Pětatřicet - stejný den po nešporách
Dveře se zaklapnou, už není cesty zpět. Venku je ještě bílý den, ale tady panuje příšeří.
"Přišlas orodovat?"
Tonka sebou trhne leknutím. Taxa sedí ve vysokém ušáku v koutě, obklopený oblakem cigaretového dýmu.
"Dobrý večer, pane učiteli," hlesne Tonka.
"Jak pro koho dobrý," zkřiví Taxa rty a potáhne z retka.
Tonka pevně sepne ruce za zády, nehtem zajede pod záděru na palci.
"Vždycky jsi měla odvahu, Antonie, to se mi líbí. Ale oni si tvůj soucit nezaslouží."
Jeho hlas teď zní skoro laskavě, tak jak si ho Tonka pamatuje z dávných časů. Dlouze a pomalu vyfoukne kouř a pak náhle změní téma: "Dva roky jsem strávil v Malé pevnosti. Kdo tam nebyl, ten si to nedokáže představit. Tvrdí chlapi brečeli jako malé děti."
Na chvíli se ztratí ve vzpomínkách. Pak znovu zvedne cigaretu ke rtům, ruka se mu trochu chvěje. Vyfoukne kouř nosem, a když znovu promluví, má hlas tvrdý, nemilosrdný: "Kdo seje vítr, sklidí bouři."
"Ale...," Tonka nervozně polkne. "Nikdo z nich," ukáže očima ven z okna, na náves, k opuštěnému stolu, "nikdo z nich nebyl nacista."
"Dali se k Němcům," vyplivne Taxa. "Dali se k nim dobrovolně, z prospěchářství. Prosíkali! Žebronili! Teď musí nést následky." Zamáčkne nedopalek: prudce, důkladně.
Tonka se poleká, že je audience u konce.
"Vojtěch Vaši paní neudal!" vyhrkne nešťastně.
"Co ty o tom můžeš vědět," uchechtne se Taxa. "Snad ti ten děvkař taky nepoplet' hlavu?!"
Slzy jí hrknou do očí. Záděra pálí jako oheň a po palci jí stéká krev. Ale mnohem víc ji pálí černé svědomí, černé svědomí, které jí už celé roky nedá klidně spát, a nový strach, že za její vinu znovu někdo zemře.
"Tenkrát v zimě, ten nápis na brance...," Tonka se zajíkne, "ten nápis jsem psala já!"
Chvíli ji pozoruje přimhouřenýma očima a pak se pomalu, krutě ušklíbne.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Páni! Tonka má neuvěřitelnou
Páni! Tonka má neuvěřitelnou odvahu. To bych do ní neřekla, i když... vlastně i řekla, ale stejně mě to překvapilo. Ale to se dělá, useknout kapitolu v půli, no? Zajímalo by mne, jestli to upřímné přiznání bude k něčemu dobré.
Co bys tak řekla...
Co bys tak řekla...
Z části je to odvaha, z části ji žene špatné svědomí.
Aspoň od toho špatného
Aspoň od toho špatného svědomí bude mít snad pokoj. Aspoň částečně, doufám. Ten zbytek tedy bohužel moc růžově nevidím, ale detaily si hádat netroufám. :(
To jsem ráda, že se detaily
To jsem ráda, že se detaily nedají snadno odhadnout ;-)
Tý jo
Tý jo
No jo...
No jo...
Holka zlatá, odvážná. Doufám,
Bylo by mu to podobný...
Bylo by mu to podobný...
Jasně, že bude litovat /zlovolný smích autorky/.
Ošklivá, zlá autorka! Buď na
Holka jedná pitomá, chce se
Holka jedná pitomá, chce se napsat. Jenže svědomí neoblafneš...
Máš pravdu, neoblafneš. Ale
Máš pravdu, neoblafneš. Ale uleví se ti.
A bojím se, že rozjeté události Tonka tak jako tak nezastaví. :(
Ne že by to nešlo, ale ty, co
Ne že by to nešlo, ale ty, co ho oblafli, bych potkat nechtěla.
Tehdy to fakt nebylo lehké.
Tehdy to fakt nebylo lehké. Moje matka bydlela v Jihlavě, což bylo napůl německé město. Nerada o tom mluvila a že by asi bylo o čem. No, píšeš sugestivně. Doufám, že ještě nějaký díl bude?
Ani se mamince nedivím.
Ani se mamince nedivím.
Ještě by nějaké díly být měly. Vojtěcha mám (už od začátku) s Kobou ve sklepě, buď ho musím zabít nebo zachránit.
No nazdar.
No nazdar.
čte se to jedním dechem,
čte se to jedním dechem, nakonec dobře, že to mám všechno po kupě ;-)