15. Zajezdi si aneb Sebevražda na kolečkách

Nadchází jarní sezóna, Covid chcípá na úbytě (se zdá) a lidé vyrážejí do přírody za použití ať vlastních nohou, nebo rozličných dopravních prostředků.
Je veliký nedostatek kol, protože jednak se jejich díly dovážejí z Číny (a tam byly továrny postižené Covidem) a druhak lidé nečekají masivní dovolené v cizích krajích.
Začíná být i nedostatek koloběžek; i koloběžkové díly se vyrábějí v Číně. Některé.
Třeba Mibo si pochvaluje, že nikdy netušili, že být malým lokálním výrobcem bude jednou zásadní výhoda.
Kostka na tom musí být podobně.
Fakt je ten, že podle čísel Miba se v letošním prvním čtvrtletí prodalo rekordní množství koloběžek. Ještě, že jsem tu svou koupila brzy!
Česko je totiž koloběžková velmoc. Nejen, že u nás máme vysoce nadprůměrné množství výrobců, my máme i vysoce nadprůměrné množství jezdců.
Česko vede v počtu koloběžek na sto tisíc obyvatel (a nedávno taky v počtu Covid pozitivních; ale když jste Covid pozitivní neznamená to, že dostanete koloběžku).
A nejen to, v Čechách začíná být velmi oblíbené půjčování velkých koloběžek, a to za účelem sjezdu.
Prosím vás, když se do toho rozhodnete jít, buďte opatrní.
Pamatuju si, že jsem před několika lety viděla vyrovnané koloběžky Kostka nahoře u Špindlerovy boudy. Přišlo mně to hrozně zajímavé a říkala jsem si, že to musí být paráda; sjet si dolů do Špindlu. Od zapůjčení vozidla mě odradily dvě věci: jednak jsem se tak trochu bála a druhak se mi dvě stovky za takový zážitek, kdy určitě pojedu hrozně opatrně a ani si neužiju vítr ve vlasech, zdály moc.
Plus bych to ještě musela načasovat na cestu autobusem nahoru.
Cesta na Špindlerovu boudu má své výhody; je na ní omezený provoz aut (jen ubytovaní se speciálním povolením a autobus), je celá s kopce a dole, kde se napojí na frekventovanější silnici, je možnost sjet na širokou promenádu podél Labe.
Cesta na Špindlerovu boudu má i své nevýhody; obsahuje serpentiny a můžete potkat autobus, nebo auto řítící se do kopce v blahém vědomí, že střetnutí s protijedoucím účastníkem dopravního provozu není příliš pravděpodobné.
Koloběžka mi v oněch podmínkách přišla jako sebevražda na kolečkách - a asi jsem nebyla daleko od pravdy.
Jak jsem zjistila nedávno při hloubkovém vyhledávání.
To takhle jel chlapeček na koloběžce ze Špindlerovy boudy a najednou za ním autobus. Autobus zatroubil, dítě se leklo a strhlo to přímo před něj, takže řidič to radši vzal do příkopu.
Dobrá reakce řidiče, ale cestující nepotěší.
Jsou i další zkušenosti. Víte, jak některé ty firemní team buildingy jezdí na hory? Akce se odehrává pod záminkou upevňování kolektivu, ale všichni víme, že je to především chlastačka. Nu a coby team building není nic lepšího, než si hezky nenáročně sjet kopec na koloběžkách...
Z takové akce bývá i víc zraněných.
Tedy, dokud je to silniční lišej, nic moc se neřeší. Ale bývají to i zlomeniny, a to ne příliš jednoduché.
Jedu-li z kopce na koloběžce, zvláště neznámým terénem, čeká mě řada nebezpečí.
Převážně díry v silnici, a potom taky ostatní lidé.
Půjčovnické koloběžky většinou bývají servisovány slušně a brzdí dobře (během sezóny tam i při jen jednoduché péči není co zkazit). Což bývá problém dvojím způsobem.
Na koloběžce zabrzdíte, kolo se přestane točit, ale na vlhkém asfaltu, nebo nedejbože na listí či trávě pohyb dopředný ještě chvíli pokračuje. Nicméně, zabrzdíte-li na koloběžce, zpomalíte dosti razantně. A najednou můžete mít někoho v zádech a jste v tom oba.
Další problém je, že na koloběžce vám chybí jeden opěrný bod. Řidítka potřebujete držet oběma rukama právě proto. V tu chvíli, kdy je pustíte, abyste zamávali, nebo si udělali selfie, říkáte si o malér.
Většinou na to přijdete docela brzy, ale někdy podlehnete falešnému pocitu bezpečí... a pak už stačí drobná nerovnost.. a jste v tom.
No, nebo se otočíte. Prosím vás, na koloběžce se při jízdě vpřed neotáčíme vzad. Otočíte, třeba jen i nepatrně, řidítky, a jste taky v tom. Zase.
Tyhle všechny věci, které coby čerstvý koloběžkář pomalu a opatrně zjišťuji, vám slušná půjčovna nalije do hlavy na kopci, než vás vypustí dolů. Ale nezažili jste, to, budete s to pamatovat?
Jednoduše a stručně - nebudete.
Kromě Špindlerovy boudy nabízí možnost půjčení koloběžek v Krkonoších i Černá Hora, pokud vím. Tak je to ještě víc o hubu, protože nahoru si vyjedete lanovkou a tedy je to jednodušší, než se tam dosápat po svých.
Vůbec, půjčovny velkých koloběžek na sjezd rostou jako houby po dešti. Jediné, co potřebujete, je mít jednoduchý způsob dopravy nahoru - lanovku nebo vozidlo s vlekem, nějaké ty koloběžky do začátku a už se vám vydělává. Oproti kolům jsou na údržbu jednodušší a na pořízení levnější. A úrazů je už tolik, že se ani normálně nedostanou do novin. A bývají to nejčastěji hlavy a zlomeniny. Když pak čtete, že za letní sezónu jich bylo jen v Krkonoších padesát, co vyžadovaly lékařskou asistenci, tak to je skoro jeden na den. A to je sakra moc.
A to ani nemluvím o Pustevnách, které jsou těmito úrazy už pomalu proslulé.

