Černé ovce 2

Obrázek uživatele neviathiel

Starší vyšetřovatelka oddělení vražd zvláštní kriminálky na Vyšehradě Vilemína Roztočilová si přehodí cop na záda a rozmístí na nástěnku několik fotek. Muž a žena ve středních letech, dvě mladé ženy. Jedna prázdná karta s otazníkem a jménem „Dražan“ v uvozovkách.
Vilemína ukáže na fotografii muže. Nenápadný obličej. Nápadný tmavý rolák. „Anto Blažević, náměstek jugoslávského ministra průmyslu,“ řekne. „Přijel na státní návštěvu, večer vyrazil s částí uvítacího výboru do klubu a byl nalezen ubodaný na pokoji. Ženatý, dvě dospělé děti. Měl několik let poměr s jinou ženou.“
Udržovaná padesátnice. Brýle a masivní zlatý přívěšek. „Jeho manželka Zornica Blažević. Když se dozvěděla, že ji manžel podvádí, odstěhovala se od něj k příbuzným. Chtěla se okamžitě dát rozvést, ale manžel odmítl, protože takový skandál by mohl poškodit jeho kariéru. Při výslechu všechno popřela. Několik dní před vraždou vyzvedla z banky velkou hotovost, která se poděla neznámo kam. Den po vraždě se pokusila vybrat peníze z manželových vkladních knížek. Pokud neprokážeme spojení mezi ní a nájemným vrahem, prakticky nebude možné ji usvědčit.“
Šipka. Otazník pro neznámého nájemného vraha. Další šipka. Fotka usměvavé brunetky s plnými tvářemi. „Tereza Winterová. Čtyřiadvacet let. Pochází z Pardubic, po maturitě přišla do Prahy studovat ekonomii. V dokladech měla razítko, že pracuje v oděvním podniku Eva, ale tam o ní nic nevědí. Bydlela načerno na Žižkově, patrně se živila prostitucí a užívala pervitin. Potkala se s Blaževićem v klubu, šla s ním na pokoj a napadla ho nožem. Mezi ní a Blaževićem neexistuje žádné spojení, o kterém bychom věděli. Ten večer se viděli poprvé. Byla zavražděna osmadvacet hodin po něm. Měla několik zranění po úderech kladivem a bodnutí nožem, zemřela na vykrvácení. Na sobě měla stopy loutkového kouzla.“
Další šipka. Další fotka. Drobná dívka s ostrým nosem a vlasy sestříhanými do módního rozčepýřeného účesu. „Alice Novotná, dvaadvacet let. Spolubydlící Winterové, Narozená v Českém Brodě, je tam dodnes trvale hlášená, ale s rodinou se nestýká. Vyučená dámská krejčová. Několik měsíců pracovala v oděvním podniku Eva. S Winterovou bydlela minimálně dva roky.“
Vilemína spojí obě dívky svorkou a připíše čas. „Naposledy byly obě viděny přibližně ve dvě ráno, když spolu odcházely z klubu Alhambra. O jejich dalším pohybu nic nevíme. Zámek vstupních dveří bytu nebyl poškozený, ale dveře byly podle svědků otevřené minimálně hodinu, než se dovnitř podíval soused a zavolal policii. V kuchyni na podlaze se našly stopy po pervitinu, který se shoduje s pervitinem v balíčcích nalezených v kanálu u domu.“
„Včetně magických stop?“ zeptá se Hynek Zavadil od utajení.
„Ano.“
„Co je to za kouzlo?“
„Propojí uživatele drogy s mágem, který kouzlo vytvořil. Je značně agresivní, narušuje psychickou integritu a paměť, při opakovaném užívání způsobuje až katatonické stavy. Mluvila jsem s oddělením třicet šest v Bohnicích, nevědí o žádných narkomanech s podobnými příznaky.“
Hynek hvízdne. „Neměli bychom k tomu přizvat někoho od černého trhu?“
„Už o tom vědí. Spojili se s protějšky od obyčejných a připravujou zátah, aby ten pervitin dostali pryč z oběhu. Zdroj si říká Dražan a víme přibližně, jak vypadá. Zatím nemáme nikoho, kdo ho zná osobně.“ Vilemína nakreslí vlnovku mezi ním a neznámým nájemným vrahem. „Musí být napojen na člověka, který přijal od Zornicy Blažević peníze za vraždu jejího manžela, možná je to tatáž osoba. Eriku, vezmi si na starost zápisníky těch dvou děvčat, spáruj kontakty a prověř, co se opakuje. Měly v bytě šest balíčků pervitinu, nejspíš dělaly poslíčky.“

