44: Krok na povel

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Ležel na lůžku v soukromé ordinaci Lily Potterové a mlčky snášel její bolestivé dotyky. Věděl, že sám by si na tyhle rány nebyl schopný ani sáhnout, natož je vyčistit a zhojit. To vědomí však nijak nezmírňovalo jeho utrpení. A možná to tak bylo dobře. Zasloužil si trpět. Za to, jak se nechal ovládnout hněvem. Za to, jak špatně zvládal své emoce. Za to, jak mizerně se teď kvůli němu musí cítit jiní.
„Doufám, že je nehodláš potrestat vyloučením z Bradavic,“ prohodila Lily mimochodem, zatímco mu likvidovala popáleniny na chodidlech. „A neříkám to jen proto, že je mezi provinilými i můj syn, kterého bych jednou ráda viděla na vysokém učení.“
„Čeká je vyloučení podmínečné,“ prohlásil Severus a loknul si starorežné, kterou po vstupu do místnosti zrekvíroval z Lilyina pracovního stolu. „A kuchání tlustočervů každé úterý a čtvrtek až do Vánoc.“
„To je fér,“ zhodnotila Lily. „Myslím, že minimálně do jara dají pokoj.“
„Dají pokoj na zbytek svojí školní docházky,“ prohlásil Severus neochvějně. „Proti drobným přestupkům nic nemám, běžné lumpárny jsem ochoten tolerovat, koneckonců jsem jako prefekt nedělal nic jiného, když jsem za kamarády vyfasoval Jamese a Siriuse. Ale svévolné opuštění chráněných školních pozemků, riskantní přesun přímo do týla nepřítele a zahrávání si se životy svých přátel, to přehlížet nehodlám. Jejich chování je naprosto neomluvitelné. Hloupé. Zkrátka -“
„Zkrátka zcela v souladu s tím, co cítili. Měli o tebe strach. Čemuž se nedivím. Kdybys poslal pozdrav ze svého posezení s Yaxleym mně, nezadrželo by mě ani stádo rozběsněných lidožroutů.“
„To je něco jiného. Ty nejsi zavázána dodržováním školního řádu, jsi dospělá a zodpovídáš sama za sebe.“
„Udělala bych to i jako šestnáctiletá, školou povinná nána. Protože mi na tobě záleží. A jestliže bych neváhala riskovat já, je přece jasné, že neváhali riskovat oni. Speciálně Hermiona.“
„Tak speciálně její chování nechápu! Na rozdíl od Harryho a Nevilla je dospělá. Je tak rozumná, tak zodpovědná. Jediné, co měla udělat, bylo informovat Brumbála! Vyrozumět ho o tom, co se děje, a nechat to na něm. Čekat na bezpečném místě. Důvěřovat našim lidem.“
„Severusi, ona tě miluje. Nejspíš si nedovedeš představit, jakou musela zažívat hrůzu, tak já ti to povím. Muselo to být příšerné! Musela být úplně na dně! Neomluvitelné není její chování, ale to, co jsi udělal ty. Nechal jsi dívku, která tě hluboce a bezpodmínečně miluje, aby prožila tvoje utrpení. Sdílel jsi s ní možná nejhorší okamžiky svého života. Vážně jsi čekal, že po tom všem bude sedět na zadku a nehne ani brvou?“
„Neměl jsem jinou možnost. Sebral mi hůlku, medailon i prsten. Jediná šance, jak se odtamtud dostat, byla pokusit se spojit s někým, kdo se mi otevře. Vybral jsem si Hermionu, protože díky společným lekcím Nitrobrany máme mezi sebou vytvořenou mentální dráhu. A taky proto, že zrovna spala, což mi celou záležitost zjednodušovalo. Bylo to prostě stéblo, kterého se chytá tonoucí, Lily.“
Mlčela a soustředěně nechávala Severusovi dorůstat nehty na nohou. Severus si její soustředění na důležitou činnost mylně vyložil jako demonstrativní ignoraci.
„Nikdy bych jí neublížil. Nedokázal bych jí ublížit.“
Lily dál mlčela. Ani se na něj nepodívala.
