Zdání klame

Já si ještě dobře pamatuju na to, jak to komentovala Rozárka, když jste si koťata pořídili a Sára se Zuzi se vám pletly. "Jak je možné, že je nerozeznáte? Dyť každá je cítit úplně jinak!"
Měl si je pan opravář očuchat! :D

Ty jsi neuvěřitelně plodná autorka. :)
Jo, kočičí dámy jsou opravdu jedna jako druhá, aspoň exteriérem a pro neznalého. A zajímalo by mě, jak zvládají domácí identifikaci, když za rohem mizí jen kousek ocásku. :D

“Koťata” zni jako “děcka” :)

Pravda, na ně je to téma jak dělané

Pravdu díš, člověk si svoje kočky rozezná. Ale je fakt, že už jsme tu měli případy, kdy to i nám chvilku trvalo :-)

Na poslední fotce - jak kočky čučela na vetřelce, jsem z těch tří černobílých hřbetů taky nebyla moudrá:)) A kukuč mají holky jiný - jen bych na tu fotku musela koukat hodně dlouho. V běhu bych mohla říct je - je to kočka! :D

No jo, domácí si své kočky rozeznají, to je jasný :-)

Je to vtipné, jak člověk ta zvířata trochu (někdy trochu víc) pozná, nechápe, jak si je mohl kdysi plést :-). Skvěle napsané. A opraváře v tom úplně slyší :-).

A tomu teda věřím, ono i o dětech občas někdo prohlásí, vždyť jsou všechna podobná... A prdlajs!

pobavilo

Pohledem rozeznat může být za určitých podmínek nejisté, ale povahou je každá úplně jiná.

Černobílý kožíšek je můj oblíbený. (Však mám jeden v psí podobě doma.) Ale Goliáš je taky krasavec.:-)

Také bych asi blbě rozeznával, ale věřím, že domácí rozeznají v pohodě.

Navždy budou koťata a myslím, že jim to nevadí :)
Já taky říkám našemu již dvanáctiletému Kurkovi "ty moje koťátečko, co potřebuješ" a on spokojeně vrní :)