Z první flašky červenýho si Alice dala jen dvě deci. Sylva to do sebe lila jako vodu. Terku znala skoro šest let. Bydlely spolu na koleji, obě studovaly ekonomku a spolu začaly s nejstarším řemeslem. Sylva se vykašlala na vysokou v půlce třeťáku. Terku vylili půl roku nato. Chvíli bydlela u Sylvy v garsonce, kam se sotva vešly. Pak Terka našla přes partu podnájem na černo a Alici.
Když přišly do Alhambry, u vyhazovačů žádnej vzkaz od Hevera nebyl. Neříkal sakra, že je to důležitý?
Nezbylo než čekat.
V půl jedné se Sylva podívá skrz prázdnou druhou láhev a prohlásí: „Tohle nemá cenu. Jdeme domů.“
„Říkal, že je to důležitý.“
„Něco ti nažvanil a vysral se na tebe. Klasika.“

Málem nastoupily na špatnou tramvaj. Sylva v duchu zanadává. Loni se otevíralo metro mezi Mírákem a Kulaťákem a předělávaly jízdní řády. Noční tramvaje jezděj úplně jinudy než ty denní. Než si na to zvykne, asi je předělají znovu, protože se prý stavěj další linky metra. Zasraná Praha. Měla zůstat v Budějkách a Terka v Pardubkách.
Sylva si vytáhne zip bundy co nejvýš. Že alkohol hřeje? Hovadina. Včera v noci taková zima nebyla. Tu teplejší bundu půjčila Alici, která teď klimbá vedle na sedačce. Bodejť by ne. Celej večer čekala na děsně důležitej vzkaz od toho idiota Hevera. Jedna ráno! Ten už dávno někde chrápe. Ještě se kvůli němu pohádaly. Debil.
Tramvaj zastavuje na Slánské. Příští zastávku vystupují. Sylva naštěstí bydlí jen pár minut pěšky od zastávky. Pro dnešek už má všeho plné kecky.
„Alice, jsme skoro na Blatinách.“
Žádná reakce. Sylva vezme Alici za rameno a zatřese s ní. Žádná reakce. Nepřítomný pohled.
„Alice, kurva, řekni něco!“