Městské elektrokoloběžky jsou ovšem zdrojem ještě mnohem většího počtu úrazů. Vypadají jako hračky, lidé je neberou vážně a nemají k nim respekt. Ano, ten stroječek má třeba čtyři kila, ale jedete na tom vy, stokilový chlap, tak se nedivte, že si ublížíte, když to pustíte i jen třeba dolů z Václaváku.
Nebo sejmete někoho jiného.
Případů je tolik, že už to nejsou zajímavosti, ale statistika.

Na koloběžce nejste vysoko nad zemí, stačí větší díra nebo boule, nebo i přejezd chráněného kabelu. Štrejchnete stupačkou, to vás buď zastaví nebo to s vámi cukne. Když nejste připravení, můžete si ublížit. Když pevně nedržíte řidítka, můžete si ublížit. Když děláte hovadiny, můžete si ublížit.
Nebo úplně stačí, když máte smůlu, a můžete si ublížit.
Nedávno si jedna paní, taková mladá babička, půjčila velkou koloběžku od vnuka, myslím, že v rámci rodinné procházky. Cesta vedla po rovině, pak se ale její sklon změnil a následovala nová, nečekaná, pravotočivá zatáčka v prudkém klesání a do tunelu.
Okraje tunelu se dost podobají smrtící pasti.
Chudák paní.
Nebyla to její chyba, nebyla to chyba jejího vnuka. Nebylo to proto, že neměla helmu (to nevíme, ale asi ji neměla, vy si na procházku s babičkou berete helmu?); co jsem viděla fotografie místa, helma by jí stejně nijak zvlášť nepomohla.
Pohyb vysokou rychlostí je prostě nebezpečný. A když se ke smůle přidá ještě lehkovážnost...
Devětkrát z deseti případů se nestane nic. Proto tolik kandidátů na Darwinovu cenu pořád přežívá.

Tak nevím, jestli si někdy vezmu Royu nahoru na Špindlerovku. V transportním vaku by mi ji vzali do normálního autobusu. Tam bych si na ni stoupla, a protože už ji mám v ruce, opatrně bych sjela dolů.
Pak bych se nechala vyvézt znovu a zopakovala si to, se znalostí silnice o něco rychleji.
Jenže když se přede mnou budou placatit účastníci team buildingu ve vyprchávajícím alkoholovém opojení nebo skupinka rodičů s dětmi, která bude naprosto nečekaně a chaoticky zastavovat, tak to bych se bála.

Pokud si vy budete chtít půjčit koloběžku na sjezd, určitě existuje několik rad, jak docílit co nejmenšího rizika:
- Zvolte nevytížený termín. Ať už v mimosezóně (květen, červen, září, říjen) nebo brzo ráno, třeba už v devět.
- Zvolte kvalitní půjčovnu. Pokud půjčovníci nebudou trvat na tom, že musíte mít helmu a neposkytnou vám ji, běžte pryč. Pokud vám nedají podrobnou teoretickou nalejvárnu na téma Co s tím, běžte pryč.
- Zvolte vhodnou trasu. Sice je pro první výpravu na koloběžce rozumných přibližně pět kilometrů, to ale neplatí, pokud se pouze vezete s kopce. Při výběru z několika tras z jednoho místa, ta nejdelší bude nejmírnější. V každém případě si zjistěte, kudy trasa vede předem; dneska, v době internetu, to není problém.
No a pak jeďte a užívejte si.
A dejte mi vědět, jestli přežijete.