48. část - Požíračka srdcí

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Ještě klečeli, když vstoupil Syn. Jistým, pravidelným krokem došel až ke středu svatyně a když Žena Slunečního Boha sestupovala ze schodů, podal jí ruku, aby ji podepřel.
“Matko,” řekl vlídně a tvář mu prozářil úsměv. “Jsem rád, že jsi věrná pravé víře.”
Žena sklopila oči.
“Synu,” řekla prostě. Její hlas hladil a utěšoval. Zvedla oči a drobným gestem pokynula klečícím, aby vstali. Druhou ruku vysmekla ze Synova sevření a klidným krokem odešla ze svatyně, aniž by se cestou ohlédla.
Chvíli trvalo, než se přítomní muži vzpamatovali z nábožného vytržení. Ta chvíle ticha, nesoucí se prostorem, byla tím, co Miró potřeboval k utišení své rozjitřené mysli. Jeho naděje se rozplynula. Jestliže Ženou Slunečního Boha není Nania, pak je Nania mrtvá.
Okamžik nehybnosti skončil. Miró se postavil, ale své místo neopustil. Doléhaly k němu útržky hlášení a zlomky Synových rozkazů. Muži se svatyní pohybovali se zvláštní úspornou cílevědomostí, díky které jejich kroky připomínaly složitý hromadný tanec. Syn pomalu postupoval od středu svatyně k východu. V Miróovi uzrávalo rozhodnutí. Neuteče. Ještě ne. Když došel tak daleko, zjistí, co se s ní stalo.
Syn se zastavil s dalším ze svých velitelů a potvrdil už dříve dané rozkazy. Jeho pohled zabloudil k Miróovi. I on se musel rozhodnout, co svému spojenci řekne.
“Tvá sestra má úžasné sebeovládání,” řekl Syn, když se nakonec dostal k Miróovi a pokynul mu, aby šel s ním. “Vůbec nedala najevo překvapení, když kolem tebe procházela.”
Miró sebou trhl. Ve tváři mu bolestně cuklo.
“To nebyla má sestra,” odvětil stroze.
“Ale…” Syn si dal záležet na překvapeném výrazu a téměř zmateně se podíval směrem, kde ležel dům Ženy Slunečního Boha.
“Tys to nepoznal?” stočil Miró pohled ke svému společníkovi.
Syn váhavě pokrčil rameny.
“Možná bych váhal, kdybych ji potkal za jiných okolností, jenže jsem ji nikdy nepoznal blíž. Byla pro mne jen jednou z mnoha. A její postavení pro mne znamenalo dostatečné určení totožnosti. Opravdu to není ona?”
“Myslíš, že nepoznám vlastní sestru?” vyštěkl Miró. “Vyřezával jsem jí hračky, nosil ze sadu nejsladší ovoce, uzavíral s ní spojenectví v sourozeneckých sporech.”
Miróův hlas se vytratil. Pomalu kráčeli nádvořím, Syn vedl, Miró, ztracený ve své vnitřní bouři, se neptal kam jdou.
“Musím mluvit s tou, která ji nahradila,” řekl Miró náhle.
“Nevím, zda je to vhodné,” odpověděl Syn váhavě. Nevěřil, že by nová Žena byla obeznámena s osudem své předchůdkyně, ale klevety se šíří a zrnko pravdy by mohlo Miróvoi pomoci odhalit celý obraz.
“Nejsem snad hoden mluvit s první chrámovou děvkou?” vyštěkl Miró.
Syn se zamračil a rozhlédl se. Naštěstí se zdálo, že žádný z jeho lidí není dost blízko, aby slyšel jejich tichý rozhovor.
“Tak nemluv,” řekl nakonec smířlivě, “nikdy nevíš, kdo poslouchá. Tady, na svatých místech, není radno dávat najevo pohrdání.”
“Já už tu byl,” zavrčel Miró. “Mám ti snad připomenout, kde jsme se poprvé setkali?”
“Výhružka?”
“Jen připomenutí. Chci s tou ženou mluvit. Někde musím začít.”
“Zítra,” zašeptal Syn. “Chci s ní mluvit první.”
“Proč?”
“Krev si to žádá. V očích věřících zaujímá místo mé matky. Všechno půjde snáz, když mi bude oporou. A to nebude, zanedbám-li povinou úctu k ní.”
“Nevěříš mému vychování?” ušklíbl se Miró. “Budu uctivější než má nárok doufat.”
“Zítra,” opakoval pevně Syn. “Dnes v noci nás čeká ještě jedno setkání.”
“S kým?” zeptal se samovolně Miró.
“S Prvním knězem Slunečního Boha.”
“Dával jsi mu noc k dobru.”
“Z nejvnitřnější svatyně vedou slepé chodby, z nichž může každý, kdo je zná, nepozorován poslouchat rozhovory těch na povrchu. Jedna z nich je i pod nejvyšší svatyní. Doufám, že První mým slovům uvěřil.”
“Z nejvnitřnější svatyně vede až neočekávaně mnoho cest,” pokračoval Syn, aby udržel Miróovu pozornost. Rozhodně nestál o to, aby se jeho spojenec utápěl v plánech pomsty. “Většina z nich je však příliš krkolomná pro muže, který má nejlepší léta za sebou a v pohodlí a přepychu ztratil mrštnost a sílu. První nebude stoupat zrcadlovými šachtami. Nepotopí se do chodby, kterou protéká pramen. První vstoupí do Zapovězeného sadu.”
Miró sebou trhl. Zapovězený sad, zahrada ohraničená vysokou zdí, do které nevede žádná cesta, jen malé okénko, z kterého mizí pravidelně přinášené jídlo.
“Vstup je schovaný v tom domě vedle. Vlastně spíš východ.” Když to Syn říkal, lehkým kývnutím pozdravil vojáky čekající v podchodu. “Samozřejmě jsem je poslal hlídky i na všechna ostatní místa,” usmál se trochu rozmarně. “Nebudou všichni utíkat stejným směrem. Ale První půjde jistě tudy, protože si myslí, že já tuhle cestu neznám.”
“Nebojí se První, že mu Požíračka srdcí ublíží?” zeptal se Miró.
“Ona není nebezpečná.”
“A ty skřeky, které se ze Sadu čas od času ozývají?”
“Myslím, že to je zpěv,” řekl trochu nejistě Syn. “Víš, ona neumí mluvit. Říká se, že požírá srdce obětovaných, ale pravda to není. Když jsem se jako kluk toulal po střechách, pozoroval jsem ji. Srdce jí přinášejí. Právě tou cestou z nejvnitřnější svatyně, kterou podle mého očekávání projde První. Ale ona je pohřbívá. Do každého srdce vmáčkne semeno a bláznivě se raduje, když některé vzklíčí.”
“Proč?”
“Nevím, jestli to ještě někdo ví,” pokrčil Syn rameny. “Když Požíračka dosáhne jistého věku, přinesou jí dvou nebo tříleté děvčátko, aby si z něj vychovala svou nástupkyni. Od chvíle, kdy dítě vstoupí do Sadu, nepotká jiného člověka než svou vychovatelku a posléze svou nástupkyni. A jejich linie se táhne do nedohledna.”
“To je kruté,” otřásl se Miró. Tenhle příběh nikdy nepřišel. Požíračku srdcí považoval za divokou šelmu, Zapovězený sad nikdy nebyl důležitý pro jeho plány.
Syn pokrčil rameny, myšlenkami už byl zase jinde.
“Je krutý osud toho, kdo krutost svého osudu nechápe?” řekl mimoděk. “Vídával jsem ji jak tančí po trávě, trhá květiny, vyhřívá se v Boží přízni. Je ke štěstí potřeba víc?”
“Jak úžasný život má Boží Syn,” odpověděl mu Miró a otřásl se. “Nic mu není odepřeno a každý k němu vzhlíží. Čas, který mu byl vyměřen, je naplněn jen radovánkami a skvělostí. Každá částečka jeho těla je naplněna Božím požehnáním. Je ke štěstí potřeba něco víc?”
Syn se s trhnutím zastavil a prudce se na Miróa ohlédl.
“Řekni,” ušklíbl se Miró, “proč jsi vlastně utíkal?”

