Poslední zůstává

Obrázek uživatele Bilkis

Přístupnost: neomezeno
Poznámka: Někdo by v tom mohl vidět nějaké slashové náznaky. Pro mě jako autorku tam nejsou (kupodivu), ale kdo ví, na co tady lidi myslí, žjo.
Chtěla bych tuto povídku věnovat hrdinným účastnicím pochoďáčku v Brdech: Eillen, neviathiel a Keneu. Díky za společnost, holky.
Za opravu děkuji vishnarovi.

Otevřít dveře. Projít mezi roztaženými závěsy. Kývnout na pozdrav štamgastům rozesetým po lokále, barmanovi. Přisednout ke stolu. Přisunout židli. Natáhnout se pro tácek. Počkat na pivo, poděkovat za něj. Dát si první doušek. Ušklíbnout se.
Nic se nezměnilo. Ani výzdoba. Ani chuť piva na jazyku. Ani lechtání bublinek na patře. Pěna uchytivší se na horním rtu. Kouř. Atmosféra. Nic se nezměnilo. Kromě něho. Kromě toho, že u téhož stolu sedávali roky ve dvou… Kromě toho, že tu teď sedí sám.

Samota tíží. Vědomí, že není nikdo, kdo by ho poplácal po rameni, přisednul si, nacpal fajfku voňavým tabákem, zabafal z ní a usmál se.

Česťa bytostně postrádá společnost. Prázdná židle vedle něho křičí samotou a bezmocí. Nic se nezměnilo. Svět stále stojí, Země stále obíhá kolem Slunce. Až na to, že všechno je jiné. Pro něj už svět nemá žádnou cenu. Proč ho zachraňoval? Aby nakonec zůstal sám jako kůl v plotě?

Česťa pevněji sevře orosený půllitr, zatne prsty do skla, klouby zbělají. Když neměl nikoho z rodiny, protože je všechny zabili, když se drápal ze dna ke světlu, když mu zemřel syn, když mu zemřela žena, kterou ani nemiloval, vždycky tu byla druhá dlaň, která ho podržela, která mu pomohla narovnat hřbet a pokračovat dál. Ale kdo ho podrží tentokrát? Karl tu není. Desetiletí protekla jako voda mezi prsty. A Karl tu vždycky byl. Vždycky. Na stáří není nejhorší blízkost smrti. Na stáří je nejhorší zůstat sám.

Pomalu dopije, poslední kapičky sklouznou do úst, do krku. Polkne, otře si pusu a na stůl pohodí pár drobáků. Je načase jít o dům dál. Nasadí si bekovku, prsty se dotkne štítku v němém pozdravu a vyjde do chladného večerního vzduchu.

Léto ustupuje podzimu, od vody se zvedá mlha. Fouká. V tomhle zatraceném městě vždycky fouká. Zachumlá se do kabátu, ruce zastrčí do kapes. Přejde parkoviště, pomalu sestoupí z kopečka a vydá se na nábřeží. Listí stromů ševelí ve větru, ještě měsíc a mohlo by začít opadávat. Ve večerním světle lamp vypadá všechno naoranžověle, bledě a nemocně. I on sám. Za nábřežím roste letitá vrba, větve se sklání k hladině rybníka a do vody vedou schůdky. Kdyby chtěl spočítat, kolikrát na nich jen tak seděli a vyprávěli si, nedopočítal by se. Nezastaví se, po milovaném místě jen přejede pohledem. K otočení nože v ráně to bohatě stačí. Obejde vrbu, vydá se ke schodům. V polovině se musí zastavit, protože už ztrácí dech. Samota krade sílu kostem, svalům i duši.

Nad schody přejde silnici, vystoupá šoustkou až k sokolovně, projde kolem ní do parku a posadí se na lavičku. Brána hřbitova ve větru mírně vrže. Chvilku přemýšlí. Mohl by jít dovnitř. Mohl by navštívit hrob svých blízkých. Ale k čemu navštěvovat mrtvé? Brzy už bude ležet vedle nich, trouchnivět a hnít. Snad brzy. Všechno je lepší, než tahle prázdná existence. Než čekání na něco, co už není možné.

Zvedne se z lavičky a šourá se dál. Kroky váznou, jako by po jeho patách chmataly neviditelné ruce a připoutávaly je k dláždění. Vyjde ze Zátiší, projde kolem bývalého internátu, temná okna jako by se mu smála. Vstoupí do ztichlého parku u Hvězdičky, šourá se nahoru, stále výš a výš. V zahradách kolem dokvétají květiny, do nosu ho štípe pach konce a zmaru. Pokračuje na Sabák, zahne do ulice, která vede pod Svatou Horu. Tady je jeho cíl. V domě v Balbínově ulici, téměř na konci města, téměř v divočině.