Severus hmátl po tabatěrce a vytáhl z ní cigaretu. Lily na to nic neřekla, a tak si ji vložil mezi rty a zapálil. Lily po něm hodila nakvašeným pohledem.
„Tady se nekouří, ty dobytku.“
Severus na to oznámení zareagoval dlouhým vyfouknutím dýmu a loknutím z láhve starorežné.
„Ty jsi přesvědčená, že jsem jí ublížil.“
„A tobě by snad neublížilo, kdybys byl nucen snášet bolest někoho, kdo je ti blízký? Jak by ti bylo, kdybych tě donutila sdílet se mnou tak strašné věci? Ona navíc není zvyklá setkávat se s násilím. Je ještě tak mladá.“
„Válka je plná násilí,“ namítl Severus. „A ona je ve válce. Všichni jsme. Nejde před tím zavřít oči a dělat, že to neexistuje.“
„V tom máš pravdu,“ souhlasila Lily, čelo se jí však stahovalo nesouhlasnými vráskami. „Někdo by ale tuhle válku měl ukončit. A ty víš, že v tomhle mám zase pravdu já.“
Dokončila práci na jeho chodidlech a přesunula se k pažím, posetým stopami po rozžhavených jehlách. Dřív, než začala s hojením, zahleděla se mu do očí. Bojovně. Neústupně.
„Ukonči tuhle válku, Severusi. Ukonči ji, dokud jsme ještě nepřišli o všechno. Protože až obětujeme i to poslední, bude pozdě. Partie, kde už není o co hrát, postrádá smysl.“
„Brumbál -“
„Ne!“ zahřměla Lily. „Brumbál tohle šílenství neukončí. Uvědomuješ si to stejně dobře jako já, jen nevíš, jak se mu vzepřít. Protože jsi pod jeho ochranou. Protože pro tebe udělal hodně. Protože mu hodně dlužíš. Má tě na vodítku, Seve.“ Gestem ho přiměla, aby ji nechal hovořit dál. Oči měla zalité slzami, když na něj chrlila slova, která v ní dlouho zrála a čekala na svůj čas. „Jsi jediný, kdo to může zastavit. Jsi jediný, kdo se k němu dostane. Pošli ho tam, kam patří. Do horoucích pekel.“
„Víš vůbec, co po mně žádáš?“
„Nic těžšího než to, co jsi provedl s Yaxleym.“
„Yaxley dostal přesně to, co si zasloužil.“
„A Grindelwald si to snad nezaslouží?!“
„Grindelwald sám nikoho nezabil.“
„Severusi!“ Lily se od něj odtáhla, jako by ji udeřil. „Tohle prohlášení nemůžeš myslet vážně!“
„Myslím ho smrtelně vážně. Jeho učení svedlo na scestí mnoho čarodějů a ti teď ve jménu vyššího dobra páchají zlo. Ale tu krev neprolévá on, Lily. Podle práva musí být za své zločiny souzen Starostolcem. Nelze na něm uplatnit krevní mstu.“
„Pak ho tedy postavíme před Starostolec. Když trváš na... spravedlivém řešení.“
Severus si zavdal z téměř vyprázdněné láhve, odložil ji na stoleček vedle sebe, naposledy potáhl z cigarety a uhasil ji o misku na použité vatové tampóny. Potom stroze přikývl, uvelebil se na lůžku pohodlněji a zavřel oči. Zatímco Lily nerušeně pokračovala v léčení, on přemýšlel, kde vlastně začne.

V Lilyině důkladné péči zůstal do druhého dne. Všechny šrámy sice vzaly za své kolem páté odpoledne, ale Lily trvala na tom, že Severus přespí v Godrikově dole, kdyby se u něj během spánku projevila posttraumatická reakce na obdržené Cruciaty. Nic takového se samozřejmě nestalo, leč opatrnosti není nikdy dost – to bylo její léčitelské krédo.
Severus toho moc nenaspal. Doufal, že alkohol dopomůže k tomu, aby usnul alespoň na osm hodin, jenomže nedopomohl. Celou noc se neklidně převaloval a před očima mu vyvstávaly chaotické obrazy uplynulých událostí. Vrcholem byla chvíle, kdy se mu v rohu ložnice zjevila Aurora Sinistrová, aby mu vynadala.