Vedle Alice sedí na židli mladý muž v bílém. Tmavé vlasy v koňském ohonu. Tmavé oči. Tvář je jí povědomá, ale nemůže si vzpomenout odkud. Měla by se od něj držet co nejdál. Zdi pokoje jsou stejně bílý jako jeho oblečení. Rozsvícené světlo. Venku tma. Dveře otevřený. Naštěstí.
„Víte, kde jste?“
Alice zavrtí hlavou. Leží v posteli a je sama s cizím chlapem. Už to je příliš.
„Tohle je pavilon třicet šest psychiatrické léčebny v Bohnicích. Speciální oddělení. Jmenuji se Vrbenský.“
„Cože?“ Jak se ksakru dostala do blázince? „Nic si nepamatuji.“ Nepanikař, kurva, nepanikař a mysli. „Někde jsem vás viděla.“
Úsměv. „Tady na příjmu.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Jste obyčejná, ale máte narušenou paměť,“ řekne Vrbenský. „Měla jste poslední dobou výpadek paměti? Nechybí vám půlhodina, hodina nebo více?“
Výpadek paměti? Byla se Sylvou s Alhambře, čekaly na vzkaz… kde byla Terka? Terka, kurva, Terka. „Včera,“ vypraví ze sebe. „Asi dvě hodiny.“
„Stalo se něco vážného?“ zeptá se Vrbenský s nepředstíraným zájmem. Předkloní se, možná nevědomky. Alici to přinutí obejmout si kolena a vytáhnout přikrývku ke krku.
„Někdo nás přepadl,“ řekne Alice. Neví, zda uhnout pohledem, nebo z něj radši nespouštět oči.
Vrbenský se naštěstí odsune i se židlí. „Šla jste na policii?“
Alice zavrtí hlavou.
„Budu to muset ohlásit,“ pokračuje Vrbenský.
„To nejde.“
„Mám ohlašovací povinnost. Jestli máte nějaký vážný důvod, proč nechcete vypovídat, řekněte mi to teď.“
„Jsem v průšvihu.“ Alice se ošije. „K něčemu jsem se připletla.“
„Pervitin?“
Alice nadskočí.
„Máte pozitivní toxikologii.“
Kurva. „Brali jste mi krev?“ Sahal na ni, když byla mimo?
„Pochopitelně, kvůli podezření na předávkování nebo otravu. Jste plnoletá, na tohle se oznamovací povinnost nevztahuje, ale mezi námi, dejte od toho svinstva ruce pryč. Jakmile spadnete do závislosti, jste doživotně v háji.“
Alice zalapá po dechu.
„Ohlásil jsem na Vyšehrad váš krevní nález.“
„Kam?“
„Na speciální kriminálku. Ten pervitin nebyl čistý. Za to vás pochopitelně nikdo stíhat nebude, pokud jste pod vlivem nespáchala nějaký přestupek.“
„Já nevím,“ vyhrkne Alice. „Nic si nepamatuju.“
„Můžu s tím něco udělat,“ řekne Vrbenský.
„Jak?“
„Dokážu tu zablokovanou vzpomínku najít a odblokovat. Pokud souhlasíte.“
Nic jiného mi nezbejvá, uvědomí si Alice. „Dobře,“ řekne nahlas. „Co mám dělat?“
„Nic. Zůstaňte sedět.“
Vrbenský vstane ze židle a stoupne si těsně vedle postele. Alice se otřese odporem. Je nepříjemně blízko. Je mladý, pohledný a slušný, ale tohle na věci nic nemění. Kdyby aspoň nestál čelem k ní… Alice zavře oči a zatne zuby.
„Kolegyně přijde až na odpolední směnu,“ řekne Vrbenský najednou.
Alice se odváží otevřít oči. On stojí asi pět kroků od ní, obě ruce má založený a pohled zabodnutej do okna.
„Na poruchy paměti se specializuji já. Kolegyně to trochu umí taky, ale…“ Vrbenský zmlkne, pohlédne na Alici a přijde zpátky k židli. Zastaví se za opěradlem. „Měl bych to zvládnout i bez fyzického kontaktu. Jen si budu muset sednout blíž k vám.“
Fyzický kontakt. Fyzická nevolnost. Alice schová hlavu v dlaních. Do očí se jí derou slzy. Je pořád stejně v hajzlu jako před deseti lety. Soustředí se na svůj vlastní dech. Po zádech jí běží nával paniky. Když zavírá oči a vydechuje, zdá se jí, že se někdo dotkl jejího čela – zevnitř – a vzápětí je to pryč. Všechno.
„Jsem v pořádku,“ řekne Alice. Takhle klidná už dlouho nebyla.
Vrbenský přisune židli k Alicině posteli a posadí se. Chytí se sedáku, jako kdyby nevěděl, kam s rukama. Dál se neděje nic. Vrbenský se odsune a otočí tváří pryč od Alice. Přejede si rukama po obličeji. Mlčí.
„To je všechno?“ zeptá se Alice. Mimoděk se podívá na hodinky a naježí se jí chloupky na zátylku. To nebylo pár vteřin. Uplynula čtvrthodina. Má další okno.
Vrbenský je bledý jako stěna. „Nemáte okno, jen jste chvíli nevnímala, to je normální,“ řekne. „Měla jste pravdu. Bude lepší vás z toho zatím vynechat."

Karel zhluboka vdechne chladný venkovní vzduch a zapálí si cigaretu. Cítí se jako probuzený ze špatného snu. Velmi špatného. Velmi divného. Neuvěřitelného. To je to správné slovo.
Jsou noční, po kterých si musíte dát panáka. Jsou noční, během kterých si tajně dáte panáka z flašky zašité na sesterně. Pak jsou případy, po kterých deset minut nevytáhnete hlavu ze záchodové mísy, pak si loknete přímo z lahve a jdete si ven zapálit.
Zaměří se na tvář, kterou mimoděk zahlédl, když prohlížel Alicinu zablokovanou vzpomínku. Známou tvář. Pořád mu uniká za hranici vědomí. Magie z ní odkapává jako čerstvé bahno.
Areál bohnické léčebny se ztrácí v těžké studené mlze. Karlovi se třesou prsty. Vyběhl ven jen v nemocniční blůze a kalhotách. Měl by se vrátit zpátky na oddělení, poslat oznámení na Vyšehrad, pustit to z hlavy a jít se domů vyspat. Možná měl vidiny z nevyspání.
Potáhne z cigarety. „Do prdele,“ vydechne a zrychlí krok.

