Moje články

„Má drahá Jo, jsem v laboratoři plně spokojený. Nepotřebuju, abys mi plánovala společenský kalendář.“

„Společnost mám excelentní,“ usmál se. „Tebe.“

„A občas velitele brigády,“ dodal tiše temným tónem.

„Naopak, já chci vychovat vědce z tebe,“ pokračoval.

„Mladá vzdělaná žena,“ Jo předčítala z novin neposlouchajíc Doktorovy námitky, „se zájmem o vědu a geopolitické problémy, obzvláště způsoby vládnutí, hledá obdobně smýšlejícího gentlemana se zastaralým vkusem v oblékání. Zn.: Doktor podmínkou.“

„Josefíno!“

***

Postarší žena v tmavě fialovém saku a sukni Doktora nonšalantně pozdravila.

„Milá paní,“ odpověděl zdvořile. „Známe se snad?“

„Missy,“ představila se. „Ale znáš mě spíše jako muže snažícího se ovládnout Zemi...“

White hair combed back, tweed trousers, black dress coat and ribbon bow
tie. Immaculate - a proper Edwardian gentleman in all but manners.

Straightening his celery, the Doctor murmured: “I'm getting too old for
this.”

He greeted his ancient younger self.

“What do you want, young man?” he replied in the usual patronising
tone.

“It's complicated.”

“Mhmm? Speak up, boy!” the Doctor interrupted.

He explained about the Daleks, about saving Gallifrey. But the Doctor bore
his uninterested, condescending expression.

“What nonsense, my child.”

Well, he did his best. Maybe the blustering colourful man will shock the last of them into listening.

Už z dálky byla krásná. Jasné barvy a ozdobné kování. Rozhodl se přespat - je dobré držet se zdroje vody. Napil se, najedl a pod pumpou umyl. Voda se rozutekla do všech stran. Ulehl ke spánku.

Ráno se nestačil divit. Kolem dokola v místech, kde voda stála, vyrašila pumpátka. Musel jich být tak tucet.

Netrvalo dlouho a objevili se lidé. “Musíte dávat s vodou pozor,” činili mu. “Tady je to pro pumpy, jak dělané.”

Opatrně pumpátka vykopali: “Ony by mámu pumpu udusily. Celá by zrezivěla, vrzala a nakonec přestala pumpovat.”

Příště již bude vědět, jak se chovat k bližnímu náčiní svému.

Onoho dopoledne mé smysly selhaly. Zaměnit zvuk TARDIS za příchozí zprávu lze omluvit. Těžko však vysvětlit přehlédnutí modré budky levitující vedle koše balónu. Nakonec jsem si všiml.

Zaujat celerem na doktorově saku jsem převzal neznámou věc: “Právě ti cizí člověk dává vejce…” TARDIS zmizela.

Pohlédl jsem na vejce, pak na Karlštejn pode mnou. Muselo být cenné. Doktor ho potřeboval na chvíli schovat.

“Cože?” zhrozil se, když jsem mu objekt druhý den pyšně vracel. “Otázka ‘Co byste dělal, kdyby Vám někdo dal vejce.’ možná není tak nesmyslná. Proč si vejce ode mě každý nechá, ale od mé společnice ho všichni sní...?"

Život mají krátký, ale pampeliščí paměť sahá do dob dávných prapředků. Vítr je unese z rodičovské péče. Jako semínka vidí daleké okolí. Začínají život výměnou svých novinek za příběhy starců. Není divu, že dějiny spravované říše pampeliškám připadají jako předlouhá a bolestná poprava. Semena ostatních obyvatel nevidí velikost světa. Zajímají je pouze blízcí sousedé. Ne doby, kdy nestárnoucí stromy kradoucí slunce byly vzdálenou pověrou. Pampelišky znají boje, neúspěšné rozmísťování květeny k zahubení objevujících se zárodků stromů. Zatímco ostatní blaženě žijí ve vědomí, že život předků je stejný jako ten jejich a bude stejný i nadále, pampelišky pamatují, sní a smutní...

S širokým úsměvem pohodil šálou. Napřáhl ruku ke skupince ozbrojenců.
“Těší mě. Nečekal jsem, že tu někoho potkám.”
Všichni napřaženou ruku ignorovali. Doktor úsměv ještě roztáhl a šáhl do kapsy.
“Žádný takový,” zavrčel útočník. Doktor už ale vyndal papírový pytlík.
“Jellybaby?” zeptal se nevinně. “Ne?”
“Ale víte, že mi připomínáte Kolumba? Taky se takhle mračil. Hlavně, když jsem mu vysvětloval, že nedoplul do Indie. Nedal si říct...”

O pět minut později už se Doktor dostal přes Newtona k Armstrongovi: “...říkal jsem, ať začne hrát sóla, když ho to baví...”
“Prosím!,” poslední útočník padnuv na kolena se zakňučením odhodil zbraň. “Běžte!”