„Takže já se pro tu holku obětuju a ty ji klidně pošleš k šípku, jo? Tak to jsme si asi nerozuměli, drahoušku!“
„Nikdo nikoho neposílá k šípku. A neříkej mi drahoušku.“
Zněl vyčerpaně a otráveně. Přesně jak by zněl, kdyby spolu opravdu promlouvali.
„Postavila jsem se Yaxleymu do cesty, abych ti zachránila budoucnost. Abyste žili šťastně až do smrti, jasný? Vezmete se, budete mít spolu hezký zubatý děti a budete bydlet v bíle omítnutým domku na kraji levandulovýho pole. Zestárnete spolu – ty pochopitelně mnohem dřív než ona – a budete sedávat v poledním stínu na vrzající zahradní houpačce, kterou nikdy nepromažeš, protože by ztratila kouzlo. Rozumíš, co ti říkám?“
„To s těmi dětmi -“
„Rozumíš sakra, co ti říkám?“ hučela do něj na chlup stejně jako za svého života.
„Ano, rozuměl jsem každému slovu, drahá,“ ujistil ji. „Ještě něco máš na srdci, nebo už se můžu zase věnovat pokusům se vyspat?“
„Hned zítra za ní zajdeš a omluvíš se,“ přikázala nesmlouvavě. „A až tvoji omluvu přijme, tak ji políbíš. Vlastně ji políbíš, i kdyby tu omluvu nepřijala. Prostě jí dáš pusu, i kdyby čert na koze jezdil! Slib mi to!“
„Auroro, víš, že já sliby nerozdávám.“
„Na moji památku! Dělej!“
„Dobrá!“ kapituloval Snape. „Slibuju na tvou památku.“
„Co slibuješ?“
„Že ji políbím.“
„Pořádně! Jako jsi líbal mě.“
„Auroro, my dva jsme se nikdy nelíbali.“
„Líbali. Ve snu. Takže přesně tak to bude vypadat. Jako ve snu. Žádná brandy, žádný cigarety, žádnej česnek -“
„- já jsem na česnek alergický -“
„- jen svěží dech a jemná vůně limety a kokosového dřeva.“
„Ten parfém už nepoužívám. Až příliš se zamlouval Bartymu Skrkovi. Vyhodil jsem ho.“
„Tak si ho ráno koupíš.“
„Byl z Paříže. Poslyš, nechtěla bys po mně třeba, abych si nechal udělat pleťový peeling a na rty nanesl jahovodou pomádu?“
„Jahodovou rozhodně ne. Hermiona nemá jahody ráda.“
„Škoda. Mám jednu schovanou ještě z doby, kdy jsem byl puberťák. Hm, a co má vlastně ráda? Vanilku? Pomeranč? Karamel?“
„Peprmintovou zubní pastu.“
„Aha. Fajn. Vyčistím si před tím zuby. Ještě něco zásadního bych měl vědět?“
Přísně na něj pohlédla a namířila na něj varovný ukazovák.
„Buď hodnej.“
„To já jsem přece vždycky.“
„Ne, nejsi.“
„Dobře, nejsem. Tentokrát budu.“
„Tak mi to slib.“
„Slibuju.“
„A ještě jednu věc mi slíbíš, než se s tebou rozloučím. Nikdy ji od sebe neodeženeš a nikdy ji neopustíš. Přísahej.“
„To jsou dvě věci, ne jedna.“
„Nechytej mě za slovíčko a přísahej!“
Severus dlouho váhal. Tahle přísaha byla svým významem de facto srovnatelná s manželským slibem a i když se teď nejspíš bavil sám se sebou a dost možná to byl pouze výsledek horečnatého blouznění, s tak zavazujícími slovy bylo nutno nakládat s nejvyšší obezřetností. Navíc, odpřisáhnout něco sobě samému bylo daleko vážnější, než slíbit něco druhému.
„Severusi, já čekám.“
„Já vím. Všiml jsem si, že jsi pořád ještě tady. Dobrá. Přísahám.“
Aurora se na něj dojatě usmála a začala se pomaličku vytrácet. Rozplývala se mu před očima, jako by ji tvořila jen přízračná mlha.