Erik Kaminski se probudí na gauči. Půl páté ráno. Z dvaceti minut se staly čtyři hodiny. Přejede očima své vlastní poznámky. Podtržené jméno Sylvie Horáková s adresou. Dvakrát podtržená přezdívka Hever. Adresa ze zápisníku zavražděné Terezy Winterové. Několik dat a částek z diáře její nezvěstné spolubydlící. Místo a datum vraždy Anta Blaževiće. Winterová je měla poznačené v diáři.
Erik dopije studený čaj a jde si lehnout do postele.

Alice tupě zírá do zdi. Možná dvě hodiny. Něco je špatně. Takové návaly nevolnosti a paniky v přítomnosti cizího chlapa už dlouho neměla. Když Vrbenský odešel, v první chvíli se jí ulevilo. Pak si uvědomila, že mluvil o pančovaném pervitinu a výpadcích paměti. Hever jí kdysi povídal o klucích, kteří si nevšimli, že jim někdo něco nasypal do piva, probudili se druhý den v jiným okresu s oknem a pak je sebrali policajti za vloupání. Vrbenský říkal něco o spáchání přestupku pod vlivem. Šel zavolat policii?
Musí vypadnout. Dřív, než ji zašijou.
Obleče se. Sylvina bunda, Sylvina halenka, Sylvina sukně. Aliciny věci jsou u Sylvy na sušáku. Krev nešla vyprat. Musí všechno vyházet do popelnice, než přijdou policajti.
Dveře nejsou zamčené. Alice tiše projde chodbou. Zahlédne po straně otevřenou větší místnost se sedačkami. Jsou tam jen vrátný a žena kolem čtyřicítky s baculatým obličejem a vlasy neurčité myší barvy.
„Ty jsi obyčejná, že?“ promluví žena.
„Prosím?“
„Obyčejná. Tak se říká těm, co neuměj čarovat. Tady jsi v blázinci pro čaroděje.“
„O čem to mluvíte?“
„Tobě vůbec nic neřekli?“ Žena se na ni zazubila. „Takže tě tady vězní. Jako mě. Nemají na to právo. Stačí podepsat reverz a musí tě pustit. Ten rádoby doktor přede mnou utekl, ale bude se muset vrátit, jinak ho vyhodí za absenci v práci.“
„Doktor?“ opakuje Alice nechápavě.
„Vrbenský. Ten mladý a hezký s dlouhými vlasy. Ty ho znáš?“
Pod Alicí se zahoupe podlaha. Radši si sedne. „A-ano. Myslím, že ano.“
„Takovému hezkému muži projde leccos. Myslím, že hraje o čas.“ Vítězoslavný úšklebek, ze kterého se Alici naježí chloupky na rukou. „Víš, až mě odtud pustí, jdu rovnou na Vyšehrad. Tam je speciální policie. Chytají černokněžníky jako je on.“
Alice se chytí sedačky. Z Vrbenského měla od začátku divný pocit.
Proč se vybavuje s pacientkou blázince? Ta ženská má nejspíš bludy. „Vy si myslíte, že jste čarodějnice? A že on je taky čaroděj?“
„Jsem čarodějka.“ Široký úsměv. „Už jste spolu spali? Líbilo se ti to?“
Alici se z té představy obrátí žaludek. „Jděte do prdele!“ zaječí na pacientku, až vyleká vrátného.
Pacientka si uraženě založí ruce a přestane si Alice všímat.
Ve dveřích se objeví pomenší doktorka. Představí se jako Škarvadová a řekne něco o tom, že doktor Vrbenský teď nemůže přijít.
„Něco se tady v noci dělo,“ pošeptá Alici pacientka. „Já ti to říkala. Určitě ho zavřeli.“