Sestra je sice moták, ale vždycky jsem ji měl rád. Proto s velkým potěšením přijímám pozvání na její zápas. Přilétám na mudlovský stadion. Vidím, že v hledišti není žádný další kouzelník - jsem snad jinde?

Nevypadá to. Dva týmy o sedmi lidech s košťaty. Camrál a potloukové uprostřed hřiště, které má tři kruhy na každé straně.

Zápas začíná a já nevěřím svým očím. Hráči s košťaty nelétají, potlouky také ne. Po hřišti a kolem pobíhá chlápek s… tenisákem v ponožce zastrčeným za kalhotama jako ocas?!?

Pomalu mi to dochází. To má být zlatonka. Zdá se, že sestra do mudlovského světa zapadne.

“No jo, pohoda jazz…” brmlám si pod vousy po zjištění termínů.

Na napsaní diplomky více než měsíc. Obhajoba až týden poté. Státnice týden potom. Hromada času. Nějakých 35 stránek práce už mám. Jenom vyladit teorii a diskutovat výsledky. No, ono se (samo) něco vymyslí, co se tam má napsat.

DMD č. …
Sakra! Sakra! Co to má být! To snad ne…!

Klid… Hlavně klid - mysli na diplomku. A za měsíc máš obhajobu. Ano, krásný to klídek… Mysli na květen. A státnice v červnu. Duben je jen odpočinková záležitost. Klídeček, pohodička… Duben krásný a příjemný.

Ááá… na to nikdy nic nenapíšu! #$%@!

“To je fakt děsný” rozkřikoval se ten první. “Dneska ten fotbal už není, co bejvalo…”
“Vyprdni se na to,” odpověděl druhý a opilecky krknul. “Promiň… Hospodo!”
“A o čem se mám bavit?” zadrmolil ten první. “To jako vo mojí starý, co si pořád stěžuje, že velení nechávám na ní?”
“Ále, nech toho pořád…” odsekl ten druhý.

“Vstávej, chlape!” zaječela mu žena do ucha příští ráno.
Chlap, po tolika letech již vycvičený, ihned vstal a usmál se na ženu.
“Ano, miláčku. Vím, vezmu holku do školy, cestou nakoupím, opravím ten…” Dál už se nedostal.
“Jasně - zase necháš všechno velení na mně!”

Už to tu bylo zase. Sobota - posledních asi sto let vyhrazena na obnovování starých smluv. Otevřel obálku s dvěma kopiemi pracovní smlouvy na následujících šest dnů.

Po hodinách práce s pinzetami, UV lampou, mikroskopem, skalpelem a dalšími složitějšími pomocníky si byl v podstatě jistý, že objevil všechny vysvětlovací doložky a ostatní rafinovaně ukrytý text.  Bylo to divné - bude mít podezřele výhodné zaměstnanecké podmínky. Zlikvidoval zbytky zkoumané smlouvy a zamyšleně podepsal druhý výtisk.

O týden později už věděl. Nový trend - nejdůležitější věta nebyla v oblíbeném mousprintu uprostřed stránky ani v mikrotečce nad i. Nikdy by ho nenapadlo číst vlastní text smlouvy...

Rosetta se probudila. Nepohodlím zavrtěla senzory. Kolem tma, jen nespočet světlých teček a Slunce pětkrát menší, než před deseti lety doma na Zemi. A zima - sonda vydrží teplotu blízkou absolutní nule, ale příjemné to nebylo. Pomalu oživila systémy. Hodiny ukázaly 957 dní spánku, tedy vše podle plánu. Líně natočila antény a vyslala signál svým společníkům i jejich dvounohým přátelům. Doma bylo vše v pořádku. Spokojeně zavrtěla solárními panely. Pak nastaly zkoušky - týdny nudných testů. Teď ale zahlédla svůj cíl a vzrušeně posílá obrázek domů. Cítí rozrušení svého druha Philae - jaký to asi bude pocit být prvním na kometě 67P/Churyumov–Gerasimenko?

Vystupují:
Sbor molekul vody (SMV)
Prachové zrno (PZ)
Kapka - tvořená SMV a PZ

Čistá obloha.
SMV Jak krásně tu plujeme na nebi, pozvednuti žárem. Slastná svobodo!
PZ Tak samo tu jsem. Samo v oblacích, jen kdybych společnost mělo!
Stahují se mraky.
PZ (uvidí tvořící se mrak) Hle, tam zamířím. Jistě v mračnu osud svůj potkám!
SMV (uvidí blížící se PZ) Ach, pozor! Jen ať se nesrazíme.
Začíná déšť.
Kapka (SMV) Je pozdě. Ach, pryč je naše krásná svoboda! Jak svazující je pád z nebes!
Kapka (PZ) Jak slastné je být uprostřed všeho. Obklopeno tak velkou společností. Nechť to nikdy neskončí!