„Počkej!“ houkl na ni Severus. „Počkej ještě chvíli!“
Nabyla původní podoby a tázavě pozvedla obočí.
„Nestihl jsem ti říct... Já...“ Najednou nevěděl, jak to ze sebe dostat. Její jízlivý pohled mu zabraňoval být sentimentální. „Já jsem...“
„Vím, co chceš říct,“ pomohla mu z rozpaků a mrkla na něj. „Jsem ta nejhustější a nejlepší ženská, jakou jsi kdy poznal.“
„To není úplně přesně to, co jsem měl na mysli, ale -“
„Taky jsi ten nejhustější a nejlepší chlap, jakýho jsem poznala. I když jsme spolu nespali. Bylo mi ctí.“
„Mně též, Auroro.“
„No, s otiskem existence se nelze objímat, takže to vynecháme. Buď šťastnej, Seve. Nebo tě budu chodit strašit.“
„Provedu.“
„A pošli ho už konečně k čertu.“
Tentokrát mu prostor pro odpověď neposkytla. Rozpadla se na cáry mlhy, které během několika vteřin zmizely.

„Severusi...“
Brumbálova vysoká postava zahalená do blankytně modrého hábitu mu zastoupila cestu hned, jakmile prošel dubovými vraty do Vstupní síně.
„Lily mi posílala vzkaz, že se objevíš až dnes. Jak se cítíš?“
„Teď ne, Brumbále,“ odbyl ho Snape ostře, prošel kolem něj a zamířil nahoru po mramorovém schodišti. „Musím vyřídit něco neodkladného.“
„Samozřejmě. Až to vyřídíš, zastav se za mnou v ředitelně. Potřebuji s tebou hovořit.“
Severus stroze přikývl, ani se neohlédl.
Míjel hloučky studentů s vyjevenými výrazy a profesory, kteří, když ho uviděli, zaraženě polykaly pozdravy, poněvadž jim zdviženou rukou naznačoval, že nemá čas. Minul sira Nicholase, jenž ustal v konverzaci s Tlustým mnichem a provázel jej dlouhým, zamyšleným pohledem. Potkal skupinu vysmátých páťaček v čele s Ginny Weasleyovou. Otočily se za ním. Ginny jim něco vzrušeně šeptala. Kráčel dál, nedotčený jejich šuškandou.
U vchodu do soukromých komnat narazil na Siriuse. Zřejmě se k němu snažil vloupat, soudě dle podřepu a soustředěného vrtání šperhákem v zámku.
„Uhni,“ promluvil na něj znenadání.
„Do háje!“ zaklel Black, okamžitě se narovnal a strčil paklíč do kapsy. „Promiň, slyšel jsem zevnitř rachot, tak jsem myslel, že už jsi doma a nechceš mi otevřít.“
„Což tě pochopitelně opravňuje otevřít si sám. Říkáš rachot? Jaký rachot?“
„Cinkání skla, zavírání šuplíků...“
„Zajímavé. Že by se ke mně někdo vloupal dřív než ty?“
Severus odemkl a nechal Siriuse vstoupit. S případným nezvaným návštěvníkem si hlavu nelámal, hůlku ponechal v hábitu. Ani se uvnitř moc nerozhlížel. Bylo mu to jedno. Zalezl rovnou do koupelny, pustil studenou vodu a nanesl na kartáček zubní pastu.
Black vypadal jeho činností poněkud udiven, nicméně na to nic neřekl. Teprve, když Snape skončil s čištěním zubů a vrhl se na rozčesávání vlasů, Sirius nevydržel déle předsírat, že se neděje nic mimořádného.
„Máš rande?“
„Ne,“ odpověděl Severus a svázal si vlasy do culíku.
Sirius ho zamyšleně pozoroval.
„Ty se červenáš?“
„Cože, vážně?“ lekl se Snape a překontroloval svůj obličej v zrcadle nad umyvadlem.
„Malinko jo,“ soudil Black. „Asi proto, že je ti horko, ne?“
„Jo, je mi hic.“
Severus se opláchl ledovou vodou, utřel si tvář ručníkem a velmi kriticky se na sebe podíval.