Komentáře

Obrázek uživatele wandrika

Napätie by sa dalo priam krájať. V tejto chvíli naozaj neviem odhadnúť, ako to celé skončí.
Tiež mi nie je úplne jasné, prečo sa Syn vrátil späť k viere. Pamätám si, že chcel obnoviť rovnováhu vo svete a tiež asi pre neho nebolo také jednoduché zahodiť od základu všetko, v čom bol vychovaný. Ale mala som pocit, že samotného Slnečného Boha predtým nenávidel.
Vyzerá to, že sa blížime ku konfrontácii, tak možno aj toto sa vysvetlí.

Obrázek uživatele Aveva

Já se přiznám, že jsem si tak před pěti kapitolami vytvořila krásnou osnovu, pogratulovala jsem si, že mi to vyjde přesně na padesát kapitol plus epilog a pak jsem zase začala psát a ti dva si stejně dělají, co chtějí, takže absolutně netuším, kudy to povedou a jak to skončí :o)
Ale Slunečního boha nesnáší pořád, to on se jen tak přetvařuje před lidma, že k němu cítí úctu :o)

Obrázek uživatele wandrika

To je dobre, keď si postavy žijú vlastným životom, aj keď robia trochu problémy.
Vďaka za objasnenie, Syn sa pretvaruje tak dobre, že oblafol aj mňa. :)

Obrázek uživatele kytka

A to já viem odhadnúť, ako to skončí. Zle. ;-)

Obrázek uživatele wandrika

To je jasné že zle. To je jediná istota, ktorú v tomto príbehu máme :D

Obrázek uživatele Aveva

Mě by tak lákalo napsat dobrý konec jenom proto, abych vás všechny převezla ;o)
Obrázek uživatele Aries

Poslední otázka je opravdu hodně dobrá otázka

Obrázek uživatele Aveva

No co, nechtělo se mu osobně vykrvácet na oltáři, utrpení ostatních ho zas tolik netrápí ;o)
Obrázek uživatele Aries

Vypadá to tak

Obrázek uživatele kytka

Nová zajímavá postava dvě kapitoly před cílem?! To je překvapení!

Obrázek uživatele mila_jj

To určitě nebude jen tak...

Obrázek uživatele Aveva

Tak ona to není ani tak postava, jako spíš rekvizita :o)
A hlavně si furt nejsem jistá, jestli se mi to do těch padesáti kapitol doopravdy vejde...

-A A +A