lidského života.“
„To byl pitomec.“ Královna pustila Šárku a pleskla se do čela. „Protože lesní zvěř to má snadné, hlavně na podzim.“
„Pán lebek…“
„Bohužel to bral doslovně.“
„A ty jsi je všechny porazila,“ připomněla povzbudivě Klára. „Slavně a na hlavu.“
„Na hlavu už byli,“ řekla královna chladně. „Poslyš, Šárko, znám tě dlouho a nikomu bych neublížila.“
„Ehm…“
„To při tom výcviku byla sebeobrana.“
„Je tu něco o čem bych měl vědět?“ zeptal se mistříček.
Šárka cítila, jak se scvrká.
„Ne!“ vykřikli ostatní. „Teď nemiz!“
„Cože?“ Šárka se na ně zděšeně podívala.
„Jde o to… že se někdy vytrácíš,“ řekla jí Klára. „Chápu, že potřebuješ svůj prostor a klid, ale někdy je to hodně znepokojivé.“ A stiskla ji ještě pevněji.
„Dobře,“ řekla Šárka. „Přestaň se mě snažit přetnout v půli a já se pokusím nezmizet.“ Nevěděla, nakolik to dokáže splnit. Připadala si jako blázen, že si toho nikdy předtím nevšimla. Jenže když je člověk hodně sám, tak ho nemá kdo upozornit na postupující neviditelnost.
„Pokus se vzpomenout si na to, co Vladko mohl říct. Na nějaké stopy,“ vyzval ji mistříček a čarodějovo jméno mu lezlo krkem stejně jako královně.
Šárka měla v hlavě zmatek, ale jedna věc z něj vyplynula, a byla to krutá tečka za ranami pod pás z dnešní noci. „Myslím, že zařídil, aby spadla do jezera. Aby se k nám dostal blíž. Já…“ Nebylo zbytí, musela si přiznat pravdu. „Já ťunťa. Vypustil na nás divoká prasata, splašil mi koně a zkusil mě utopit! Jenom aby si zavázal tátu a já si myslela, že je můj přítel!“ Nejradši by praštila hlavou o pelest, ale sestra ji pořád držela, tak se musela smířit se zakňouráním.
„Zůstaň tady. Už jsi zase trochu vybledla. To nic.“
„Něco takového by neodhalil ani sebelepší pátrač. Ne s takovou hrstkou stop,“ mínil mistříček.
„Pokud by nebyl dost paranoidní,“ dodala Blanka. „Nebo kdyby nevěděl, co se stalo vašemu otci, před tvým narozením.“ Ohlédla se po meči, ale mistříček ho pevně svíral v rukách. Královna zaklela ve svém libozvučném nářečí. „Neměla jsem si namlouvat, že to s tím nesouvisí –“
Vtom se na chodbě ozvaly hlasy.
„Slyším tátu,“ upozornila je Klára.
Blanka rázně vstala, ale naklonila se k dcerám. „Probereme to spolu. Ale teď ne. Bohužel nejste první obětí čaroděje, ale slibuji vám, že se postarám, abyste byly poslední.“
Šárka jí věřila, jenže pořád nedokázala přehlédnout drobný detail, že tu čaruje i ona.
Táta vtrhl do dveří. Oči mu plály, vlasy vlály a sršel zlostí.
„Nedovolili mi tu barabiznu podpálit!“ ucedil.
„Ano, můj milý, dala jsem v tom směru jasné příkazy,“ sdělila mu královna.
Táta se na ni zaraženě podíval. Ale vztek ho snad aspoň trochu přešel. Přejel si dlaní po tváři.
Mistříček i královna popošli k němu. Šárka byla jenom ráda.
„Teď už jsme všichni v pořádku.“ Klára na něj zamávala.
„Moje malé bojovnice,“ zachraptěl a královna ho uchopila po paží a rukávem noční róby mu utřela pot z čela.
„Potřebujeme to místo důkladně prohlédnout. Ale až ráno,“ řekla.
„Rozhodně na nic nečekal a zmizel,“ řekl král. Po pár nádeších a výdeších už působil klidněji. „Nic jsme nenašli ani pod podlahou.“
Na mistříčkovi bylo vidět, že se v duchu loučí s použitelnými stopami.
Vladan zamířil k dcerám. Královna ho pustila.
Šárka překvapilo, s jakou silou je s Klárou popadl do náruče. Položila mu hlavu na hruď těsně vedle sestřiných vlasů a slyšela jeho srdce. Opravdu. Rozvibrovalo jí bubínek v uchu.
„Prohledám celou zemi, abych tu zrůdu našel. Roztrhám ho. Znásobíme stráže a zpřísníme obranu hradu. Nikdo se vás ani nedotkne. Všechny čáry utneme v zárodku. Žádné žáby, lektvary, očarované hřebeny, ebenové koně… cokoli.“
„Teď hlavně nemiz,“ zapřísahal se Šárka.
Klára se vedle ní zavrtěla a podívala se tátovi do očí. Prokázala, že má nervy z oceli, nebo značně osobité priority, když se zeptala: „To znamená, že máme zakázaná i jablka?“