„Lepší už to dneska nebude. Moc jsem nespal.“
„Vypadáš dobře,“ povzbudil ho Sirius. „Čekal jsem to mnohem horší, když... když jsem včera mluvil s Dvanácterákem. Jak ti je? Jsi v pořádku?“
„Je mi překvapivě skvěle. Tedy po fyzické stránce. Moje tělo si zřejmě myslí, že přijdou další rány, které bude třeba ustát. Jinak si ten příval energie nedovedu vysvětlit.“
„No, pořád lepší, než kdyby ses hroutil.“
„To přijde,“ ubezpečil ho Severus. „Ale teď se musí udělat spousta věcí.“
„Co tím chceš říct?“
„Hra na špiony skončila, Tichošlápku. Je na čase, abychom vyrazili do skutečné bitvy.“
Siriusovi se ve tváři zračil nefalšovaný šok.
„Kde je ten hodnej chlapeček, co poslouchá Brumbála na slovo?“
Severus se nehezky ušklíbl.
„Ten včera umřel. Teď je tu zlý chlapeček. Moc rozzlobený chlapeček, který už má dost tatínkových keců. Který už má dost obou tatínků, abych byl přesný.“
„To zní drsně. Přesně tak, jak to mám nejradši,“ vrátil mu úšklebek Sirius. „Doufám, že se mnou ve všem počítaš?“
„To si piš. A teď doopravdy uhni, spěchám.“
Black udělal dramatický úkrok stranou a umožnil Snapeovi projít kolem s rozvlněným hábitem. Ještě mu sevřenou pěstí naznačil mnoho zdaru a pak sám odešel na odpolední vyučování.
Severus věděl, že jeho šesťáci mají dnes od dvou hodin Obranu proti černé magii, a proto se vydal rovnou k Moodyho učebně ve třetím patře. Nebylo to nijak daleko, takže tam dorazil ještě před začátkem lekce. Studenti čekající na chodbě se uctivě rozestoupili, když si ho všimli. Hermiona, Harry a Neville se doslova přilepili ke zdi a kdyby mohli, předstírají gobelín.
„Slečno Grangerová, na slovíčko prosím,“ vyzval ji a úspěšně přehlížel zvědavé natahování krků.
Hermiona polkla tak hlasitě, že to museli slyšet až ve sborovně. Odpojila se od spolužáků a přistoupila k profesoru Snapeovi.
„Něco vám dlužím. Račte mne následovat.“
„Co moje hodina Obrany, pane?“
„Vaše hodina Obrany se nekoná. Pojďte za mnou prosím.“
Vyměnila si s Harrym a Nevillem pohled plný obav, načež znovu hlasitě polkla a vykročila za Snapem.
Celou dobu, co procházeli prázdnými chodbami, profesor nepromluvil a Hermiona měla pocit, že nervozitou omdlí. Nohy ji sotva držely.
Severus ji pustil do svého kabinetu, vešel za ní a zavřel dveře. Nezamířil ke stolu, ani jí nenabídl, ať se posadí. Zůstal stát dva kroky za prahem a díval se do její napjaté tváře.
„Dlužím vám omluvu, Hermiono.“
Kdyby zmatení v tu chvíli dostalo podobu člověka, byla by to Hermiona Grangerová. Očima rozšířenýma překvapením na něj zírala a aniž by si to uvědomovala, otvírala ústa jako ryba, která právě uvízla na mělčině.
„Co – co prosím? Om-omluvu? Vy mně dlužíte omluvu?“
„Ano. Já vám. Zachoval jsem se bezohledně, když jsem v noci na včerejšek propojil svou mysl s tou vaší. Pevně doufám, že se můj ryze sobecký čin dá ospravedlnit zoufalostí situace, v níž jsem se nacházel.“
„Ale to přece nebylo -“
Zdvihl dlaň, aby zastavil proud jejích slov.