Stůl je bíle zaprášený a zbývá na něm jedna tlustá lajna. Sedačka gauče propálená a politá kořalkou. Popelník leží na zemi dnem vzhůru. Všude se povalují střepy. Jeden vězí přímo uprostřed louže zvratků. Dealer Libor Klokočník zvaný Hever leží v půlmetrové mezeře mezi opěradlem gauče a stěnou. Musí tady být od včerejška. Když Hynek Zavadil strčil hlavu do bytu, málem se z toho smradu pozvracel taky. Ještě že nedělá na vraždách. Těch pár dnů spolupráce s nimi mu bohatě stačí.
„A sakra,“ vypadne ze strážníka Kadrnožky. „Byl tady před náma, že?“
Hynek Zavadil strčí ruce do kapes. Vyloví cigaretu. Sirky nemá. Kadrnožka mu vyčaruje plamínek.
„Grázl zasranej,“ uleví si Hynek.

„Škarvadová.“
Řekne jen příjmení. On neřekl ani to příjmení. Je v civilu a odznak má připnutý na klopě světlého kabátu. Převyšuje ji asi o hlavu a půl. Nic neobvyklého, Sáva měří metr padesát osm. Vyšetřovatel má šlachovitou ruku a pevný stisk. Bude mít slušnou fyzičku. Je štíhle stavěný, ale ne hubený. Ostré rysy. Ostrý pohled.
Vyšehradští sem jezdí párkrát do měsíce. Sáva pracuje v Bohnicích na šestatřicítce osm let a lidi od utajení a přestupků už si pamatuje. Tohohle vidí poprvé.
„Jste tady kvůli některému mému pacientovi?“ zeptá se Sáva.
Nikoho vážného poslední dobou nepropouštěli, ale remise můžou trvat celé roky. Někteří mají takovou radost ze zlepšení, že přestanou docházet na kontroly. Pak se připomenou nějakým průšvihem a přijdou se na ně zeptat lidi z vyšehradské kriminálky. Většinou klasické porušení utajení. Jednou za pár let vážnější incident nebo sebevražda.
Vyšetřovatel zavrtí hlavou. „Hledám vašeho kolegu Karla Vrbenského.“
„Není tady. Měl noční službu. Pojďte dál.“
Vyšetřovatel si přehodí kabát přes ruku a posadí se na židli. Odznak zmizí. Sávin nepříjemný pocit ne. S jeho magie je něco v nepořádku. Jen nepatrně, v rámci běžných odchylek, ale Sávu to nutí být ve střehu. Profesní deformace. Při téhle práci vám přehlédnutí jediného signálu může pěkně zavařit nebo vás rovnou stát život. Psychiatrický pacient se sebemenším magickým nadáním je asi tak desetkrát nebezpečnější než obyčejný.
„Vrbenský v noci volal, že jste přijali pacientku s porušenou pamětí a pozitivní toxikologií na očarovaný pervitin,“ řekne vyšetřovatel. „Zatím jsme od něj nedostali žádné konkrétní hlášení.“
Sáva zavrtí hlavou. „O tom slyším poprvé.“
„Kdy odcházel z práce?“
„Ve čtyři ráno. Kolegyně ho poslala domů.“ Prý odešel na cigáro, vrátil se prochladlý za hodinu a vůbec netušil, jak dlouho byl pryč. „Nebylo mu dobře.“
„Stalo se to už dříve?“
„Prosím?“
„Dřívější odchody z práce, absence.“ Místo na Sávu kouká někam do nástěnky.
„Přesně naopak. Vzal několik služeb navíc.“
„Takže byl celou dobu na všech službách, které má uvedeny v záznamech.“
„Jasně,“ odpoví Sáva.
„Všimla jste si poslední dobou něčeho neobvyklého?“ ptá se vyšetřovatel dál. Jedna otázka podivnější než druhá.
„Nemám tušení,“ odpoví důrazně Sáva. „Je tady rok, přišel hned po škole. Jsme kolegové. Co dělá po práci, po tom mi nic není. Nikdy nepřišel pozdě ani opilý.“
Vyšetřovatel zamyšleně přikývne. Evidentně mu došlo, že přestřelil. Sáva se obrní trpělivostí.
„Potřeboval bych mluvit s tou pacientkou. Jak se jmenuje?“
„Alice Novotná,“ řekne Sáva bez váhání. „Ráno podepsala revers a odešla domů.“
„Kdo jí ho vydal?“ zeptá se on ostře.
„Já. Hned ráno, když jsem přišla na službu.“
Další přešlap. Sáva mu to opravdu přeje.