Dům je tichý a prázdný. Temný. Přesně jako on. Život a smích z něj vyprchal už před drahnou dobou. Nikdy tu nebyl šťastný a už vůbec ne teď. Kuchyní běžně poletuje prach, záclony na oknech jsou zčernalé stářím a kouřem z cigaret, slabě tu čpí plíseň a zatuchlina. Moc často sem nechodí. Raději je venku, spí pod stromy na nedaleké Fantově louce nebo na lavičce blízko Karlova bývalého bydliště. Bezdomovci se mu vyhýbají. Nejí, nepije, není mu zima. Cítí z něj divokost a odtažitost. Nepřibližují se.

Dojde ke dveřím, z kapsy vytáhne klíče od domu, nejmenší klíček zastrčí do zámku schránky. Na třetí pokus.

***

Probírá se pomalu. Celým tělem mu projíždí bolest. Bezvědomí bylo milosrdnější. Oční víčka se nechtějí odlepit, namáhavě zvedne ruku a protře je. Na prsty se vydrolí zaschlá krev. Ne, že by byla vidět. Ještě nedávno si maloval na obličej borůvkami, dnes je pomalován ranami, krví a modřinami. Pokusí se posadit. V zádech lupne, kolena se roztřesou, ruce se podlomí. Padne zpět na znak. Vyžaduje to další čtyři pokusy, než se mu to podaří. Deset hlubokých nádechů a zavřené oči, než bolest alespoň trochu povolí. Pohledem projede okolí. Zčernalý a puklý skalní výstup se mu směje do očí. Zející díra je ale naštěstí jen dírou, nikoliv bránou do pekelné dimenze. Vyhráli. Zastavili ho. Na rtech mu rozkvete úsměv. Kapička krve ze znovu otevřené rány se sveze po bradě, sklouzne za potrhaný límec staré košile.

Znovu se rozhlédne, pohledem hledá Karla. Někde tu musí být, jistě by ho neopustil. Uslyší slabé zasténání po své levici. Hromádka složená z končetin a oblečení se mírně pohne, ale to je všechno. Česťa se přetočí na břicho. Postavit se nemůže, ale jistě se může plazit. Každý pohyb mu otevírá rány a způsobuje bolest. Takovou, až se mu zatmívá před očima. Silou vůle odhání temnotu, protože jeho práce ještě neskončila. Ještě ne. Musí Karlovi pomoci. Doplazí se až k němu, vyškrábe se na kolena a jemně se dotkne těla, které připomíná spíš hadrovou pannu. Končetiny jsou rozevláté do všech směrů, potrhané oblečení sotva kryje zbídačené torso.

Karlův kabát je na kusy. Dokonce ohořelý. A úplně, úplně suchý. V Česťovi zatrne. Nejbližší voda je pro něj v jeho stavu nekonečně daleko. Přesto neváhá ani vteřinu a začne se plazit lesem. Přes kamení, přes jehličí. Dolů z kopce. Ke studánce je to 300 metrů, možná víc.

Bolest. Tepe ve spáncích, zoufalou myšlenku trhá na cáry. Mu-síš. Mu-síš.
Nevnímá čas a přece ho každičkou vteřinou víc a víc zpomaluje panika. Nemůže přece zklamat. Nemůže přece zůstat sám! Co si počne?!

Dech se krátí, ruce rozdrásané do krve se konečně dotknou asfaltové silnice, jedné z mnoha v Brdech. Už jen kousek, kousíček. PET lahev odhozená kýmsi do škarpy na druhé straně má cenu zlata.

Svalí se do bláta u studánky, natáhne ruce pod vodu. Pramínek se zbarví krví a špínou. Opláchne si obličej, hltavě se napije. Ledová voda na okamžik všechno zmrazí a vrátí trochu síly do unavených končetin. Nabere vodu do lahve, zhluboka se nadechne a vydá se zpět. Tentokrát po kolenou.

Cesta nahoru je delší, než dolů. V srdci bují strach, že se snaží marně.

Kolena pálí, ruce vypovídají poslušnost, podlamují se. Zpod utrhaných nehtů vytéká krev, barví rezavé jehličí i zelené kapradí. Před očima už má fialová kola, zastírají pohled. Hořký pot štípe ve starých i čerstvých ranách. V očích. Bolest nyní vítá. Udržuje ho při vědomí.

Konečně vidí Karlovo tělo. Konečně. Doplazí se k němu z posledních sil, klekne si. Ještě dýchá. Karlovu hlavu si položí do klína, do spálených úst mu nalije vodu. Částí postříká obličej, část vylije na zbytky levého šosu kabátu. Položí ruku na Karlův hrudník. Cítí slaboučký tep, mučivě pomalý, téměř nezřetelný, chvílemi vynechává.