„Chci, abyste věděla, že jsem vám nechtěl ublížit. V danou chvíli jsem si neuvědomoval důsledky svého jednání. Zároveň se omlouvám za to, jak necitelně jsem se choval, když jste mi vyjádřila svou lítost.“
„Proboha, vždyť vy se vůbec nemáte za co omlouvat!“ skočila mu do řeči a odmítavě vrtěla hlavou. „To já se vám omlouvám! Neměla jsem se do toho plést, neměla jsem ohrozit životy svých přátel! Vím, že jsem jednala bezhlavě a nerozumně. A naprosto pochopím, pokud mě budete chtít jakkoliv potrestat.“
„Jako váš kolejní ředitel vám trest udělit musím. Stejně jako pan Potter a pan Longbottom budete podmínečně vyloučena. Jako člověk však chápu, proč jste to udělala. Včera ráno jsem se na vás zlobil jen proto, že jsem si nevěděl rady s vlastními pocity. Potřeboval jsem čas, abych to zpracoval a uvědomil si, že můj vztek pramenil ze strachu. Když jsem vás v tom atriu uviděl a došlo mi, co se Yaxley chystá udělat, málem jsem strachy zešílel. A to se mi nestalo hodně dlouho. Vlastně, abych pravdu řekl, posledních dvacet let jsem žil v přesvědčení, že už se bát neumím. Díky vám jsem zjistil, že to ještě pořád dovedu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale rozhodně to svědčí o tom, že jste mi blízká, Hermiono. Představa, že bych vás ztratil, bolí víc než všechno, co jsem v té kobce na Ministerstvu zažil.“
Napětí z její tváře zmizelo a zalil ji ruměnec. Na zrůžovělé líce jí kanuly slzy, zatímco ústa a oči se smály.
„Vyložila jsem si správně to, co jste právě řekl?“
„Pevně doufám, že ano, protože jinak bych z toho, co teď udělám, mohl mít malér.“
Shrnul jí kučeravé kadeře vlasů dozadu, vpletl do nich prsty, sklonil se a políbil ji. Hermiona ho okamžitě křečovitě chytila kolem pasu, neboť její hlava právě překonávala příšernou závrať.
Když přerušil spojení jejich rtů a nepatrně se od ní odtáhl, nechala oči zavřené, přestože věděla, že on se na ni dívá a čeká na její pohled. Poctivě ukládala vzpomínku. Tenhle moment si chtěla pamatovat už navždycky.
„Stejně z toho budeš mít malér,“ pronesla překvapivě střízlivě, když konečně otevřela oči. „Poměr mezi učiteli a studenty je přísně zakázán.“
„Zase tak přísný ten zákaz není,“ usmál se záludně Severus. „Paragraf 77, odstavec 4.“
Hermiona znovu údivem pootevřela ústa. Pak se zvonivě rozesmála.
„To je vskutku ta nejoriginálnější žádost o ruku, jakou jsem mohla dostat.“
„Jsme ve válce. Na okázalá gesta není čas. Takže ano nebo ne?“
„Samozřejmě že ano!“
Severus úlevně vydechl a usmál se. Hned nato opět zvážněl.
„Mám za sebou dlouhou a křivolakou cestu. Párkrát jsem hodně ošklivě zakopnul. A i když jsem se dokázal zvednout, špínu z některých pádů si s sebou ponesu už navždy.“
„Znám tvoji minulost, Severusi.“
„Mám dvě malé dcery. Žijí teď s mou matkou.“
„O Eleanoře vím. Jak se jmenuje druhá?“
„Severa.“
„Fajn. To se bude dobře pamatovat, že?“
„Až válka skončí, chci, aby vyrůstaly se mnou.“
„S námi,“ opravila ho. „Přirozeně.“
„A pak je tu ještě jedna věc.“
„Ano? Poslouchám.“
„Když jsem tenkrát procházel portálem Obsidiánové jeskyně, něco se mi stalo. Něco jsem pochopil. Prozradím ti to, přestože riskuju, že svoje ano vezmeš zpátky. Nechci mít před tebou žádná tajemství. Chci, abys mě viděla přesně takového, jaký opravdu jsem. Připravená?“
„Ano...“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 6 kroků...

Komentáře

Co se tam kurnik stalo ... kapitola 32 ... uff, ale moc to nepomohlo :)
díky ... už jen 6

Obrázek uživatele Wee-wees

Tahleta povídka začíná být ke konci brutální jízda. :))

Obrázek uživatele Arenga

ale to je moc ošklivé utnout to v takovémhle místě
jinak je to ovšem samozřejmě skvělé

-A A +A