Za dveřmi na lavičce čeká nějaký člověk. Sávu ignoruje, ale chytí za rukáv vyšetřovatele.
„Pořád čekám na revers,“ řekne podrážděně. „Už je to neúnosné. Snad chápete, jak je těžké, když je žena nemocná. Doma je nepořádek…“
Sáva nehne ani brvou. Nejradši by se zdekovala a nechala je oba v téhle situaci pořádně vymáchat. Bohužel, rodinní příslušníci pacientů jsou rodinní příslušníci pacientů.
Vyšetřovatel na muže zírá jako na zjevení. „Já nejsem doktor,“ vyhrkne. Sávě ho skoro začne být líto.
„Tak kde je nějaký doktor? Už tady čekám přes hodinu!“
„Kdo je ošetřující lékař vaší ženy?“ zeptá se Sáva.
„Doktor Vrbenský. Sežeňte ho. Vůbec se neobjevil. Moje žena říkala, že revers musí napsat on.“
„Vrbenský je terapeut, ne psychiatr. Reverz vydává ošetřující psychiatr.“
Muž se zamyslí. „Doktorka Rohožková nebo nějak podobně,“ řekne pak.
„Já jsem doktorka Škarvadová,“ řekne Sáva s důrazem na třetí slovo. „Doktorka Rohozcová tady dnes není. Revers můžu napsat i já, říkala jsem to vaší paní už ráno.“
Muž se na ni nevěřícně podívá. „Ach tak, promiňte.“ Neuvěřitelná změna tónu řeči. „Můžete mně to napsat? Rád bych si vzal manželku domů.“
„Jak se jmenuje?“
„Klára Jeníková.“
Malířka, zpěvačka, Johanka z Arku? „Bude to za moment, vydržte chvilku.“
„Už vás nebudu dál zdržovat,“ vmísí se v tu chvíli vyšetřovatel a podá Sávě kartičku s číslem na vyšehradskou kriminálku. „Kdybyste si na cokoliv vzpomněla, zavolejte.“
„Nashledanou,“ řekne Sáva.
Když podává vyšetřovateli ruku, on reaguje se zpožděním.

Jakmile Hynek Zavadil strčí nohu do kanceláře, všimne si nové fotky na nástěnce. Je na ní mladík s vlasy staženými do koňského ohonu, tmavýma očima a výrazným obočím. Od něj vede šipka k Alici Novotné a vlnovka k dealerovi podezřelého pervitinu zvanému Dražan.
„Kdo je to?“
„Ten mladý doktor z Bohnic, který ještě pořád nedorazil podat oznámení,“ odpoví mu Vilemína. „Sedí na něj popis. Telepat první úrovně. Jeho babička je kapacita v oboru, učí na Budči.“
Vilemína připsala jméno profesorky Magdaleny Marušić-Lískové. Karel Vrbenský je po ní ze čtvrtiny Slovinec. Může to být důležité. Aféra kolem financování silnic ve Slovinsku a následná politická krize už téměř vychladly, ale v Jugoslávské federaci byla vždy poněkud horká půda.
„Podle budečské ostrahy má bohaté zkušenosti s drogami,“ pokračuje Vilemína. Ukáže na vlnovku mezi Vrbenským a Dražanem. „V Bohnicích se specializuje na poruchy paměti. Často bere služby na centrálním příjmu.“
„Jestli v tom jede…“ Hynek se zhoupne na židli a zaostří na poznámky o Vrbenského nočních službách. „Včera měl službu na centrálním příjmu někdo jiný, přivezli Novotnou, skončila na na speciálním pavilonu, tam ji převzal Vrbenský. Ohlásil pozitivní test na magicky pančovaný pervitin, vyšetřil Novotné zablokovanou paměť, pak odešel domů a Novotná podepsala revers a zmizela dřív, než jsme se o ní dozvěděli. To je teda divné.“