Posune se, Karlovu hlavu jemně položí na jehličí, stočí se kolem ní do klubíčka. Ví, že by měl zůstat vzhůru, ale nedokáže si pomoci, oči se zavřou samy.

***

Dny míjejí. Vzduch je těžký sněhem, který přijde každým dnem. Česťa ho cítí. Nosem, magií, duší. Ale je mu to jedno. Nedokáže procitnout, nedokáže se přinutit k tomu, aby se staral. Kaleidoskop světla a tmy se kolem něj vlní, přechází, točí se. Je mu to jedno. Barvy se objevují sporadicky, krvavě červená bolest je lepší než fialové výrony magie, než slizce oranžová letargie, než černavý příslib smrti. Barvy přicházejí ve výbuších. Rezonují mu v těle i mysli. A trhají ho na kusy.

Necítí se dobře ve vlastním těle. Ruce neposlouchají, magie jakbysmet. Něco není v pořádku. Není to jen samota, není to jen pomalé uzdravování ran, které utržil, když Herman s amuletem vybuchli. Je to něco dalšího, jiného. Děsivého. Není to stesk, ani touha po smrti. Magie prochází jeho tělem, ale je jiná. Změněná. Neposlouchá, málem divočí. Tělo už ten nápor téměř nezvládá. Jestli ji brzy nedostane pod kontrolu, roztrhá ho. A s ním i polovinu ulice. Vydal se ze všech sil, téměř to nepřežil, ale magie se obnovila. Sama.

Jiná, jiná… Neznámá. Temná. Cítí, jak mu požírá duši. Smyl ze sebe krev, prach, pot i slzy, ale stále na sobě cítí něco lepkavého. Ulpívá to na něm, lepí to jeho nohy k zemi, svírá to jeho duši.

***

První vteřina po probuzení je dokonalá. Protože necítí nic a na nic si nevzpomíná. Uvědomění ho zasáhne jako blesk z čistého nebe. Narovná se. Cítí se líp, uvědomí si s podivem. Alespoň fyzicky. Položí ruku na Karlův hrudník, skloní hlavu, soustředí se.

Ticho.

Zhluboka se nadechne a znovu se snaží zachytit sebemenší náznak, zvuk, vibraci. Tlukot, šelest.

Nic.

Rozpadne se na miliardu částeček.

Ne. Ne. Ne!

Sbírá po kouskách všechny úlomky a lepí je dohromady. Přátelstvím, úctou, něhou, společně prožitými léty, vzpomínkami na teplé večery u vody a chladné u piva. Bolestí. Vděkem. Láskou.

Dluží Karlovi celý svět. A nemůže mu ho dát! Už mu nemůže dát téměř nic. Kromě jediné poslední věci.

Ví přesně, kam musí jít. Kam musí Karla vzít. Existuje jen jediné místo, kde může svého nejlepšího přítele pohřbít. A udělá to. I kdyby při tom měl vypustit duši…

***

Nemá už v rukou téměř žádný cit. Třesou se, brní. Otočí klíčkem v zámku. Ze schránky vypadnou letáky. Shrne je nohou na jednu hromadu rozhodnutý, že je nechá ležet tam, kde jsou. Na ulici. Napospas větru, který je rozežene po okolí. Pod botou cosi cinkne. Přikrčí se, aby se mohl podívat blíž. Mezi letáky leží malá bílá obálka. Bez razítka, bez známky, bez adresy. Chvíli se rozmýšlí, zda ji zvednout, nebo se prostě narovnat a otočit se k tomu zády. Třeba ani není určená jemu. Zvědavost je ale přece jen silnější než letargie. Hmátne po obálce, je trochu těžší, než by od tak malé věci čekal. Odnese ji dovnitř, pohodí na stůl. Letáky zůstanou na místě.

***

Mokřiny u Padrťských rybníků bzučí životem. Slunce se odráží od vody, bodá do očí.

Musí čekat do noci, než utichne všechen turistický ruch.

Napůl zavřené květy leknínů vloží do ochablých prstů.

Tělo se s tichounkým zašploucháním ponoří do vody. Vyvalí se kola. Unikne několik bublinek, jemný písek na dně se zvíří. Hladina ztichne. Posvátnou chvíli ruší jen kvákání žab a zvuky nočního lesa, který se rozprostírá všude kolem.

Klekne si na břehu a zírá do vody.

Pak sebere věnec z orobince, kapradí a vřesu a jemně ho položí na hladinu.

Nad lesem vyjde měsíc.

Česťa tiše pronese modlitbu za mrtvé a vydá se domů.