Nirgal was feeling sick. Coming from martian gravity to terran gravity was a horid experience for any martian native. After all it was the most dangerous thing a martian could ever do. The gravity combined with the unimaginable variety of viruses, bacteria and diseases in general meant that many martian born people died while visiting. Children of Earth fated not to survive the home planet.
And the same was beginning to happen in the outer solar system - martians were settling moons of all the gas giants or hollowing asteroids to live inside a rotating ball. Never to survive Mars again.

“He-he,” přiklapl notebookem ocasy. “To maj za to obrácené jabko.”
“Tohle za bordel v koupelně,” když jednoho hodil do pračky.
“No jo, ani ta data jim nepřijdou divná...” ušklíbl se a přiklopil druhého miskou.
“Odmrazují?!? Olejujou?!?” vběhl do kuchyně. Bohužel, uklouznuv minul oba.
Také je zavázal do ponožky -jedné z mála, které nerozkousali.
“Muehehe,” zasmál se, když vyměnil těsto za hroudu pružné gumy.
Také často natahoval klíček.
“Alespoň dáreček je dostane. ...škoda, že opravdu není nebezpečný.”
“To musíš takhle...” začal vysvětlovat hodiv palačinku na zem. Minul -trefuje se hůř, když to má vypadat nenápadně.
“...a teď vychlastal leštěnku na nábytek!”

The planet was blanketed by the great storm. From space, to the many people arriving to its orbit, Mars looked only like a blurred ball with no features visible. It was the longest global sandstorm in the known history. It lasted for more then one martian year already with no sign of slackening.
Sax Russell, the leading terraformer of Mars was considering the sand fixing strategies he introduced in past decades. Considering how the storm hinders all terraforming efforts. In ignorance and total uncomprehension of people’s indignation at never seeing more then a meter of the planet at one time.

Píši Vám v tuto chvíli, jež je ze všech nejdůležitější. Píši Vám, protože to chcete číst. Slyšet Vám to nestačí a ani můj vkus nedovolí mi toto Vám jen říci. Není to přece jen lehká záležitost, jíž se Vám sděliti snažím. Nicméně čeká mne jen smrt v příštích chvílích, a tak trávím tento svůj zbývající čas neohrabaným psaním svým. Toužím Vám toto říci již dlouho, nikdy však odvaha má nebyla dostatečná. Nyní v této chvíli své poslední Vám to už sdělím:

Jdi se vycpat! Nikoho nezajímáš! Konečně se tě zbavím! Chachacha...

A do hajzlu, pomyslel jsem si, když mě zachránili.

Byl jednou jeden les s mnoha obyvateli. Ti nejzcestovalejší přenášeli mezi ostatními psaní. Různá, ale mnohá obsahovala nesmrtelnou tetičku Závist, či strýčka Pýchu. Jednoho dne skupinka zvířátek na výletě potkala několik jim neznámých zvířátek, kterak se baví před králičí norou. Jak slušnost káže, pozdravila se. Jelikož byla všechna přátelská, dobře spolu vycházela.
"Já ti znám ještě jiného ježka," začal králík sleduje nového kamaráda. “Pořád píchá, škodí...” popisoval různá psaní.
Zaražené ticho. I ozval se ježek: "To jsem já..."
Králík se zakoktal, zrudl a zahanbeně odběhl. Od té doby nedal jen na zprávy z druhé packy, ale soudil dle svých zkušeností...

Řeknete si voda. A co jako?
No, třeba... znáte přece její skupenství? Opravdu? Všech více než 20?
...napadlo vás, jak málo látek zvětší objem, když zmrzne?
...nikdy jste nepřemýšleli, jak je zvláštní, že třeba taková sponka se dokáže udržet na hladině? Neměla by se potopit, ať jste sebeopatrnější?
...dejte zmrazit teplou a studenou - no, která zmrzne dříve?
...rozpalte pořádně hrnec a přidejte trochu vody - ne, ona se nevypaří.
...už jste někdy uklouzli na ledu? A víte, že jste spadli kvůli vrstvě tekuté vody, jež je na povrchu i ve velikém mrazu?
Voda, a co jako? No, ještě asi desetkrát tolik.

Psal se rok 1667, když Johann Joachim Becher oznámil světu existenci ohnivého prvku, flogistonu, obsaženého ve všech hořlavých látkách. Prvek  bezbarvý, bez chuti či zápachu, který je nehmotný. Odvážný pokus o vysvětlení nejen hoření, ale i například rzi.
Teorie, která byla definitivně vyvrácena Antoine-Laurentem Lavoisierem koncem 18. století, jenž dokázal nutnost hmotného plynu k hoření. Dnes víme ‘vše’ o kyslíku a oxidaci.
Ovšem jako většina nesprávných teorií vedla vědce k zamyšlení a nebýt ní, jak dlouho by tvrvalo, než bychom viděli spojení mezi hořením a metabolismem? Věnujme tedy minutu ticha všem přehlíženým vedlejším kolejím, bez nichž by moderního poznání nebylo.