„Předevčírem bych tě s takovou historkou poslala do háje,“ prohlásí Sylva. „Teď už fakt nevím, čemu věřit. Říkala jsi, že ten koks byl pančovanej?“
„Něco v něm bylo,“ řekne opatrně Alice.
„Jestli tě hledají policajti –“
„Ten doktor slíbil, že jim nic neřekne.“
„Doktor ti mohl nakecat cokoli, neříkala jsi, že byl divnej? Nemůžu tě tady schovávat, policajti nás mají v merku obě. Odjeď na čas z Prahy. Dám ti vědět, až se to všechno přežene.“ Sylvu čeká předvolání na služebnu, buzerace, zastrašování, tajní u baráku a možná ještě obvinění z přechovávání drog, na který by nesáhla ani třímetrovým klackem.
„Kam? Nemám nikoho mimo Prahu.“
„Máš sakra rodinu v Brodě, ne?“ připomene jí Sylva.
„Tam nepůjdu,“ prohlásí Alice. „Vážně nemám kam jít.“
„Tak doprdele něco vymysli!“ vyjede Sylva a sáhne po krabce cigaret. Prázdná. Zásoba v šuplíku došla. Paráda. „Musím nakoupit. Chceš něco k jídlu?“

Erik Kaminski dorazí na oddělení se složkou pod paží. „Přišlo to z Bělehradu,“ řekne. „Pět let starý odložený případ s očarovaným pervitinem.“
„Stihl ses na to podívat?“
„Ano.“
Nevhodná otázka. Na Erika je třeba polopatě. „Shrň mi to.“
„Pachatel využil dva narkomany ke spáchání vloupání před pěti lety. Než dali dohromady důkazy, pachatel přišel o život při potyčce v bělehradské magické čtvrti. Stalo se to předloni. Může to být náhoda, ale jmenoval se Dražan Marušić.“
„Dražan?“ chytí se Hynek Zavadil.
„Marušić?“ opakuje Vilemína s pocitem, že to jméno nedávno slyšela.
„Profesorka Marušić-Lísková učí v Budči telepatii. Provdala se za kolegu, v Budči používá jen jeho příjmení. Ve spisu je její výpověď,“ řekne Erik. „Je to Dražanova teta.“
Profesorka telepatie? Musela učit Vrbenského. „Zavolám jí,“ rozhodne.
„Moment,“ ozve se Hynek. „Neříkal Erik náhodou, že tenhle Dražan je už čtyři roky po smrti?“

Vilemína neviděla budečskou profesorku telepatie už dlouho, ale dodnes si jasně pamatuje její úsměv. Jako kdyby vám viděla do hlavy. Telepati se nemůžou druhým přehrabovat v myšlenkách bez jejich svolení, a kdyby ano, poznáte to. Profesorka to nikdy nedělala. Vidí do druhých i bez telepatie.
„Dražan byl černá ovce rodiny.“ Úsměv zmizí. „Rok před smrtí se odstěhoval do Bělehradu. Neměli jsme o něm zprávy.“
„Víte, co se s ním stalo?“ zeptá se Vilemína opatrně.
Povzdech. „Byl zavražděn. Nevolejte prosím jeho matce. Pořád věří, že je naživu. Jeho tělo se nikdy nenašlo.“
„Nebudu,“ ujistí ji Vilemína.

Podporuji: 

Podpuruji Centrum J. J. Pestalozziho
DMS projekt: http://www.darcovskasms.cz/projekt-1042/centrum-j-j-pestalozziho-pomaha-...

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

*napnutá jak kšandy*
psychiatrie pro čaroděje musí být fakt hodně drsný místo

Obrázek uživatele neviathiel

Karel je čerstvě po škole. Tři roky na psychiatrii a spousta dalších na kriminálce ho zocelí. Teď je ještě trochu citlivka :)

Obrázek uživatele ef77

Ajaj, to se nám to rozjíždí :o). Napínák jako sviň.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky, to ráda slyším :)

Uách!
Dobře, večer si to přečtu ještě jednou, protože jsem opět horečnatě přeskakovala věty... i když teda jsem se snažila to nedělat... hergot, závidím ti talent! Ale hrozně!

Obrázek uživatele neviathiel

Díky! *polichocené červenání*

-A A +A