***

Posadí se na židli a chvíli tu tajemnou obálku obrací v rukou. Zkoumá, analyzuje. Necítí z ní nic zlého, ale není si jistý, jestli může věřit svojí magii. Nikdy dřív ho nezklamala, ale teď váhá. I když pod prsty cítí lehký závan něčeho známého a laskavého. Něžného. A přece je zde štiplavý podtón strachu a něčeho děsivého, něčeho velkého. A chlad.

Zhluboka se nadechne, zavře oči a obálku roztrhne. Na stůl se z ní vykutálí stříbrná šupina, lístek obyčejného linkovaného papíru se snese hned vedle ní. Česťa nevěří vlastním očím. Tu šupinu přece… Sáhne po lístku. Známý rukopis se mu před očima rozmaže. Po tvářích mu tečou slzy, lapá po dechu a přitom se zalyká hysterickým smíchem. Protože nic neskončilo. Nic neskončilo. A přitom má náhle nový směr. Novou záhadu k rozluštění. A starého přítele, který se vrátil z ledového vodního hrobu, kam ho sám Čestislav uložil před několika týdny.

Vím, co to je. Přijď. K. – stojí na lístku.

Měl by to zvážit. Může to být past. Ale Česťovi je to jedno. Postaví se, nevšímá si překocené židle, vykročí ke vchodovým dveřím, do kapsy strčí klíče a jen za sebou zabouchne. Před brankou se otočí. Podívá se na dům, v němž vyrostl a prožil většinu života. Tady už ho nic nečeká. Jaképak rozhodování a dumání? Život ještě neskončil!

Podporuji: 

Projekt SENIOR TELEFON – telefonická krizová pomoc seniorům (www.zivot90.cz)

DMS ZIVOT90 na 87 777

Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

Trošku jsem si ohryzala prsty, trochu zaslzela a na konci takový zvrat! Krásně napsané, ta atmosféra, ten smutek, fakt výborné, úplně to vidím, jo aha, já tam vlastně nedávno byla!

Obrázek uživatele Bilkis

Ale to snad ne. Zůstaly ti všechny ty prsty? Doufám, že jo. :) Díky.

Jejš! Já jsem pitomá. Opraveno. :)

Obrázek uživatele Keneu

*kontroluje*
Jo, mám je všechny. :)

Obrázek uživatele neviathiel

Jo jo jo! Tolik jsem doufala, a teď si budu kousat prstíky až do příštího DMD!
Te denní rutina byla tak beznadějná a depresivní.

Obrázek uživatele Bilkis

Chňá, chňá. :D co já vím, třeba si napíšu nějaké epizodky. :)
Mno, to se mi kupodivu psalo hrozně dobře. Aai je to tím, že to až moc dobře znám...
Díky!

Obrázek uživatele Eillen

Poprvé jsem to celé zhltla a skoro ani nedýchala. Při druhém čtení jsem se utápěla v Česťově robotickém stylu života. Bylo mi ho líto a úplně jsem před sebou viděla tu prázdnotu, která ho tíží. Při dalším čtení, když už to vishnar (divné o něm psát takhle a nepoužívat jméno) betoval, bylo kouzlo narušeno. V tu dobu jsem ve vzpomínkách procházela brdským lesem, když tu se najednou ozvalo: "Co je to šoustka?" Takže i když máš příběh geniálně psaný a má skvěle otevřený konec, tak mi vždycky, když si to budu chtít přečíst, vyskočí tenhle jeho dotaz. :-D

A vishnar vzkazuje, že není třeba děkovat.

Obrázek uživatele Bilkis

Díky. :) Hlavně za to, žes to přečetla tolikrát. :D

Na to můžu říct jen jedno slovo: Plzeňák! :D U nás se zásadně chodí šoustkama, někdo říká šouskama, ale já mám radši to s T. :D

Obrázek uživatele Eillen

Žádný Plzeňák. To jsem maximálně já! Já se tam narodila. On je náplava. Pche, ještě ho tak chválit :-D Ačkoliv zase nebýt jeho rodného města a pěstování chmele (mám zákaz to říkat na plnou hubu), tak by bylo v Plzni hodně smutno...

Obrázek uživatele Iantouch

No páni! Já nneznám fandom, takže o to pro mě bylo zajímavější, když mi pomalu dicvaklo, co jsou pánové zač. Výtečně napsané, podmanivá atmosféra a hořkost samoty z té první části přímo odkapává. Parádní povídka, díky za ni. Po výplatě tam pošlu kachnu. :-)

Obrázek uživatele Aries

Já tam nebyla, ale jinak bych se podepsala pod Keneu, protože jako kdybych tam byla

Obrázek uživatele HCHO

Dočítám. Tohle je fakt povedené psaní, napínavé a takhle vystižená beznaděj samoty... Díky a kač :)

-A A +A